Living at the edge of the world

Byl jsem svým způsobem požádán o pár rad při focení panorámat, tak jsem si říkal, že bych to mohl napsat sem a nesušit to jen někde stranou. Ale podotýkám, že půjde o naprosté základy, nečekejte žádné pokročilé rady (už proto, že je prostě neznám).

Jako první je na řadě vybavení. Fotoaparát snad není potřeba zmiňovat, ale zato je asi potřeba zmínit stativ. I když se DÁ panoráma odfotit i z ruky, zejména díky tomu, že je ho dneska mnohem snazší sesadit dohromady, není to nejlepší nápad. Naprosto ideálním vybavením je samozřejmě pevný stativ s panoramatickou hlavou – což v podstatě znamená, že se i po usazení fotoaparátu na hlavu s ním dá posouvat dopředu/dozadu a do stran a poté v dané pozici aretovat. To je důležité kvůli tomu, aby se dala osa otáčení stativu posunout přesně do průsečíku roviny snímače/filmu a optické osy objektivu a tak nedocházelo k žádným zkreslením fotografií během focení panoráma. Ovšem – stativy s panoramatickými nebo výměnnými hlavami jsou hodně drahé a upřímně řečeno, pro někoho, kdo si chce někde na dovolené vyfotit jedno, dvě panorámata a jinak stativ moc nepotřebuje, je to asi dost zbytečná investice. Když občas panorámata zkouším, fotím s normálním obyčejným stativem a nemám s tím větší problémy – což je také dané tím, že na rozdíl od spousty kompaktů má většina zrcadlovek závit na připevnění stativu právě v onom ideálním bodě, a stativy dost často také mají šroub pro uchycení fotoaparátu buď přímo nad hlavní osou, nebo jen nepatrně stranou, takže nedochází ke kdovíjak významným zkreslením. Ale panoramatická hlava je zkrátka ideál. Další šikovnou pomůckou na stativu je vodováha – ve vašem zájmu je, aby stativ stál pokud možno ideálně rovně, aby nebyl obzor ve výsledném panorámatu šikmo. U panorámat narovnávání obzoru obvykle znamená nezanedbatelnou ztrátu dat a kompozice. No a pak by měl být samozřejmě stativ dostatečně kvalitní na to, aby unesl bez rozechvění zrcadlovku a ustál i klapnutí zrcátka. Ale to je samozřejmá věc a vůbec o tom nemá smysl mluvit – skládací 30cm velký plastový stativ za tři stovky je zkrátka víceméně k ničemu, chce to něco pevnějšího.
Dalším problémem, který může začátečníka odradit, je víceméně nutnost použití manuálního režimu. Dneska není nic divného, že si někdo koupí zrcadlovku kvůli lepší kvalitě fotek, ale přesto ji používá v plně automatickém režimu, čili jako takový lepší kompakt. Z manuálního režimu pak mají často lidé hrůzu, protože jim přijde hrozně komplikovaný. Což rozhodně je, pokud člověka chce zvládnout všechny záležitosti expozice a pochopit, kdy se co a proč nastavuje, ale pro použití třeba na takové obyčejné panorama víceméně není potřeba o nic moc vyšších znalostí.
V manuálním režimu figurují délka expozice, clona a citlivost. Osobně nejčastěji fotím s prioritou clony, takže i k manuálnímu režimu přistupuji podobně – určím si jako výchozí bod clonu, se kterou chci fotit. Při focení panorámat jde obvykle o široké záběry krajiny, takže není potřeba nějak složitě uvažovat o hloubce ostrosti. Clonu bych tedy osobně doporučil někde okolo f/6.3 až f/8 – to je takový ideální bod většiny obyčejných objektivů. Čím více světla je k dispozici, tím vyšší clonu lze nastavit – takže třeba při focení sídliště v letním poledním slunci bych mohl mít důvod jít třeba někam výš, řekněme na f/11 (když se clona zvyšuje moc, má to z důvodů, které nebudu raději rozebírat, mírně negativní dopad na ostrost fotografií, přestože hloubka ostrosti jako taková s vyšší clonou stoupá). Naopak při focení krajiny v pološeru po západu slunce asi budu chtít clonu nižší, třeba f/4.5, abych zachytil více světla (čím vyšší číslo clony, tím menší je otvor, kterým dopadá světlo na film/čip, a tím déle tedy musí dopadat, aby vznikla stejně světlá fotografie). Nicméně – pro denní focení v běžném světle je zkrátka clona kolem f/8 dobrým výchozím bodem.
Mám-li zvolenou clonu, pak přichází na řadu doba expozice. Tady nám ovšem významně pomáhá pro běžné focení technika – i když fotíte v manuálním režimu, fotoaparát nadále měří expozici podle vámi zvolených hodnot a vyhodnocuje, zda je „podle něj“ dobrá nebo ne. Jediný rozdíl oproti automatickému režimu je ten, že v manuálním vám ji sám neupravuje – je čistě na vás, jestli jeho rady poslechnete nebo ne. Pokud zase budeme uvažovat příklad fotografování v běžném denním světle, je dobrou výchozí hodnotou expozice někde kolem 1/125 až 1/250 vteřiny (to samozřejmě záleží na nastavené citlivosti, ale o tom později). Jste tedy v manuálním režimu, nastavíte požadovanou clonu, nastavíte nějakou výchozí expozici, v hledáčku zaberete to, co chcete fotit, a „namáčknete“ spoušť. Kromě toho, že se zaostří objektiv, byste měli v hledáčku vidět nějakou indikaci toho, zda by s aktuálním nastavním podle automatiky fotoaparátu byla scéna přeexponovaná (příliš světlá) nebo podexponovaná (příliš tmavá). Netuším bohužel, jak to signalizují jiné zrcadlovky, ale můj Canon 350D má v hledáčku a na zadním displeji malou stupnici s hodnotami -2 až 2, na kterou zespoda ukazuje šipka. Ideální expozice podle automatiky je nastavena tehdy, pokud tahle šipka ukazuje přesně doprostřed stupnice, na nulu. Je-li příliš vpravo, bude fotografie patrně příliš přeexponovaná (světlá), je-li příliš vlevo, bude tmavá, podexponovaná. „Zesvětlíte“ ji tím, že prodloužíte čas expozice, „ztmavíte“ tím, že ho zkrátíte. Pozor na to, že jde povětšinou o hodnoty zlomků vteřiny, takže 1/250 je pochopitelně kratší čas než 1/60 (ale na displeji a v hledáčku pravděpodobně uvidíte jen 250 nebo 60!). Pokud mám expoziční čas výrazně delší, než by měl být, tak je šipka na stupnici na hodnotě 2 a bliká, pokud výrazně kratší, tak na -2 a pochopitelně také bliká.
Poslední složkou expozice je citlivost, která se udává v hodnotách ISO. Čím vyšší citlivost, tím vyšší ISO – s ISO 100 tedy běžně fotíte v letním slunci, s ISO 1600 večer. Důležitým prvkem je, že čím vyšší citlivost, tím více je na výsledné fotografii šumu, takže v zájmu běžného fotografa obvykle je, aby fotil s co nejnižší citlivostí (nebudu se pouštět do rozborů, proč tomu tak je). Současně ale platí, že čím vyšší citlivost, tím kratší expoziční čas lze použít (nebo vyšší clonové číslo, ale nechme teď raději clonu zcela stranou a stále budeme uvažovat pouze f/8). Jde tedy pochopitelně o to vyvážit vzájemně citlivost a expoziční čas tak, aby vznikl použitelný kompromis. Jak už jsem se zmínil, pro fotografování krajiny je asi nejobvyklejší expozice někde okolo 1/125 až 1/250 sekundy. Pokud vám tedy vychází příliš dlouhý čas expozice (třeba 1/20s), máte citlivost příliš nízko a asi by bylo vhodné ji zvýšit (znovu podotýkám, že tu mluvím o čistě nejzákladnějším případu víceméně „turistického“ focení – samozřejmě ve skutečnosti může existovat celá řada důvodů, proč fotograf bude delší expoziční čas a nižší citlivost chtít). Například máte ISO 100 (nebo u Nikonů je tuším i ISO 50), ale světla není tolik, takže budete potřebovat spíš ISO 200, nebo budete muset zkusit snížit clonu. Pokud naopak vychází třeba 1/1000s nebo ještě kratší časy, pak máte citlivost zbytečně vysokou. Pokud není vysoká extrémně, fotografii patrně pořídíte a nebude přeexponovaná, ale bude na ní zbytečně příliš mnoho šumu, než by mohlo být, takže by bylo lepší snížit raději citlivost z např. ISO 800 na ISO 400 nebo nižší. Opět – při běžném denním světle by neměla být potřeba citlivost vyšší než ISO 100 až ISO 200.

Tolik k manuálnímu režimu. Snad jsem naznačil dostatečně jasně, jaké jsou vzájemné vztahy mezi jeho třemi složkami a pokud se mi podařilo to příliš nezamotat, snad je z toho aspoň trochu jasné i to, že to ve skutečnosti s pomocí měření expozice přímo ve fotoaparátu není (alespoň na téhle úplně základní úrovni) žádná velká věda. Prostě tři hodnoty, které je potřeba navzájem vyvážit a mít na paměti pár jednoduchých pravidel.

Teď k vlastním panorámatům. Máme fotoaparát připevněný na stativu. Stativ stojí pokud možno vodorovně a kromě částí, se kterými bude potřeba točit, je pevně dotažený, aby se nechvěl. Fotit chceme řekněme rozhled z nějaké výhlídky na kopci. Je jasný letní den.
Nejdříve je třeba zjistit podle výše uvedených pravidel, jakou budeme potřebovat expozici. Tady přijde na řadu to, proč jsem se tím vším s manuálním režimem zaobíral a proč je pro fotografování panorámat tak důležitý. Panoráma je zvláštní tím, že zabírá často velice širokou část krajiny. Na jednom konci panorámatu můžeme fotografovat takřka proti slunci (přímo proti asi jen výjimečně), na druhém naopak zcela na opačnou stranu. A světelné podmínky se v takových případech samozřejmě liší. Pokud bychom nechali automatiku, aby každý snímek z budoucího panorámatu exponovala podle vlastní „úvahy“, velice pravděpodobně se od sebe budou lišit světlostí a to značně ztíží skládání výsledného panorámatu. Právě proto je potřeba zvolit manuální režim a fotoaparátu „vnutit“ pro všechny snímky panorámatu shodné nastavení. To je samozřejmě potřeba zvolit nějak vhodně, aby bylo použitelné pro všechny jednotlivé snímky. Obvykle se to řeší tím, že se expozice určuje záběrem nejsvětlejší části budoucího panorámatu – čili například té nejvíce proti slunci (pozor na to, abyste se hledáčkem nepodívali přímo do slunce), té, kde jsou jasná bílá oblaka či třeba nějaká velká světlá plocha nebo budova. Pokud ale bude panoráma obsahovat i snímek výslovně proti slunci nebo dokonce se sluncem v záběru (znovu upozorňuji – opatrně s tím, myslete na své oči), nebyl by dobrý nápad měřit expozici přímo na něm – automatika fotoaparátu by se pravděpodobně snažila záři slunce kompenzovat patřičným snížením expozičního času a všechny ostatní záběry by pak s tímtéž nastavením byly skoro černé. Takže v takovém případě doporučuji volit nějaký kompromis a nevolit pro volbu expozičních hodnot tenhle záběr, ale třeba záběr kousek stranou. Samozřejmě se dá expozice pro panoráma volit i jinak, ale mám dojem, že tohle je pro začátečníka nejjistější způsob, jak zajistit alespoň trochu použitelné fotky – patrně nebudete fotit v tak extrémních světelných podmínkách, aby byla nejsvětlejší část panoráma úplně přeexponovaná a nejtmavší naopak takřka černá. Řekněme tedy, že nám vyšly zmíněné víceméně „klasické“ letní hodnoty pro expozici – clona f/8, expozice 1/250s, ISO 100. S těmihle hodnotami budeme fotit všechny snímky budoucího panorámatu.
Vrátím se ještě k samotné volbě záběru. Jednak je tu v době zoom objektivů otázka ohniskové vzdálenosti, kterou pro fotografování panorámatu zvolit. Většina základních objektivů u digitálních zrcadlovek má rozsah ohniska 18-55mm. Při fotografování krajiny má většina lidí pravděpodobně tendence fotit na „širokém“ konci, tedy někde kolem těch 18mm, protože se jim toho do záběru vejde nejvíce. To ale není pro fotografování panorámat dobrá volba – i když si to možná neuvědomujete, obraz na fotografii, pořízené na 18mm, je silně zkreslený – ke krajům fotografie se jakoby „natahuje“. Pokud nafotíte panoráma na 18mm, budete mít velké problémy s jeho následným skládáním, protože tam bude překážet ono zkreslení na okrajích a program, kterým budete panoráma skládat, bude muset jednotlivé snímky různě deformovat a zkrátka to nedopadne dobře. Na klasických filmových zrcadlovkách se často doporučovalo fotit panorámata spíše „padesátkou“, čili objektivem s ohniskovou vzdáleností 50mm, který zkresluje minimálně. Na digitálních zrcadlovkách je ale ten problém, že je na nich (z důvodů, které tu opět nebudu řešit) tohle ohnisko už poněkud „dlouhé“ a moc se vám do záběru nevejde, takže byste museli panoráma skládat z velkého množství snímků, což je samozřejmě nepříjemné při focení (navíc se vám může měni světlo, hýbat krajina a podobně). Osobně mám dobré zkušenosti s fotografováním s ohniskem někde kolem 30mm – záběr je o poznání „širší“, ale není stále ještě výrazněji deformovaný, aby to dělalo větší problémy. Mimochodem, pokud by někdo nevěděl, o čem mluvím – stupnici ohniskové vzdálenosti najdete snad na každém normálním objektivu někde poblíž kroužku, kterým ovládáte zoom.
Ještě jedna věc stran záběrů je ale zdánlivě trochu nelogická – logika by totiž patrně velela fotografovat panoráma nějaké krajiny klasicky „na ležato“, protože vám přece jde o to, zachytit co nejširší část krajiny najednou? To je pravda hezká úvaha, ale v případě panoramat není úplně vhodná. Pokud ji totiž aplikujete, tak sice skutečně budete moci nafotit celé panoráma rychleji a s menším počtem snímků, ale po složení vám vznikne dost nehezká nudle, na které nebude nic moc z oblohy ani z popředi, jen obzor, úzce ohraničený koncem snímků. Z toho důvodu je výrazně lepší fotografovat jednotlivé snímky z panorámatu na výšku, jakkoliv to může znít podivně. Budete jich sice muset udělat víc, abyste pokryli požadovanou oblast, ale výsledek bude působit rozhodně lépe. Pak je tu samozřejmě ještě jedno řešení, které se dá aplikovat na panorámata jak „naležato“, tak na výšku – vyfotit třeba dvě nebo tři řady nad sebou. Skládání bude náročnější, ale výsledek bude opět ještě lepší. Ale přiznám se bez mučení – občas nějaká menší panorámata třeba ze tří fotek v jedné řadě na šířku fotím ;)
A to už je v zásadě skoro všechno a je možné fotit. K tomu ale také ještě několik poznámek. V první řadě – když fotíte ze stativu, měli byste zásadně fotit buď dálkovou spouští, pokud ji máte, nebo alespoň časovačem (ten mají snad všechny zrcadlovky). U denních fotografií panorámat s časy kolem zmíněných 1/250s je to sice víceméně zbytečné, rozmazání snímku pohybem fotoaparátu při takových časech víceméně nehrozí, ale když už si dáváte práci s vyvážením fotoaparátu, byla by škoda mít přesto každou fotografii trochu šejdrem, jak jste ručně mačkali spoušť. Takže dálková spoušť nebo časovač a fotoaparátu ani stativu se nijak nedotýkat. Je navíc vhodné si na tuhle praktiku zvyknout, později se vám to může velice hodit. Samozřejmě to znamená nestavět fotoaparát někam, odkud může při sebemenším zachvění či poryvu větru spadnout, ale to snad není ani potřeba zdůrazňovat.
No a další věc – velice pravděpodobně budete chtít před zahájením fotografování panorámatu vypnout automatické ostření. Prostě si zaostřete třeba na horizont klasickým namáčknutím spouště, a pak automatické ostření vypněte – nejsnáze prostým přepnutím přepínače na objektivu z polohy AF do polohy MF. Samozřejmě tak, abyste se přitom nedotkli ostřicího kroužku a ostření si nerozhodili. Je to ze stejného důvodu, z jakého se panoráma fotí v manuálním režimu expozice – aby vám automatika při každém dílčím snímku nepřeostřovala nechtěně někam jinam.
Co se samotného fotografování týče, není asi potřeba říkat nic víc, než jen to, že si rozhodně nechte dostatečně široký přesah mezi jednotlivými snímky. Dost často se doporučuje, že by se dvě sousední fotografie panorámatu měly překrývat zhruba o třetinu. Já občas používám míň, ale rozhodně platí, že čím větší částí se překrývají, tím lépe následně budou lícovat.

No a to je snad všechno. O skládání jako takovém psát nebudu, na to jsou dneska spousty programů, které to dělají víceméně automaticky s velice dobrými výsledky, ale jejich ovládání se velice liší program od programu. Snad jen ještě jedna poznámka – pokud fotografie po stažení do počítače upravujete (barvy, kontrast atd.), nezapomeňte všechny snímky z jednoho panorámatu upravit zcela shodně, jinak by veškeré snažení s manuální expozicí přišlo vniveč.

A to už je opravdu všechno. V ideálním případě tenhle můj sáhodlouhý elaborát je alespoň trochu srozumitelný a někomu k něčemu bude. V horším případě jsem strávil kus noci sepisováním dalšího zbytečného textu. A v tom nejhorším jsem tu (nejspíš nechtěně) napsal nějakou pitomost a nějaký fotograf si na mě záhy pěkně smlsne :)

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit