Nejtěžším životním údělem nejsou ani každodenní osobní problémy, ani nemoci, ani nic podobného. Je jím boj s vlastní průměrností. Jakkoliv se snažíme, cokoliv děláme, každý den, každou hodinu, musí takřka každý z nás čelit uvědomění, že, slovy Dylana Morana, „tím úplným maximem, čeho jsme kdy v životě schopni, když na to vynaložíme veškeré úsilí, když se opravdu snažíme ze všech sil až do zemdlení, je možná, MOŽNÁ šance, že trochu omezíme konzumaci chipsů.“ Cokoliv děláme, o cokoliv se pokoušíme – ať jsme v tom sebelepší, takřka vždy zjistíme, že to, čeho jsme schopni a na co jsme třeba i pyšní, je ve skutečnosti jen naprosto šedým průměrem. Že i kdybychom si to přáli sebevíc, naše schopnosti nebo naše názory vlastně vůbec nikoho nezajímají, protože ani není proč.
Každé ráno se hned při probuzení pouštíme do bitvy s vlastní bezvýznamností, kterou se snažíme vyhrát prostřednictvím deziluzí o tom, že právě my jsme středem všeho vesmíru a dění a právě naše názory jsou ty, které by měly být slyšet. A až na pár vyvolených jedinců je to bitva předem prohraná.
V době internetu lze místa, kde se takové pokusy o nedosažitelnou výhru odehrávají, velice snadno identifikovat. Každé je viditelně označeno praporkem s nápisem „můj osobní blog“.
Hmm. Tak tomuhle říkám pořádnej text.
Je tu však malý rozpor. Kdyby to nikoho nezajímalo, nikdo by to nečetl, ani by to nikdo nekomentoval. Takže tímto komentářem vlastně stvrzuji, že ve skutečnosti je všechno jinak.
no, jak to tak ctu, tak tebou nemuzu nesouhlasit, ani nemuzu souhlasit.
Takze k tomu nesouhlasu: Jsem presvedcena, ze desive bezvyznamnosti cloveka zbavuje fungujici vztah. V pripade, ze mne nekdo miluje, tak se stavam stredem jeho vesmiru a dení. Rekla bych, ze to je jedne z duvodu, proc lide vubec partnerske vztahy i pratelske udrzuji.
Lepší průměrný než podprůměrný, mnoho lidí by dalo ,nevím co za to, aby byli průměrní (normální).
Všechno je to otázka měřítka.
r0b0t: O čemž se můžeme přesvědčit denně na každém kroku.
kulida: Partnerství jako forma sebeklamu? Zajímavý koncept. Ale přiznávám, že mě osobně představa, že „se stávám středem jeho vesmíru a dění“, upřímně děsí, zní to strašlivě.
Ale je zajímavé sledovat, jak v tom příspěvku každý vidí trochu něco jiného a svým způsobem reaguje trochu jinak :)
Ja tyhle pocity resim tak, ze delam veci tak obskurni a pro ostatni lidi nezajimave, ze v nich mohu byt mezi nejlepsimi ;) Třeba znám nejlepší střelce a nejproduktivnější hokejisty československé nejvyšší soutěže od roku 1936! Kdo tohle může říct? :)
A pak jsem hodil jedničku a pětku.
Ale to JE zábava!
Parádní příspěvek.Upřímně řečeno, vůbec neřeším jestli jsem průměrnej nebo ne, hlavní je bejt šťastnej, to je pro mě osobně smysl života – užít si ho.A to se mi celkem daří, tak co : ).
No, vzhledem k tomuhle clanku zni jakakoliv pozitivni emoce jako forma sebeklamu :)
kulida: Možná. Nicméně fakt toužíš po tom být pro někoho „středem jeho vesmíru a dění“? Bezpochyby je hezké být pro někoho důležitý, ale být „středem jeho vesmíru“, z toho mi fakt běhá mráz po zádech.
Moje reakce je mírně řečeno zpožděná, nicméně kvůli své touze stát se středem vesmíru nebo tak něco si neodpustím komentář. Co se týče těch posledních vět o osobním blogu, musím s nimi aspoň za sebe souhlasit. (Ovšem pobavilo mne, že píšeš právě o „šedém průměru“ – všechny své stránky, lze-li to tak nazvat, ladím do odstínů šedi. ;)) V poslední době jsem kdovíproč přemýšlela nad tím, co pro mne vlastně má e-existence znamená. Z toho, co jsem vymyslela, jsem moc nadšená nebyla – znamená pro mne dost, zvlášť v posledním půlroce. A všechny ty internetové diskuse, kterých se účastním, to, že si vedu svůj blog, je zcela jistě snahou upozornit na sebe a své „jedinečné“ názory. Akorát nevím, proč vlastně na svou maličkost chci poukázat. Možná aby lidé viděli, jak vypadá ukazatel šedé průměrnosti. :)
Ono to, obávám se, máme tak nějak v sobě.
Nicméně střed vesmíru je zcela jistě zabraný.
Já bych řekl, že vlastně není ani možné stát se středem vesmíru někoho jiného. Každý si žijeme ve svém vlastním sebestředném vesmíru a já prostě nevěřím, že závislost na někom jiném, jakkoliv silná, může tohle změnit.
A Elischko možná že hledáš složitou odpověď tam, kde existuje odpověď jednoduchá. Možná chceš ostatní zaujmout prostě proto, že tě ten zájem těší.
Ghandi: Ať to možné je, nebo není, opravdu bych to nechtěla. Závislost na druhém je strašlivá věc, osobně mám z takových lidí hrůzu – zvlášť když jsem to právě já, na kom je dotyčný závislý (ač je to neuvěřitelné, i to se občas stane).
Že mne zájem těší, to máš jistě pravdu. Ale to asi každého. Když už něco člověk publikuje na netu, pak IMHO o jistý typ zájmu usiluje.