Občas se ovšem o svojí nevhodnosti pro týmovou hru přesvědčuju z důvodů, nad kterými mi skutečně zůstává rozum stát a během kterých se cítím přesně ve smyslu názvu tohoto webu – jako nějaký podivný nezapadající vyděděnec na konci světa. Jako třeba dneska.
Situace je asi taková. Před dvěma dny jsem se snažil pomoci kolegovi, který za mnou zoufale přišel s prosbou o pomoc se záchranou dat, jelikož nešťastnou kombinací mu kritická data zůstala jen na nefunkčním médiu. Jinými slovy, prostě to pěkně podělal a hrozilo mu, že přijde o data za několik let. Byl skutečně hodně zoufalý. Inu proč ne, rád pomohu, když můžu, navíc to bylo po velmi dlouhé době něco zajímavého na práci. Nicméně, přes všechnu snahu jsem mu nakonec nebyl schopen pomoci a odešel zklamaný s tím, že tedy bude muset vymyslet nějaký způsob, jak data zkusit zachránit (například firmu, která se a něco takového specializuje).
Dnes mě tu navštívil opět. To, co po mě chtěl, mi ale skutečně vyrazilo dech. V zásadě mi oznámil, že data se mu povedlo získat (neptal jsem se ani jak, vzhledem k tomu, co následovalo) a zda bychom se tedy mohli domluvit na tom, že kdyby se mě na to někdo ptal, tak řeknu, že jsem mu je zachránil já. To mě skutečně dost zaskočilo Takhle – já opravdu nemám problém s tím někomu nějak pomoci z průšvihu, udělám to rád, i za cenu, že si tím třeba sám způsobím další komplikace (samozřejmě tedy pokud mi ten dotyčný za to stojí). Ale opravdu hodně nemám rád, když ta pomoc má spočívat v tom, že někomu budu lhát. Nechci si ani náhodou hrát na nějakého Mirka Dušína, ale mně prostě lhaní vadí, nemám to rád a i když jsem, jako asi každý, občas někomu zalhal, vždycky to bylo to úplně poslední možné východisko a hrdý jsem za to na sebe nebyl ani náhodou, naopak. Prostě lži nemám rád z principu. A proto ani lhát pořádně neumím a obvykle to na mě trochu vnímavý člověk i pozná. A pokud mi někdo položí skutečně přímou otázku, pak obvykle dostane přímou a pravdivou odpověď, protože bych věrohodně zalhat prostě nedokázal. Takže, jinými slovy – jeho prosbě jsem nedokázal vyhovět a zdůvodnil jsem mu to podobně, jako výše. navíc jsem se zeptal, co ho vede k tomu, vymýšlet takovéhle podivné lživé krycí historky, když to podstatné je stejně vyřešeno – data se mu získat podařilo. Odpovědi jsem se nedočkal, jen s velmi ublíženým pohledem prohlásil, že tedy nic a mlčky odešel.
Teď opravdu nevím, kdo z nás dvou je ten, kdo se zachoval špatně. Je to on tím, že si z nějakého důvodu vymýšlel krycí historku a požadoval po někom lhát v jeho zájmu? Anebo jsem se zachoval nefér já tím, že jsem mu odmítl jeho žádost o pomoc? Opravdu netuším. Dokážu najít dost argumentů pro obě varianty. Nicméně mám prostě dojem, že se dotyčný snažil zabránit tomu, aby byl nucen přiznat, že udělal nějakou chybu. Ostatně, už jsem s tím samým člověkem podobnou situaci zažil, tehdy mě dokonce na rovinu žádal, zda bych mu mohl potvrdit, že chybu, kterou ve skutečnosti udělal on, jsem doopravdy udělal já. A je otázka, jaká je na takovou prosbu ‚lidsky správná‘ reakce u někoho, kdo je jinak vcelku sympatický člověk Bylo by v takovém případě správné mu vyhovět a podpořit ho? Proč je sakra pro lidi tak těžké přiznat někomu vlastní chybu? Pozoruju to všude kolem sebe – spousta lidí je schopna neuvěřitelně lhát a mlžit, než aby šla a na rovinu řekli ‚no, udělal jsem to a to a protože jsem to neměl dělat/nezvládnul, tak došlo k tomu a tomu problému, ale nakonec se mi/nám ho podařilo vyřešit‘ Proč sakra mají lidi pocit, že když přiznají upřímně, že jsou taky jen lidi a dělají chyby, že je to v očích druhých nějak strašně shodí? Opravdu jsem tak sám s názorem, že přiznat vlastní chybu není ostuda, i když to často není vůbec lehké ani příjemné? Stále častěji mám pocit, že s tím názorem sám skutečně jsem a že lidi dneska už vůbec nezajímá, jestli si zachovají hrdost a rovnou páteř, ale jen a pouze jejich vlastní pohodlí a úspěch…
A pak je tu samozřejmě ona druhá věc z nadpisu, která s tím vlastně trochu souvisí. Jak je možné, že se stále častěji děje to, že když spolu dva lidé komunikují a používají úplně stejné a velice obecné výrazy/slovní obraty, přesto si je každý z nich vykládá radikálně po svém? Občas mám pocit, že jsou lidé, kteří si při slově ‚černá‘ představí nekonečnou zasněženou pláň Jak se s takovými lidmi dá komunikovat, když je to, jako byste mluvili s mimozemšťanem a pro každé slovo potřebovali nějaký překlad do vaší řeči? A hlavně, kde brát energii, chuť a hlavně vytrvalost na to se jejich ‚mimozemskou‘ řeč učit? A má to vůbec smysl?
