Living at the edge of the world

Několikrát jsem se tu zmiňoval o seriálu Dexter. V současné době se prokousávám knížkou Darkly Dreaming Dexter, podle které byla první sezóna natočena, narážím na rozdíly mezi knihou a seriálem a hlavně si užívám daleko detailnějšího pohledu na Dexterovo myšlení, než jaký nám poskytnul seriál. Na ukázku jsem jednu poměrně zábavnou pasáž, ukazující, jaký je Dexter ve skutečnosti ‚mimozemšťan‘, zkusil přeložit. Je to v zásadě bezpečné i pro ty, co seriál neviděli, nejde o kdovíjaký spoiler, ovšem do jisté míry budou tací postrádat kontext (ale ne tak docela).

Zrovna jsem se vrátil domů, rozvalil se na židli a relaxoval, když v tom zazvonil telefon. Nechal jsem ho zvonit. Chtěl jsem se na pár minut vydýchat a nenapadalo mě nic, co by nemohlo počkat. Krom toho jsem vyhodil skoro padesát dolarů za záznamník, tak ať pěkně pracuje.
Druhé zazvonění. Zavřel jsem oči. Nádech. Klid, starochu. Třetí zazvonění. Výdech. Záznamník zacvakal a začal se přehrávat můj báječný vzkaz.
„Ahoj, zrovna teď tu nejsem, ale ozvu se vám, jak to jen bude možné, pokud mi prosím zanecháte zprávu, hned po pípnutí. Děkuji.“
Jaký nádherný tón hlasu! Jak promyšlený vzkaz! Vskutku dokonalý. Zněl skoro lidsky. Byl jsem na něj velmi hrdý. Znovu jsem se nadechl a poslouchal melodické PÍÍÍÍP!, které následovalo.
„Ahoj, to jsem já.“
Ženský hlas. Nebyla to Deborah. Cítil jsem, jak mi jedno oční víčko rozčílením zacukalo. Proč tolik lidí začíná vzkazy slovy „To jsem já“? Samozřejmě, že jsi. Všem je nám to jasné. Ale KDO, sakra? V mém případě nepřipadalo v úvahu příliš možností. Věděl jsem, že to není Deborah. Neznělo to jako LaGuerta, i když možné bylo všechno. Takže zbývala-
Rita?
„É, mrzí mě to, já-“ Dlouhý povzdech. „Poslouchej, Dextře, mrzí mě to. Myslela jsem, že se mi ozveš, a když jsi to neudělal, tak jsem prostě-“ Další dlouhý výdech. „No, zkrátka s tebou potřebuju mluvit. Protože mi došlo…chci říct – ale k čertu. Mohl bys, é, mi zavolat? Jestli – však víš.“
Nevěděl jsem. Neměl jsem nejmenší tušení. Nebyl jsem si ani jistý tím, kdo to je. Mohla to opravdu být Rita?
Další dlouhý vzdech. „Je mi líto, jestli-“ A poté velice dlouhá odmlka. Dvojí hluboké nadechnutí. Nádech, výdech. Nádech. A pak prudký výdech. „Prosím, Dextře, zavolej. Prostě-“ Dlouhá odmlka. Další vzdychnutí. Potom zavěsila.
Mnohokrát za život jsem měl pocit, že mi něco uniká, že mi chybí nějaký klíčový dílek z celé skládačky, který u sebe všichni ostatní neustále nosili, aniž by na to museli myslet. Většinou je mi to jedno, protože se obvykle ukáže, že jde o nějakou neuvěřitelně hloupou součást lidství jako pochopení nějakého obskurního pravidla v baseballu nebo to, že na prvním rande nesmíte očekávat sex.
Ale jindy jsem měl dojem, že se mi nedostalo doušku z hluboké studnice vřelé lidské moudrosti, jakýchsi znalostí, které jsou mi cizí a které lidé vnímají jako naprosto samozřejmé, takže o nich ani nepotřebují mluvit a dokonce je ani často neumí vyjádřit.
Tohle byl právě ten případ.
Věděl jsem, že bych měl chápat, že se mi Rita snaží říci něco naprosto konkrétního, že její dlouhé odmlky a koktání dohromady sdělují něco kolosálního a úžasného, co by lidský samec okamžitě pochopil. Ale já se neměl čeho zachytit, nevnímal jsem ani náznak toho, o co by mohlo jít nebo jak to zjistit. Měl bych spočítat, kolikrát se nadechla? Změřit délky pomlk a převést je na čísla veršů v Bibli, abych tak získal nějaký tajný kód? Co se mi to snažila sdělit? A proč se mnou vlastně vůbec ještě toužila mluvit?
Jak jsem to vnímal já, když jsem Ritu následkem toho hloupého a zvláštního nutkání políbil, překročil jsem hranici, na které jsme se oba dohodli. Jakmile jsem to udělal, nešlo to vrátit, nebylo cesty zpět. Svým způsobem jsem tím polibkem spáchal vraždu. Každopádně bylo příjemné to tak chápat. Zabil jsem náš pečlivě udržovaný vztah tím, že jsem mu proklál jazykem srdce a strčil ho z útesu. Prásk, mrtvola. Ani jsem na Ritu od té chvíle nepomyslel. Odešla, z mého života ji odstranil nepochopitelný rozmar.
A teď mi volala a nahrávala mi pro zábavu na záznamník dýchání.
Proč? Chtěla mě ponižovat? Nadávat mi, vymáchat mi obličej v mém šílenství, nutit mě k tomu, abych pochopil, jak obrovsky závažného přestupku jsem se dopustil?

(o několik s tímto nesouvisejících odstavců později)

Zavolal jsem Ritě.
„Á, Dextře, to jsi Ty,“ vyhrkla ze sebe. „Já jenom – bála jsem se. Děkuju, že voláš. Prostě jsem-“
„Já vím,“ odvětil jsem, ačkoliv jsem samozřejmě nevěděl naprosto nic.
„Mohli bychom – Nevím, co si – Můžeme se někdy sejít a prostě – Vážně bych si s tebou ráda promluvila.“
„No samozřejmě,“ souhlasil jsem. Když jsme se dohodli, že se u ní později zastavím, přemítal jsem, o co jí asi tak může jít. Chce mi ublížit? Obviňovat mě se slzami v očích? Vřískat na mě z plných plic nadávky? Pohyboval jsem se na neznámém území – mohl jsem se nevědomky stát svědkem pěkné mely.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit