Už notnou dobu stará temná povídka, kterou jsem dneska objevila a trochu oprášila.
Kráčel jsem zase ulicí a stíny byly za mnou. Každodenní utrpení dojít pro jídlo a zpátky. Tři ulice, plné pohyblivých stínů. Auta, lidi, někdy jezevčík. Vždycky jsem se tak těšil, až se vrátím mezi mé zatažené žaluzie, do světa kde se nemíhají zlomyslné odlesky toho, co nemůžu vidět. Jsem totiž skoro slepý.
Z legrace jsem říkal, že vidím jen trochu líp než žížala, ale uvnitř jsem se nikdy nesmál. Každodenní předměty i lidé, dříve tak známí a ostří, se mi rozpili do tupých obřích šmouh. Nesnáším je.
Nejlíp je mi doma, mezi mým pevně přibitým nábytkem (aby mi ho někdo schválně nepřeskládal). Někde tu mám ještě akvárium, ale patrně bez rybiček, přestal jsem je krmit už dávno. Byly malé, tak jsem je stejně neviděl. Nemusím se rozptylovat věcmi, které už nedokážu rozeznat, vlastně bych mohl klidně odmazat celý svět, nebýt těch všudypřítomných stínů.
V jistém smyslu je to mnohem jednodušší. Nemám práci, vlastně nemám přátele. Vztahy s většinou z nich jsem nechal rozpít stejně jako jejich obličeje. K čemu rozeznávat lidi, když každý z nich je jen šmouha. Jen každý den se vydávat na zápas se světem.
Děsí mě i neobratný tlukot mojí bílé hole a každou chvíli čekám kdy se na mne někdo vrhne. Nedokážu se o sebe postarat a vlastně ani nechci. Zabil bych se, ale v tomhle stavu by se mi to patrně nepovedlo. Je to k ničemu.
Večer, nakolik dokážu rozeznat. Večer je ještě horší, protože všechno se tváří tak zlovolně. Stíny budov a keřů vytvářejí příšerné škleby. V mojí hlavě. Kdyby oslepla i moje představivost, to by byla věc. Kráčím po nenáviděné zámkové dlažbě a doufám, že pokud upadnu bude to naposled.
Tma nějak houstne, uhýbám před imaginárními překážkami a kolemjdoucí se patrně baví zoufalcem co kolem sebe máchá rukama. Nepomáhá to, stále mám pocit, že mě něco sleduje, jakoby mě opředla hustá pavučina, rozpíjející se v nic kdekoliv se na ni pokusím sáhnout, ale jinak stahující mě do nějakého svého zákeřného plánu. Začínám panikařit, a máchám holí do všech stran. Jestli tu někdo kolem mě je, tak to nebude mít lehké. Na chvíli přestávám. Ticho. Jenom se mi to zdálo nebo se připravuje k útoku? Tlukot srdce je hlasitější než můj dech a já pořád nevím na čem jsem. K čertu, nebudu nic riskovat, vyrazil jsem směrem, kde předpokládám pokračování chodníku. Nevidím skoro nic a v běhu se začíná všechno komíhat, stíny. Ostré světlo. Nevím už kam běžím a je mi to jedno, chci pryč, chci domů!
Zarazil mě prudký úder do břicha, závan odpadkového koše přišel až se zpožděním, jako hrom. Svírám se na zemi, na chvíli všechno zmizí. Bolestí sevřu oči na dlouhou dobu. Ztrácím ponětí o čase, místě a prostorové orientaci, až po chvíli přichází úleva. Bolest pozvolna přestává být mučivá. Na chvíli se cítím v bezpečí, ale jaký je důvod? Sevřené oči, černo. Ne ta tma venku, když se snažím najít ve stínech směr. Krásná, měkká tma, bezpečná. Ani se mi nechce je znovu otevřít, vracet se to světa šmouh a přízraků, které se na mě vrhají. Už nikdy se nechci vracet..
V tu chvíli jakoby se týrané zvíře mého vědomí rozhodlo za mě… chvíle bolesti a potom už navždy klid, věděl jsem to. Takový okamžik, kdy matná tušení zkrystalizují do do zářivého diamantu jistoty. Věděl jsem to a proto jsem udělal co jsem udělal. Už nikdy nebudu vidět. Už nikdy nebudu vidět ani stíny. Jsem úplně slepý, což je poněkud mírnější vyjádření toho, co jsem si provedl s očima. Vydrápané oční důlky ale skryjí černé brýle a já se cítím krásně. Otevřu víčka a vidím nic. Nekonečně černé, přátelské nic. Není prázdné ani studené. Vyplňuje nějak celý prostor, není už tam místo na nějaké prázdno. Je jako nekonečně jemná trojrozměrná struktura, kterou se prodírám, na kterou promítám svoje představy a vzpomínky. Ruka jí projde, tam a zase zpět, jako by byla její součástí a pak zase ne. Můžu se té tmy dotknout a cítit ji všude kolem mě, dokonce má i vlastní vůni, nepopsatelnou. Nutí mě se neustále usmívat.
Plavu si v ní, je nádherná. Mozek se snaží něčeho chytit, zobrazuje dálku jako blízko a oboje zároveň. Dokážu vidět nekonečno, a v něm je všechno ukotvené. Nic se nekomíhá, nic mě nepřekvapí. Obaluje mě moje vlastní černá tma bezpečí.
Vytáhl jsem žaluzie a dívám se z okna do tmy. Obracím se do tmy mého bytu a asi někomu řeknu, aby se podíval po rybích zbytcích.
Pořídím si psa, takového s jemnou srstí a hebkým jazykem, na barvě nezáleží.
Nevíte o nějakém?