No, já vím, asi dost hlubokomyslných úvah. Ale názory by mě skutečně zajímaly. BTW veškerá podobnost s existujícími osobami či internetovými identitami je zcela záměrná.
Nerodíme se se sadou slov a jejich odpovídajících významů. I když mě hodně často překvapí jak moc lidí si tohle neuvědomuje. Ale možná je to v tom, že rozdíly jsou ve většině jen velmi malé. Ale na okrajích křivky pana Gausse se rozdíly pořád zvětšují.
Potíž nastává v momentě, kdy (z našeho pohledu) ten dotyčný si není vědom, že on je tou malou pravděpodobností, tou výjimkou. Když si myslíte že slova všude znamenají to samé a a vaše definicie je zrovna „běžná“ můžete projít celý život bez závažnějších nedorozumění a jen párkrát mávnout rukou nad něčím nepochopitelným. Pokud jste ten na konci křivky a neumíte si to uvědomit pak válčíte pořád s celým světem, protože soustavně každý chápe něco jinak než vy. A nebo ani ne, a mávnete nad ním rukou. Koneckonců svět je jenom hodně subjektivní záležitost..
Ovšem jak toho prvního, tak toho druhého spojuje stejný problém a s tímto problémem bojoje denně každý, kdo je taky někde na konci křivky.. ale zatímco „mimozemšťanů“ je jen hrstka, lidí co žijí ve svém přesvědčení, že to co řeknou je přece jasně dané je všude strašně moc..
Ale to už Casovi lezu do jeho hlubokomyslných úvah ;)
Nicméně nejsilnější pocit z té Tvé reakce mám opět ten, který jsem Ti říkal/psal už mockrát, tak si ho tentokrát nechám pro sebe.
Trofozoit: Nerad bych zabihal do filosofie, o ktere houby vim, ale mam takovej dojem, ze ne vsechny smery teto discipliny by s Tebou souhlasily, ponevadz pokud vim, tak nektere z nich uci, ze se clovek rodi s urcitou sadou znalosti, no a neni tudiz vylouceno, ze by se clovek rodil s tou sadou jakymsi zpusobem naporcovanou do nejakych kategorii (hierarchie objektu obsahujicich jine objekty), tudiz pak staci vhodne priradit patricne pojmy.
Kazdopadne – pojmy jsou ustanovovany uzem, tudiz i kdyz nelze presne popsat jejich vyznam, lze dostatecnym mnozstvim prikladu (pripadne protiprikladu) dojit k takoveto definici, ktera bude urcite pro komunikaci dostacujici (ale jinak teda fuj, uz jsem se dostal nekam ke strojovymu uceni, coz jsem rozhodne nechtel).
Ja mivam spis jiny problem. Totiz necini mi potize, pokud si s nekym nerozumim, zacit si ujasnovat definice pojmu, ktere oba pouzivame, a to tak dlouho, az dojdem k natolik jasnym a pokud mozno aspon trochu exaktnim a formalnim, ze si rozumet zacnem. Bohuzel pominu-li kamarady postizene touz skolou jako ja, nejenze ostatni lide typicky neoplyvaji schopnosti neco podobneho aktivne vykonavat, ale dokonce odmitaji jakykoliv krok timto smerem udelat a jeste si o mne okamzite zacinaji myslet, ze jsem divnej, blazen, cvok a podobne. Pochopil bych neschopnost se formalne vyjadrovat, i v pripade, kdy je to nutne, ja se taky neumim napriklad hrabat v motoru auta (oboji se lze pochopitelne naucit, kdyz na to prijde), ale ja taky nepovazuju toho, kdo se v tom motoru hrabat umi, za idiota nebo nekoho pod moji uroven. Vubec mi prijde divne odsuzovat cloveka za to, ze umi neco co ja ne, ale v tomhle pripade se s tim fakt setkavam pomerne casto.
A je celkem nezajimave, jestlis to vlastne chtel vedet, nebo nechtel, ale prijde mi divne, ze Ti to kazdopadne necpal.
A ten druhý odstavec ostatně souvisí s tím, co jsem měla na mysli, definovat si navzájem pojmy před komplikovanější debatou je pro někoho strašně nepochopitelné, protože si neuvědomují, že něco takového může být potřeba.
Jinak to co píše Trofo je nad mou mozkovou kapacitu..
pokuď jde o ten pocit vyděděnce na okraji tak ten mám skoro pořád ,na čtyry roky jsem uvízl v naprosto neperspektivním studiu oboru geodezie ,(o které mě všichni přesvědčovali jaký to není obor budoucnosti) a teď poté se z ní stala podivná verze fioriny 161 kdesy na okraji středoškolského studia v čele s polouchylným zástupcem ředitele a otravným kazatelem zeměměřičských podobenství….
Napiš o tom knížku, dneska lidi kupují cokoliv …