Living at the edge of the world

Pátek 16.2.

8:30 – Po téměř probdělé noci budíček. Osvěžen třiapůlhodinovým spánkem se vydávám vstříc náročnému programu.
9:30 – Dokončování příprav podkladů pro dnešní přednášku, nahrávání posledních věcí na flashdisk a demontáž zvukové karty pro účely záznamu vystoupení I. Šmoldase a dabérů. Proklínám toho blbce, který jsem si před pár týdny pečlivě stáhl všechny kabely vazači, abych měl ve skříni alespoň jednou trochu pořádek v kabeláži.
10:45 – Chvatný odchod na MHD. Ta přijíždí o více než šest minut později a proto stoupá nervozita – na zakoupení jízdenek na vlak a nalodění zbývá jen pár minut. Naštěstí se vše stíhá bez větších problémů.
11:12 – Odjezd směr Praha

14:00 – Příjezd na Hlavní nádraží, přesun do metra a odjezd směr Háje. Už jsem stihl zapomenout, kolik je v Praze všude lidí. Shánění něčeho k obědu.
15:00 – Příchod na místo činu. Vítání se po roce. Ticho před bouří.
16:00 – Příprava počítačů, projektorů a podobně. Menší konflikt. Nicméně technika funguje podezřele dobře. Něco je špatně. Montuji svou zvukovku do Hadatiho počítače, určeného jako srdce zítřejšího zvukařského centra v tělocvičně.
18:20 – Jsem „odtažen“ k nácviku úvodní scénky jako jeden z účinkujících, i přes opakované protesty, že jsem neherec. Ve finále moje role na zkoušce naštěstí skončí tím, že jí pouze přihlížím.
18:50 – It’s the final countdown.
19:00 – Slavnostní zahájení.
19:30 – První problémy s technikou. Zapomnělo se odzkoušet promítání DVD, které nefunguje. Po chvíli testování přepínání výstupů z grafické karty je naštěstí vyřešeno. Nesnáším interní grafické karty v noteboocích.
20:00 – Začíná Hadatiho přednáška o historii Trpasliconu. Na začátku připravuji Hadatimu promítání a zůstávám po celou přednášku vpředu, nedaleko od něj. Když na přednášku dorazí i Kohy a usadí se vedle mě, společně začínáme Hadatimu do přednášky vstupovat a zmiňovat věci, které vynechal nebo neví. Občas si sice říkám „mlč už, proboha“, ale bohužel si nemohu pomoci. Snad to nikomu příliš nevadilo…(Hadati pak tvrdi, že byl rád, ale moc mu to nevěřím).
21:30 – Hadatiho přednáška končí o něco později. Mně proto zbývá už jen půlhodina do začátku mojí přednášky o seriálech. Nervy pracují naplno a je mi slušně zle.
21:50 – Předchozí přednáška končí o něco dříve a ve třídě se začínají usazovat „moji“ diváci. Na disk notebooku se kopírují ukázky. Odcházím do zázemí a přináším si věci, které budu k přednášce potřebovat. Nevšimnu si, že mi chybí to nejpotřebnější – sešit s „taháky“.
21:59 – Třída se slušně plní, což je oproti loňskému roku poměrně rozdíl – tehdy na mé přednášce bylo asi patnáct lidí. Vbíhá zoufalý Rimmer a prosí o pomoc s promítáním ve vedlejší třídě. Nedá se nic dělat a i přes velkou nervozitu mu vyrážím na pomoc. Naštěstí nejde o nic vážnějšího a řešení je rychle nalezeno, ale i tak vidím, že už jsem měl začít, což nervozitu stupňuje.
22:04 – Vracím se do „své“ třídy a pouštím úvodní MP3 – malý vtípek, který ovšem ocení pouze ti, kteří už viděli úvodní díly druhé sezóny seriálu Lost. Soudě podle nechápavých pohledů tu takových mnoho není. Očividně to nebyl dobrý nápad. S hrůzou zjišťuji, že nemám sešit s taháky a prchám pro něj.
22:06 – Bez dechu se vracím do třídy, abych zjistil, že úvodní MP3 se po přehrání pustila znovu – trapas (ono to nakonec bylo trochu jinak, jak jsem se dozvěděl dnes, ale to jsem netušil). Vyveden z míry se z toho snažím dostat „vtipem“, na který ovšem jeden z přítomných (mně neznámý) reaguje překvapivě osobní poznámkou. Zjišťuji, že nemám naprosté ponětí, jak jsem vlastně přednášku chtěl začínat, a že nemám tušení, co říkat nebo dělat. Upírá se na mě cca 40-50 párů očí a v trapném tichu čekají, co se bude dít. Taky bych to rád věděl. Varianta odejít pryč se jeví velmi lákavě. Nakonec se donutím k jakémusi blekotání o loňských seriálech a velmi pomalu se uklidňuji. Nápad s promítáním ukázky z konce první sezóny Prison Break bez zvuku (aby se ti, co ji neviděli, mohli lépe vyhnout spoileru) se ukazuje jako velmi špatný, nicméně přítomní se jím očividně velmi dobře baví. Já už míň. Celá přednáška se nicméně nakonec vcelku rozjede a ukázky ze seriálu House prolomí ledy definitivně.
0:00 – Ačkoliv jsem to měl vypočítané a nemám pocit, že bych příliš přetahoval, přesto končím první část přednášky v době, kdy jsem měl v plánu končit tu druhou. Později si uvědomuji, že jsem dokonce kvůli nedostatku času vynechal některé věci, které jsem chtěl zmínit, a hlavně – zapomněl jsem ukazovat obrázky, což mě mrzí zejména v případě Dextera. Inu, co už nadělám. Osobně bych býval druhou část přednášky s chutí provedl, nicméně autorky dalšího programu byly natolik nedočkavé, že by patrně jeho odsun o nějakých pětačtyřicet minut nepřenesly přes srdce, a proto se druhé části vzdávám. Poté překvapeně sleduji, že ze třídy mizí se zklamaným výrazem v podstatě všichni přítomní a na další program zůstává asi pět lidí. Nervozita přednášky ze mě definitivně padá, což má za následek, že několik minut funguji na „autopilota“. V tomto stavu mi pár lidí děkuje za přednášku (vůbec nevím kdo) a jakási dívka mi současně i podává ruku a představuje se. Autopilot sice zareaguje, ale její obličej i nick mi utají. Celý zbytek conu se pak marně snažím vzpomenout si, kdo to mohl být a jak vypadal…(kdo to byl nakonec zjistím až po conu na Lopuchu)
00:20 – Konečně večeře. Následně poflakování v zázemí a na bráně, které později s Hadatim spojujeme s drobným dobíráním si osoby, postávající takřka neustále vedle hasicího přístroje. Hlavou mi vrtá, kdo to asi je. Mám jisté tušení, ovšem nemám ho jak potvrdit – letošní cedulky postrádají místo na nick, takže pokud si ho tam už někdo napsal, je příliš titěrný, než abych ho svým krátkozrakým okem z diskrétní vzdálenosti nějak nenápadně přečetl. Snad později.
03:15 – Silně nevyspalý odpadám na nafukovací matraci, nicméně nemohu usnout – neustále mám dojem, že někdo bouchá na zamčené vchodové dveře, což mě znervózňuje. I poté, co zjišťuji, že na ně nikdo nebouchá.
04:20 – Někdy touhle dobou definitivně usínám.

Sobota 17.2.

08:30 – Začíná dnešní den, který bude ještě náročnější a ještě delší, než ten včerejší. Čeká mě premiéra v roli zvukaře.
10:30 – Začínáme do tělocvičny zvolna přemísťovat aparaturu a já se nepříliš úspěšně snažím vymyslet, jak to celé zadrátovat – zejména proto, že zjišťuji, že mi chybí přesně ty kabely a redukce, které by byly nejvíc potřeba.
12:30 – V tělocvičně se zabydluje divadlo, staví se scéna a probíhají poslední zkoušky. Aparatura je částečně oživená, počítač je napojený. Instaluji potřebný software.
13:15 – Připojujeme k mixážnímu pultu notebook divadelníků, zkoušíme přehrávat doprovodné zvuky, které na něm mají. Zkoušíme, zda by mělo smysl pokoušet se jejich vystoupení nazvučit alespoň jedním mikrofonem v popředí, nicméně se ukazuje, že je to zbytečné, příliš to nepomáhá. Pokouším se rozchodit záznam z mixážního pultu do počítače, ale nefunguje. Na to by ale mělo být dost času později. Vymýšlím, jak zapojíme další zařízení a mikrofony.
13:50 – Poslední zkoušky ozvučení divadelního notebooku.
14:05 – Divadlo začíná. Jeho ozvučení se vzhledem k vysoké hladině šumu ze zvukové karty notebooku ukazuje jako větší oříšek, než se zdálo, a proto je potřeba mu věnovat takřka nepřetržitou pozornost a především odhadovat chvíle, kdy je potřeba zvuk vytáhnout (představení jsem předtím nikdy neviděl). Dopadá to ale docela dobře.
16:10 – Představení končí později, než se myslelo, což mi dává méně času na odzkoušení dalších věcí – a pokud ho nenajdu teď, už ho patrně později nevyšetřím. Stoupá nervozita. Na celé drátování jsem v podstatě sám, naštěstí se objevuje captainn a ochotně vypomáhá. Pokouším se vymyslet s omezenou kabeláží možnost, jak Fuxoftovi na jeho přednášku umožnit externí ovládání hlasitosti notebooku dle jeho přání. Současně se snažíme nějak uspokojivě zprovoznit klopové mikroporty, ale jejich zvuk není příliš dobrý a nakonec se alespoň pro Fuxoftovu přednášku uchylujeme k tradičnímu ručnímu mikrofonu. Nervozita stoupá, stále jsem na všechno sám a velmi nestíhám zapojit vše potřebné. Zahlédnu jednoho z organizátorů a žádám ho, aby mi sem poslal někoho k ruce (a pár drobností), nicméně po deseti minutách čekání si jdu obojí obstarat sám (a nejsem z toho zrovna dobře naložený).
17:05 – Fuxoftova přednáška začíná – zvuk z jeho notebooku je ale plný ruchů a posléze se přidá i brum, což samozřejmě nenese dobře ani Fuxoft, ani diváci, ani já. Nemám ponětí, kde vzniká – pokouším se to během přednášky odstranit, ale marně. Nakonec asi po dvaceti minutách vymyslím nouzovou variantu zapojení, kdy Fuxofta připravím o jeho ovládání hlasitosti. Ta naštěstí konečně zafunguje, brum zmizí a po zbytek přednášky je už zvuk velice dobrý.
18:30 – Zjišťuji, že Ivo Šmoldas, jehož účast byla do poslední chvíle mírně nejistá, nakonec skutečně dorazí. Žádám o možnost odložení začátku jeho vystoupení o deset minut a současně se rozhoduji Fuxoftovu přednášku ukončit o pět minut dříve, abych tak získal čas na zapojení dalšího mikrofonu a zprovoznění záznamu do počítače. „Za pochodu“ obědvám bagetu.
19:05 – Vše se naštěstí (opět s pomocí captainna) daří a jsou zprovozněny jak mikrofony pro p. Šmoldase, Kohyho i pro dotazy diváků, tak i záznam do počítače. Ostatně, kdybych nezprovoznil ten, členové fanklubu by mě patrně ukamenovali.
19:10 – Kohy s Ivo Šmoldasem nastupují na scénu. Mikrofony sice zkraje trochu nahoukávají, ale daří se to „zkrotit“.
20:15 – Vystoupení p. Šmoldase končí. Nemám letos sice možnost si s ním popovídat tak dlouho jako vloni, což je mi líto, ale přesto mu jdu jako jediný (myslím…) člen fanklubu mezi organizátory alespoň poděkovat a současně ho požádat o svolení ke zveřejnění záznamu jeho vystoupení (kterého se mi, stejně jako vloni, dostává naprosto jednoznačným gestem). Kohy ohlašuje změnu programu – dabéři přijdou co nevidět. Ujasňujeme si nutný počet mikrofonů a vrhám se do zapojování a zkoušení.
20:40 – Právě ve chvíli, kdy je vše připraveno a já si odbíhám pro něco k pití se na chodbě setkávám s Kamilem Halbichem a Jiřím Prágrem v doprovodu Kohyho a Rimmera, a proto se raději vracím zpátky „k šavlím“. Vystoupení dabérů je stíháno několika technickými problémy, ale až na jeden – vazbu při promítání – se je daří řešit průběžně, aniž by byl průběh vystoupení příliš narušen. Zmíněnou vazbu se sice podaří také vzápětí odstranit (a tímto se přiznávám a omlouvám – šlo o mou chybu, kterou jsem v tom blázinci prostě přehlédl), ovšem už na tom vlastně moc nesejde. Nicméně jinak je myslím ozvučení velmi dobré a doufám, že tentokrát bylo hosty slyšet po celé tělocvičně dobře.
22:15 – Začíná soutěž o nejlepší masku. Jejich promenádu podkreslujeme velmi kýčovitě hudbou skupiny ABBA z Hadatiho počítače.
23:20 – Promítání nového bonusu k Červenému Trpaslíkovi, ke kterému Kohy na poslední chvíli udělal titulky. Chtěl je ode mne zkontrolovat, ale nakonec se to nestihlo. Přesto myslím, že dopadly dobře.
00:20 – Po komplikacích se zapojením notebooku (tentokrát nikoliv na mojí straně) začíná kvíz Beat the Geek. Bohužel, ze zdánlivé zvukařské idylky se kvůli špatně nastavenému zvuku (prostorový místo stereo) v DVD přehrávači stává peklo – veškeré mluvené slovo je velmi tiché, ovšem zvukové efekty jsou naopak ohlušující. Je třeba neustále hýbat s potenciometrem hlasitosti a reagovat na změny na plátně. To trvá přes půl hodiny. Poté problém odstraňuji a zbytek testu je příjemnější. Rimmer ovšem jeho odstranění nezaregistruje a po skončení testu se omlouvá ze příšernou kvalitu zvuku (čímž mě opravdu velmi potěší ;) ).
02:00 – Beat the Geek končí a aparatura se z tělocvičny sklízí a stěhuje do zázemí. Většina z nás organizátorů už se spíš jen vleče.
02:30 – Uklizeno, zavřeno. Strávil jsem v tělocvičně „nad šavlemi“ bez přerušení (a možnosti odejít) víc jak čtrnáct hodin.
02:45 – Konečně večeře. Povídám si s Clouseauem a Kačkou, které jsem dlouho neviděl (a kteří vytrvali až doteď) a dělám jim výcuc z mojí přednášky, na které nebyli – seriály House a Dexter.
03:30 – Relaxace. A hasicí přístroj, samozřejmě (identita neznámé ovšem již přes den zjištěna, respektive potvrzeny domněnky)
04:15 – Odumření na matraci. Dnes si mohl každý bouchat, jak chtěl.

Neděle 18.2.

08:50 – Vstávej a sviť, bože Flegmo, sunny boy, sunny boy!
10:00 – Výlet na nákup soukromý i trpasliconí. Příště bychom opravdu měli mít k pití i něco méně sladkého než „tlamolepy“ Colu, Fantu nebo Sprite – cukr mi cákal ušima ven. Alespoň cola light by se hodila.
11:00 – Relaxace. Nikdo už dnes není schopen náročnější činnosti, navíc si všichni šetří síly na úklid. Letmý pohled do místností říká, že budou třeba opravdu všechny.
12:00 – Blejskátka! You’re never gonna get this song out of your head!
14:00 – Zakončení conu.
14:15 – Začíná velký úklid.
16:30 – V rámci možností uklizeno. Většina pořadatelů se ještě vybavuje tričkem, hrnečkem či kulichem (za své, upozorňuji pochybovače) a zvolna se loučí. Zdravé jádro ovšem zůstává (někteří čekají na Bajkerův návrat, někteří…prostě jen čekají…)
18:00 – For you the war is over. Tak snad za rok…

Dlužno dodat, že z mého pohledu celý Trpasliconí víkend v Praze (a okolí) skončil až v pondělí večer návratem domů zhruba ve 21:15 (a vlastně stále ještě pokračuje zpracováním fotek, audiozáznamů a sepsáním tohoto reportu). Zbytek neděle a pondělku byl i nadále naplněn neustálým shonem, cestováním, „drátováním“ a řešením problémů s elektronikou a počítači. Jen toho spánku bylo přece jen o něco víc – celých sedm hodin. A ne na nafukovací matraci. Tedy, ne že by zrovna na tom po tom maratonu záleželo – usnul bych býval asi i ve stoje.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit