Návrat do naší republiky je sice možná o něco méně šokující, než býval kdysi, ale pořád to není nic úžasného.
Chorvatsko: Navzdory řadě Čechů, tvrdících opak, všude potkávám poměrně vstřícné, ochotné, pohodové a ve velké míře usměvavé lidi. Novější úseky dálnic špičkové, ale ani ty starší nejsou vůbec špatné. Záchody u benzínek i na odpočívadlech zdarma, ty benzínkové jsou v hodně dobrém stavu, ale ani stav těch chemických na odpočívadlech není až tak hrozný. Stav dálnic přímo láká k porušování předpisů, naprosto v pohodě by se tu dalo jet výrazně rychleji, než je povolených 130 km/h.
Rakousko: Dálnice ucházející, odpovídající stáří a míře provozu na nich, záchody u benzínek sice placené, ale ve slušném stavu. Cestou mimo dálnici se je možno kochat vyloženě sympatickými městečky, která působí tak nějak „úhledným“ dojmem. Rychlost okolo povolených 130 km/h se víceméně sama nabízí, ale na řadě úseků by se dalo bezpečně jet rychleji.
Česká republika: Hned po přejetí dnes už symbolické hranice uvítá člověka erotický podnik. Obsluha u benzínky by evidentně nejraději byla někde jinde a s návratem do rodné země se objevuje i v zahraničí naprosto neznámý, leč u nás naprosto běžný dotaz „a chcete na to doklad?“. Záchody jsou placené. Automatické dveře na dámské záchody nefungují, takže je „provoz“ přesměrován přes vchod na pánské, kde sice dveře fungují, ale zato nefunguje turniket, kterým se prochází. „Záchodová služba“ zcela nevzrušeně sleduje televizi a nejeví o příchozího nejmenší zájem. Po chvíli vymýšlení, jak se přes turniket dostat, ho prostě přelézám. Nikoho to nezajímá. Stav záchodů odpovídá stavu dveří a turniketů. Chci už být co nejdřív doma v posteli, takže jedu po dálnici tak rychle, jak se jen bezpečně dá – to znamená něco mezi 110-120 km/h, jet povolených 130 znamená vzhledem k příšernému stavu dálnice riskovat nezvládnutí řízení či zničení některé části nápravy. Inu, zřejmě i tady platí, že kdo neskáče, není Čech.
Několik dalších dní se opět nemohu ubránit myšlenkám, zda žiju v zemi, ve které bych žít chtěl.
co je špatného na dotazu „chcete na to doklad?“ – mě ty účty obtěžují, já bych to zrušil, stejně jako dépéháčko: a pro co jinýho je to dobrý?
To neřeš.
Nastesti mam vetsinou opacny pocity.
Rakousko. Kycove vesnicky a pokrytecni lide, kteri jen tezko skryvaji strach a povyseni nad cizinci. Jesteze se obcas da nekoukat na lidi a mesta, ale prohlizet si hory nad nimi.
Nemecko. Ve velkych mestech je uzasny vztah k mladym lidem a neuveritelna mira tolerance. V tech mensich uz je to horsi. Navic problemy s takovou samozrejmosti jako platby platebnimi kartami.
Polsko. Hrdi na sve hrdiny. Jejich idea statecnosti, vlastenectvi a moralky je tak silna, ze se nekdy neda rozlisit mezi idealy, pokrytectvim, naivitou a falesi. Vlastne uplny opak toho, jak casto vnimaji sami sebe Cesi. Bohuzel opravdove osobnosti (jako Mariusz Szczygieł ci Witold Gombrowicz) casto vnimaji neuveritlne negativne.
Slovensko. Zeme, ktera ukazuje, jak dokaze populismus ovladat a manipulovat lidmi. A znicit, co se znicit da. Nastesti se – podobne jako v Rakousku – tyci nad mesty pomerne krasne hory.
Takze kolem a kolem nas – zeme, kde je na muj vkus priliz husta smes populismu, pokrytectvi a (falesne) vedomi vlastni vyjimecnosti. Jeste rad se vracim do CR, kde do lidi kolem sebe vidim. Kde se mraci, kdyz je neco stve a kde se usmejou jen pokud maj z neceho radost.
Tak ono já ty země posuzoval víceméně jen z pohledu projíždějícího turisty. Samozřejmě, že by se můj názor pravděpodobně upravil, kdybych tu zemi poznal líp. Kromě toho – Německo neznám prakticky vůbec, Polsko a Slovensko pak naprosto vůbec. A dlužno tedy podotknout, že ani jedna z těchto zemí není na seznamu těch, které bych toužil poznat blíže – když už, tak snad leda to Německo, ale nemám Němce obecně zrovna v lásce, a asi bych se někdy rád podíval do Tater, kde jsem nikdy nebyl, ale to, že leží na Slovensku, mě od jejich návštěvy vcelku dost odrazuje.
Ale do ČR se opravdu nevracím rád. Země je to možná docela hezká, ale lidi…ne, díky, to bych snad raději nějaké to pokrytectví než to všudypřítomné znechucení, které je u nás většině prodavačů, úředníků, číšníků a podobným „veřejně činným“ osobám tak vlastní. Asi bych si raději při setkání s pokrytcema namlouval, že mě třeba přece jen skutečně rád vidí, než měl před očima jasný a upřímný důkaz toho, že dotyčného svou přítomností obtěžuju a byl by nejraději, kdybych šel pryč. Totéž jakási obecná lhostejnost vůči okolí a znechucení životem (nebo čím, ale prostě jde o obecnou atmosféru u nás). Není to pochopitelně vždy, ale bohužel takových setkání pořád zažívám víc než dost. A s tím jsem se opravdu jinde než u nás zatím nesetkal.