Living at the edge of the world

(Před)minulý týden jsem se dostala poprvé v životě do USA, konkrétně do New Orleans. Jela jsem tam na konferenci, která byla obří a výborná, ale o tom tu až tak psát nechci.

Prvně pár postřehů z prvních dní:

• Všechno je tu veliké, teda myslím opravdu veliké. Letiště, domy, dálnice, auta, silnice, palmy, kongresové centrum, hranolky i postele v hotelu.
• Lidi jsou tu hrozně milí, obzvlášť ve službách. Je úplně běžné, že vás zdraví řidiči autobusů, prodejci v obchodech, všechno je neformální a příjemné. I lidi na ulici se s vámi začnou normálně bavit a jsou fajn. Navíc to nevypadá nijak strojeně, jen že prostě jsou dobře naladění, opravdu je zajímá co si přejete a podobně. Ono se to asi všeobecně říká takže tu teď znouvynalézám kolo, ale skutečně je hodně příjemné se v takové atmosféře denně vyskytovat.
• Cokoliv je k jídlu, Američané z toho udělají sendvič, nebo přesněji hamburger (pod slovem sendvič si totiž z Čech představuju něco jiného, kam patří toastový chleba), kde místo „ham“ je ono cokoliv. A když to náhodou není sendvič tak je to stoprocentně aspoň smažené (už jste jedli smaženou kyselou okurku?).
• Celá Amerika, se kterou jsem měla tu čest divně „smrdí“, uvozovky jsou tu proto, že je patrně má být vůně, ale je hodně divná. Je to všude, letiště, hotel, tuhle jsem viděla uklízečku stříkat nějakou vůni i do odpadkového koše na trajektu. Vůbec celé New Orleans je nějak víc cítit než naše města, jídlem, různými vůněmi, a jinak nedefinovatelnými pachy.
• Američané neumí udělat čokoládu. Ta tabulková co jsem sehnala je velmi hnusná, až nejedlá, má odporný „ocas“ z něčeho co bych identifikovala jako palmový olej, ale ve složení nic takového není.
• Taky si zrovna nepotrpí na design nebo jak to říct. Většinou jim v restaracích a barech čouhají všemožné kabely nebo trubky a ty jsou vkusně zamalované v barvě stěny. I poměrně slušné restaurace tu vypadají tak nějak omšele a trochu pajzlovitě, leckde s přemnohými neonovými nápisy. Ale nevím jestli tohle není jenom specifikum New Orleanské Francouzské čtvrti, která je hodně historická a dřevěná, takže to možná není kam schovat.
• Američané jsou tu velmi organizovaní a skutečně ty různé příkazy i poslouchají, třeba spořádaně stojí ve frontách a řadách a všude kde se něco děje jsou postávající „organizátoři“ kteří celou situaci koordinují. Myslím, že to někdo nazval přezaměstnanost, ale když máte třeba konferenci pro 20 000 lidí, tak to není zas tak špatné. Bylo to poprvé co jsem viděla chodit „nacpávačky“, tedy paní s headsetem, které sledovali kde je v sále ještě místo a zuřivou gestikulací tam navigovali postávající návštěvníky.

Nejdřív něco o jídle
První americké jídlo jsem si dala už při cestě tam na letišti v Charlotte, ale to byl obyčený Whopper z Burger Kingu. Hamburger jsem tu měla celkem asi třikrát, z toho jednou v restauraci a všechny byly lepší než standardní McDonalds plátek u nás, což mě teda nepřekvapilo, protože těžko mohly být horší, ale je to takové průměrné jídlo. Místní kuchyně je směska klasické americké, creolské a cajunské kuchyně a jídla jsou tu obvykle kořeněná, pikantní a moc dobrá. Ochutnala jsem BBQ krevety i opravdický tlustý šťavnatý steak, pak něco v housce čemu se tu říká po-boy. Taky nějakou rybu když jsme tu už na pobřeží a ochutnala jsem i aligátora. Chutná jako něco mezi kuřecím a rybou. Jediné na co jsem nenašla odvahu byly ústřice, a beztak je tu většinou měli jen smažené. Hned první den jsem z autobusu zahlídla suši bar a dvakrát jsem tam jedla a dospěla k názoru, že bych dobré suši mohla jíst každý den. Obsluhovala milá Japonka a zdarma mi nalívala zelenou Senchu nebo něco takového. Z dalších jídel které jsem měla v plánu vyzkoušet to byl hotdog (chutnal jako nedobrý český párek) a donuts (nechutně sladké, ale jinak jedlé na rozdíl od „amerických“ minikoblížků, které prodávají u nás). Co jsem taky jedla jenom jednou byl americký „bagel“, pečivo ve tvaru kruhu, myslím, že to existuje i v Nemecku nebo tak, ale tady tohle bylo z nějakého strašně hutného těsta, takže výsledek byl velmi kompaktní a rozhodně ne co byste čekali třeba od bagety nebo rohlíku. Taky byl jako většina amerického pečiva poněkud nasládlý. Jinak na amerických restauracích a café je zajímavé to, že je tam ve většině zdarma voda s ledem (a i na letištích a v konferenčním centru byly pítka), někde ji dokonce vždycky přinesou i bez požádání, balená voda se tam nevede a ledový čaj je často opravdový čaj s ledem a ne nějaké uměliny. Vyzkoušela jsem jak běžné točené pivo (bylo hnusné), tak místní obdobu Kelta – Amber Turbo Dog, a skončila jsem tak asi jako všichni na mexickém pivu Corona, které se podává s limetkou a je překvapivě osvěžující. Na rozloučenou jsem si tu dala ještě jednou jahodové daiquiri, ale nějak jsem omylem řekla „large“ takže jsem to pila asi dvě hodiny ;)

Město
New Orleans je na americké poměry poměrně malé, na naše je ale celkem rozhlehlé takže je logické, že jsem viděla jen malou část, obzvlášť když jsem byla pěšky. Bydleli jsme v hotelu ve French Quarter což je historická čtvrť a jen jednu ulici od slavné Bourbon street, kde jsou naňahňané bary, noční a jiné kluby. Celá čtvrť je plná restaurací, kaváren, galerií a na ulicích k večeru postávají zpěváci a hudebníci. Osobně se mi v celé Franch Quarter navigovalo velmi dobře zejména proto, že tu jsou všechny ulice na sebe kolmé a celá čtvrť tvoří hezký obdélník. Jedním krajem tohoto obdélníku je Canal street, asi hlavní tepna downtownu, s kolejemi pro tramvaje lemované vysokými palmami a věžemi luxusních hotelů a bank. Tou jsem projížděla přes týden celkem často, protože tudy vedla cesta do kongresového centra. Canal street končí u řeky Mississipi, kde se dá zadarmo trajektem dojet do Old Algiers, staré čtvrti s velmi hezkými starými dřevěnými domy. Některé z nich byly velmi svérázně vyzdobené jak je vidět na fotkách. Ve francouzské čtvrti se nachází taky park a St. Louis Cathedral, která mě teda moc nezaujala, protože vypadá jako nějaký běžný kostel. Kousek od něj směrem doprava byl French market, což je v podstatě ulice s obchody a bleším trhem. Na něm ostatně jako na většině turistických cílů v New Orleans ale byly v podstatě jen cetky tretky. Lidé tu zpeněží opravdu cokoliv, například jeden tu vyrábel šperky z „Katrina debris“.
Ve volném dni jsem se vydala směrem na jihozápad do Garden District, kde se mají nacházet velké plantážnické starobylé domy, ale došla jsem jen nakraj po Philip street protože mě už bolely nohy. Cestou zpátky jsem si ještě vyfotila místní University medical center a vydala se na cestu ke hřbitovu. New Orleans je proslulé i svými hřbitovy, kde se pořádají turistické výlety, ale ty jsou daleko na sever na Canal street, takže jsem si našla na mapě nějaký malý kousek od French Quarter, že něco vyfotím aspoň tam. Když jsem vlezla na hřbitov začal na mě mluvit nějaký černoch, a nejdřív jsem si myslela že po mě chce peníze. Pak jsem pochopila, že je to správce hřbitova a oznamuje mi, že už zavírají, ale jelikož jsem asi vypadala jako turista, tak s vidinou nějakého dýška řekl, že mě provede v rychlosti po hřbitově abych si ho mohla vyfotit. A taky skutečně všude možně říkal „take a picture of this“ a já radši skutečně ve spěchu fotila, takže fotky sice nestojí za moc, ale zato jich mám spoustu. Ukázal mi všechny voodoo královny, starosty a zakladatele konferenčních center, stejně jako čáru zatopení při hurikánu Katrina. Myslím, že si svých 5 dolarů zasloužil.

Lidé
Jak jsem už psala lidi jsou tu hrozně milí, a v pohodě a je to nakažlivé. Sice asociál jako já je občas trochu zaskočen, ale oni nevypadají, že by jim to moc vadilo. V kavárně v Algiers (kde jsem se mimochodem polila ledovou kávou) jsem se chvíli bavila s místní Newyorčankou z Manhattanu, ptala se mě odkud jsem a dokonce věděla kde je Česká republika, protože její nejlepší kamarádka z dětství pocházela z Československa. Zato černoch na hřbitově prohlásil jen něco jako „to je hrůza, každý je odevšad, z Brazílie, z xxx…“ takže jsem se dál nesnažila vysvětlovat kdeže to Česká republika vlastně je.

Hotel
Na hotelu mě překvapilo několik zvláštností, první byl inverzně fungující záchody (ten se nejdřív napustí a po použití „spláchne“ pryč a zas napustí čistou vodu) nebo absence stropních světel v hotelových pokojích. Co mě překvapilo hned po příchodu byly obrovské postele, na nichž by se vyspali i dva (dobrá, možná ne se mnou). Každý pokoj měl vlastní regulovatelnou klimatizaci, což byla cena za to, že nešly otevírat okna. Hotel to byl pěkný, dokonce s bazénem a já jsem jen litovala, že ta konference nebyla v červenci. Snídaně byla v ceně, tak jsme pravidelně dopřávala čerstvě vlastnoručně udělané vafle s javorovým sirupem (ten teda nebyl tak úplně javorový, ale kukuřičný s příchutí). Jen mě trochu zarazilo, že všechno nádobí bylo na jedno použití, plastové a polystyrenové, člověk se jen pozastavoval nad tím, kolik je z jedné snídaně odpadu. Ale ten zvyk dávat jídlo a pití do plastu byl patrný i na recepcích na konferenci a dokonce v některých horších restauracích. Na závěr pobytu mě docela příjemně překvapili, že mi poslali pohledy a zaplatili poštovné. Inu služby hostům. Teda tak mě napadá… jenom doufám, že je poslali.

Cesta
Zcela nelogicky ke konci chci něco napsat o cestě tam a zpět. Byla to moje teprve druhá cesta letadlem a první takhle dlouhá. Z Prahy do New Orleans jsme dvakrát přestupovali, jednou v Mnichově a podruhé v Charlotte v Severní Karolíne. Cestou jsem zkoušela na letištích volné wifi, ale nebylo to nic moc, na Ruzyni se každých pět minut zobrazovala startovní stránka a po druhých peti minutách už se mi nezobrazovalo nic jiného, v Mnichově bylo wifi zdarma jen pro předplatitele T-Mobile až v Charlotte byl jakýsi internet zdarma sponzorovaný Googlem, který opravdu fungoval. Tedy opravdu, nefungoval mi v Opeře. Letěli jsme s Lufthansou a německý komfort byl opravdu znát. Dostali jsme deku a polštářek, stewardky byly skvělé, usměvané, příjemné a na dlouhém zaoceánském letu pořád nosily něco na pití. Těch deset hodin z Mnichova do Charlotte se dalo překvapivě snést, díky monitorům v každém sedadle a výběru z filmů (i když ze špatných). Jen na výběr pasažérů jsem měla trochu smůlu, ve vlaku do Prahy se mnou jeli nějací slávisté a v letadle zas přede mnou sedělo dvouleté dítě, pro než musela být ta cesta skutečně peklo. Nejhorší ze spojů byl jednoznačně vnitroamerický let s US Airways, nevím jestli je to tím, že američané cestují letadlem jako my vlakem, takže ten standard je tam nižší, ale byl to opravdu rozdíl.

A nakonec přece jen něco o konferenci
Ten hlavní důvod, proč jsem byla v Americe. ASH, výroční setkání Americké Hematologické společnosti, největší a nejlepší konference svého druhu. Konalo se v Ernest N. Morial Convention center což je prý třetí největší v Americe a prý to byl první velký kongres po hurikánu, který se ve městě konal. Konferenční centrum bylo jedním slovem obrovské, pěšky se šlo z jednoho konce na druhý čistého času čtvrt hodiny a to nemluvím o tom, že mělo tři patra. Kupodivu jsme v materiálech nedostali žádnou mapu, takže prvních pár dní byla orientace v komplexu celkem dobrodružství, než jsem přišla na to, že mapa je v ASH Daily News, které byly k dispozici každý den. Přednášky byly samozřejmě špičkové a člověk měl na vlastní oči možnost spatřit vůdčí osobnosti v oboru nebo slyšet přednášet legendy. Skutečně mě to naplnilo pýchou na můj obor a bylo to vůbec velice povznášející. Skoro mě mrzí že se na další hned tak nepodívám.

A konečně, odkaz na fotky.

V každém případě, se mi těžko odjíždělo. Asi jsem se zamilovala.

13 lidem se článek líbí.

Znelíbit