Nebe je modrý a zlatý (ovšem jen v letadle nad mraky) a Španělé neumí anglicky. Náš taxikář to řešil tím, že celou cestu gestikuloval (auta která ho předjížděla odstřeloval prstem), pak se nám snažil marně vysvětlit, proč nám přirazil 5 euro a nakonec si nevzal ani to malé dýško. Ve čtyřhvězdičkovém hotelu měli jen jednoho recepčního, co ovládal angličtinu, a ten se nám snažil vnutit kuřácké pokoje. Na registraci jsem zjistila, že jsem z Bulharska a přijela jsem do Barcelony. Ano, opět po roce jsem se dostala na kongres do míst, kde jsem nikdy nebyla, tentokrát do Madridu.
První část přednášek byly neobyčejně nudné eurokecy, jelikož EU celé toto (mimochodem také setkání thalasemických pacientů s lékaři) zacvakala, pročež jsem k celé této organizaci pojala nedůvěru. Když už mluvíme o těch pacientech, tak všichni mají charakteristický, velmi výrazný obličej, takže se nám všem bude o nich dneska zdát.
Protože kongres byl španělsko-anglický a většina papalášů mluvila španělsky a jen zahraniční příspěvky byly anglicky, střídali se tam dva tlumočníci do angličtiny (a pak zřejmě i nějací do španělštiny), jedna neuměla moc anglicky a druhý, zřejmě rodilý Angličan, pro změnu španělsky. Navíc nebyl schopný vyslovit ani „hemoglobinopatie“ a občas do mikrofonu chrochtal.
Největší legrace přišla, když vystoupil zástupce asociace pacientů s fňukavým projevem jak je ve Španělsku hrozný bordel, lékaři se nedrží postupů, nic neví a pacienti si to musí hlídat sami. Na to pak reagovala zástupkyně néjakého specializovaného centra, že to není pravda, že o španělské doktory se všichni perou a že by takové věci neměl říkat na mezinárodním kongresu. Takhle se špičkovali ještě nejakou dobu, takže přetáhli půl hodiny do posterové sekce (ne že by to příliš vadilo, když jsme ji po chvíli hledání našly, tak jsme si naše postery v konkurenci 10 dalších pochválily a šly se nacpat na Gala dinner, to byla asi nejlepší část dne).
Další den dosáhlo tlumočnictví další zcela nepoznané mety, když vystoupila Portugalka s tím že bude mluvit částečně španělsky a portugalsky. Osobně nevím, jak moc si jsou ty jazyky vzdálené, ale výsledek byl takový, že mezi anglickými větami bylo často dlouhé ticho a zbytek vět zněl strašně zoufale. Nakonec se na té přednášce vystřídali oba tlumočníci a ten rodilý Angličan na konci poznamenal, že je mu líto, ale že ta paní má problém se španělštinou, takže jí vůbec nerozumí. Oběd nebyl moc luxusní, většinou smažené olihňové kroužky nebo jiné mořské věci s ocásky a z teplých jídel jen malá mistička paelly, taktéž s mořskými potvorami, takže jsem poznala, jaké to je, když vám mezi zuby křoupe krabí klepítko. Asi sedmicentimetrovou mrchu s tykadly jsem ovšem štítivě nechala ležet na talířku.
Místo jedné, pacientsky zaměřené sekce jsme se vydaly do nákupního centra, protože někdo správně poznamenal, že v neděli by mohlo být zavřeno (dokonce mají o víkendu i dražší sazbu taxíků). Vlezly jsme akorát do místního hypermarketu s několika jasnými cíli, co chceme koupit. Mám odtamtud pár fotek, protože mě zaujal regál plný obřích sušených šunek, několik ledových výkladů plných chlazených ryb (odkud jsme prchly, neb smrděly jako.. no, chlazené ryby) nebo třeba sterilované brambory. Po poslední sekci jsme se s konferencí rozloučily a vydaly se do nočního Madridu. Hotel i konferenční sál byly v nějaké zapadlé části Madridu, takže do centra to trvalo metrem asi hodinu. Vzhledem k tomu, že tu cestu jsme jeli za dva dny čtyřikrát, tak výraz „próxima estación“ asi dlouho nezapomenu. Mimochodem orientace v metru je poněkud napínavá, už jen proto, že šestimilionový Madrid má těch linek asi patnáct. Vylezly jsme na povrch ve stanici, o které jsme si myslely, že je asi tak nejfrekventovanější a taky byla. Náměstí Sol bylo narvané lidmy, což jsem těžko rozdýchávala, a navíc se tam objevovali umělci převlečení za různé okřídlené příšery s drápy, netopýry a podobně. Jeden, celý černý včetně obličeje, se na mě významně podíval a pokynul mi drápem a o mě se pokoušela panická ataka.
Rozhodly jsme se, že se radši najíme. Našly jsme grill, kde si všichni zbaběle objednali pizzu, lassagne nebo salát, takže já jsem šla do argentinského hovězího sama. Nevím, jak to má vlastně správně chutnat, ale steak byl bych si tipla spíš rare než medium a než jsem to obří množství polosyrového masa rozžvýkala, tak mě bolela čelist. Pak jsme vzaly útokem obchod se suvenýry, kde jsem musela zkoušet dres Realu Madrid, protože prý mám postavu hubeného chlapa. Ještě jsme v metru prošly kolem několika výdělečně činných hudebníků s elektrickou kytarou a kombem a to je tak poslední zážitek ze soboty. V metru to vůbec bylo zajímavé, jednu cestu s námi jel mladý kluk, který okusoval ouško u batohu a jindy přímo uprostřed zaplněného vagónu začal někdo hrát na tahací harmoniku (a pak na city, když obcházel, že chce peníze).
V neděli mě opět situace nutila vstávat nechutně brzo a vstala jsem a opařila se čajem (tedy přesněji jsem se neopařila, ale dusila, a ne čajem, ale slaninou), protože bylo potřeba se odhlásit z hotelu a nebylo na prohlídku centra ve dne moc času. Na doporučení několika nezávislých lidí jsme se vydaly metrem na nádraží Atocha, kde jsme po chvíli bloudění našly onu velkou budovu s tropickou džunglí uvnitř. Kromě palem tam bylo i malé jezírko pokryté.. no vlastně nevím čím, ale celá plocha byla prostě plná zelených lístků. Co bylo ale zajímavější, že tam mohlo být tak padesát vodních želv, které se dobře hledaly a na nic nás nenachytaly. Dál jsme tak prošly kolem parku a muzea Prada s frontou až za roh a užívaly si španělskou architekturu, moc pěkné domy. Na jedné z nejhlavnějších ulic probíhaly nějaké opravy fasády a fascinující bylo, že takové ty dělnické buňky nebo přenosné záchody byla postaveny na lešení v prvním patře, aby dole pod tím mohli chodit lidi.
Pak nás čekala jenom cesta domů, do Prahy, do Pendolina, do lékárny..
Trofo, jak ty jen dokážeš ty konference skvěle vylíčit :-))))))))))))