Living at the edge of the world

Pokud by se zdálo, že se tu poslední dobou nic moc neobjevuje, tak se to nezdá. O co míň se děje tady, o to víc se děje v reálu. Tedy alespoň u mě. V uplynulých dnech totiž proběhla mimo jiné i dlouho plánovaná ‚akce Kulový blesk‘

Nehodlám se tu rozepisovat nějak konkrétně – kdo měl vědět, ten stejně ví, a kdo neměl, tomu do detailů nic. Faktem každopádně zůstává to, že jsem svoje působiště přesunul po mapě ČR o několik set kilometrů jinam, do města, ze kterého jsem do té doby znal v podstatě jen nádražní halu a nástupiště.

Nikdy jsem podobné stěhování z města do města neabsolvoval. Je s tím spojena spousta pocitů a řada z nich je spíše negativních. Není to věru nejlepší pocit vyjít z domu a nemít nejmenší představu, kam vede ulice, na které stojíte, co je za rohem, jak jsou vlastně světové strany (teď v zimě je pořád zataženo, takže Slunce vám opravdu nepomůže, obloha je celý den konstantně šedá)… A to nemluvím o snaze cestovat někam MHD – absolutně netušíte, která linka kam jede, jestli nemůžete jet raději tím autobusem, co právě přijel a o dvě stanice dál přestoupit na jiný, jak se vlastně jmenuje stanice, kam jedete… Je to chvílemi skutečně dost depresivní, uvědomit si, že ve svém rodném městě jste za tu dlouhou dobu znali prakticky každou ulici, každé místo…a najednou jste někde, kde máte několik ‚záchranných ostrůvků‘ a jinak všude obrovský nápis ‚Hic sunt leones’… Prvních několik dní, než jsem se alespoň trochu zorientoval v okolí, jsem chodil s mapou v kapse i na nákup do potravin přes ulici.

Nicméně jeden se zkrátka taknějak zabydluje, pozvolna, ale nějak. Byt sice připomíná skladiště, protože chybí spousta nábytku, ale někde vzadu v hlavě se cosi přepne a přestane vám být tak divné, že ten naprosto cizí byt v naprosto cizím městě máte označovat slovem ‚doma‘. Jenom si připadáte jako cvok, když se pořád v bytě ohlížíte, kam že si to zase ten pes zalezl lehnout a chcete ho volat…než vám dojde, že ten pes si zalezl lehnout o pár set kilometrů jinam…

Ovšem to je jen jedna strana mince. Další podivné zážitky na sebe nenechají dlouho čekat Stačí vyrazit na jednu noc zpátky do starého bydliště. Vystoupíte z vlaku na místě, které tak důvěrně znáte – a ouha, někde je něco jinak. Vrátili jste se tam, kde jste ještě nedávno byli naprosto doma, ale teď už ten pocit stihl zmizet a vy zjistíte, že jste nepřijeli domů, ale prostě jen do nějakého důvěrně známého města. Asi nejde dost dobře popsat ten rozdíl v tom pocitu, ale je to hodně zvláštní pocit. A pak jdete do bytu, ve kterém je váš pokoj, skoro stejný jako dřív, jen tam chybí řada vašich věcí, které jste si odstěhovali jinam…a vy zjistíte, že to vlastně ani tak moc už ten VÝŠ pokoj není, že tam něco chybí, něco nedefinovatelného… Je to zkrátka podivné. Takový pocit bezdomovce – v novém bydlišti se ještě doma necítíte, ale v tom starém už nějak taky ne. A stalo se to ze dne na den.

No a se stěhováním samozřejmě souvisí také změna zaměstnání. Stal jsem se na nějakou dobu ‚klientem‘ Úřadu práce. Báječné Pokud bydlíte v podnájmu, nemůžete si změnit trvalé bydliště. Pro veškeré úřady proto dále existujete na své původní adrese a pokud od nich něco chcete (nebo ony od vás), musíte to vyřizovat tam. Což znamená v mém případě strávit den na cestách a utratit za to přes pět set korun. 3. ledna se zaevidujete na ÝP. Je vám řečeno, že byl bohužel zaveden nový systém a proto vám rozhodnutí o podpoře nevydají dříve, jak 23. ledna, že tedy budete muset přijet znovu a že při té příležitosti zkusí ÝP zařídit, zda byste nemohli chodit na ÝP v místě svého nového bydliště. 23. ledna tedy přijedete. Bohužel se dozvíte, že v rámci onoho nového systému vám rozhodnutí o podpoře nemohou vydat, protože nejdříve musíte podepsat jakési prohlášení o tom, že se vzdáváte jakéhosi práva na odvolání. Podepíšete. Na jeho základě vám teprve může ÝP vystavit ono rozhodnutí. To však z nějakého mě neznámého důvodu může učinit až další den, nicméně i tak vám ho není schopno hned onen další den vydat (abyste nemuseli jezdit sem tam znovu). Mohou vám ho vydat až 6.2. Výtečně – 10.2. (v pátek) jsem měl do těchto končin namířeno stejně, jistě to těch pár dní počká.. OMYL! Nikoho totiž nezajímá, že bydlíte o 300km jinde, že vás cesta vyjde na několik set korun (kterými patrně jako žadatel o podporu, čerstvě po stěhování a uprostřed zařizování bytu zrovna nepřekypujete) – 10.2. je zkrátka pozdě, máte smůlu, nejde to, musíte přijet šestého a dost. A jako perličku na dort vám úřednice přidá informaci, že pravděpodobně stejně nevyjde ona možnost, abyste si následně mohli další záležitosti s ÝP vyřizovat v novém bydlišti – dle úřednice a zákona totiž pro takový postup nemáte „dostatečně závažné důvody“… Takže vyhlídka dalších výletů na obzoru. A to mám patrně ještě štěstí, že ÝP se, narozdíl od mého naivního očekávání, zrovna nepřetrhne s nabízením nějakých pracovních míst – předpokládám, že by nikoho nezajímalo, kde skutečně bydlím, a proto by mi úřad nepochybně nabízel pracovní místa v mém trvalém bydlišti, kde nebydlím…a která by mi byla naprosto k ničemu, protože dojíždět do práce 300km je IMHO jen pro hodně otrlé.

Já vím, zkrátka objevuju Ameriku, respektive úředního šimla a jeho geniální logiku. Nadšeně se těším, až se ÝP zbavím a místo toho budu řešit problémy se sociálkou, finančním úřadem, zdravotní pojišťovnou a kdoví čím ještě…samozřejmě také pouze v mstě trvalého bydliště.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit