Living at the edge of the world

Dneska jsem pohřbila kočku. S žádnou pietou, skončila v pytli s infekčním odpadem, který pravděpodobně zanedlouho odnesou na místo, kde se narodila. Bylo to jedno z koťat, které se letos narodilo v přístřešku kam se infekční odpad odkládá, lidi je tam chodí krmit.
Tohle mi prolinkovalo tři události.

První je vzpomínka, hodně dávná, jak jsem jednou v létě nadšeně přinesla mámě mrtvého ptáka, který ležel čerstvě přejetý na silnici. Ptáci byli krásní, ale nedali se dobře prohlédnout nebo pohladit, tenhle ano. Ten den jsem se dozvěděla, že mrtvá zvířata jsou fuj a nebezpečná, hnusná a plná červů a jiných chorob. Ve svém raném mládí jsem nedokázala pochopit, jak může být tak velký rozdíl mezi živým ptákem a jen o pár okamžiků starší mrtvolou. Je to pořád stejný pták.
Ale postupem času jsem to přijala přesně stejně a mrtvé ptáky už nesbírám.

Druhá vzpomínka má jen pár let. Bylo jaro a pes a já jsme byli na poli, nechala jsem ho pobíhat volně. Zpozoroval nějaký pohyb na kraji v křoví a než jsem ho stačila zastavit amatérsky rdousil malého zajíčka. I když jsem mu ho po krátkém boji vytáhla z tlamy, nepřežil. Dodýchal mi v náručí, z čumáčku mu vytékala čerstvá krev. Z živého zajíčka mrtvý. Zbytečná smrt.
Tehdy se mi vybavil citát z Věčné války „Všechna Boží stvoření mají v krvi hemoglobin“.
Jakkoliv mám psa ráda, několik dní jsem ho nechtěla ani vidět. Koukal se na mě naivně a nechápal proč ho odstrkuju. Byla to totiž moje vina.

A dnes jsem pragmaticky řešila co s kočkou, kterou někdo před ústavem přejel. Nedávalo mi smysl, aby mrtvý tvor, jakýkoliv, hnil na silnici protože se o něj nikdo nepostará a nikoho nezajímá. Byl to ošklivý pohled, jedno oko bylo vyhřezlé ven, čumák plný krve. Hnusná mrtvola.

S mírnou nevolností a vybavená dvojitým odpadkovým sáčkem a rukavicemi jsem ještě přemýšlela, jestli nepůjde takhle na večer sehnat aspoň lopata. Šahat, byť v rukavicích, na mrtvou kočku, fuj. Před pár týdny jsem ji tady před vchodem hladila.
Venku ale čekalo překvapení, kolemjdoucí paní ji opatrně přetahovala na trávu a evidentně zkoušela pulz na krku. Hladila ji i přesto, že měla bílé tlapky od krve a přes pohled na její obličej. Mrtvou kočku.
Stála jsem tam s pytlem a ona se na mě dívala s hroznou nedůvěrou. Tvrdila, že je ještě teplá a že možná žije. V tu chvíli mě popravdě vůbec nenapadlo, že by to mohla přežít a hlavně jsem se snažila nějak vstřebat, jak tam dřepí, hladí a prohlíží mrtvou kočku, jako by byla její. Dokonce zkoušela, jestli může dýchat aspoň tlamičkou, když nos byl plný krve a o jejím vypadlém oku mluvila skoro láskyplně.

A pak mi to došlo. Ať byla živá nebo ne, byla to pořád stejná kočka. A zrovna včera jsem kolegům vysvětlovala Schrödingerův pokus. Věci se stanou, až jste na ně připraveni.
Sáhla jsem si na mrtvou kočku, opravdu byla ještě trochu teplá (a hebká). Vlastně nebyl moc rozdíl mezi ní a živou, kterou jsem hladila jako pravidelně po cestě z města (zná mě a vždycky vyleze dírou v plotě).

Nemohl být velký rozdíl mezi tím, že byla před chvílí živá a teď.
Chvíli jsme ještě dumaly, jestli přece jen nemůže trochu žít, ale všechny logické argumenty byly proti. Nakonec souhlasila, abych ji dala do pytle, aspoň to jsme pro ni mohli udělat.

Nesla jsem ji v pytli a pořád ještě byla teplá. Hodila jsem ji do velkého pytle a za ní rukavici, aspoň s náznakem pohřebního gesta. A kolem chodili lidé, kterým to bylo úplně jedno.
Byla to ale pořád ta stejná kočka! Kruh se uzavřel. Trvalo to skoro dvacet let, abych se dokázala vrátit zase zpátky na začátek.

Infekční odpad jsi a v infekční odpad se obrátíš.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit