Living at the edge of the world

Je to tak, už je to 11 let (mind the gap), co jsem byla na půldenní skok v Londýně. Tentokrát jsem jela na čtyřdenní kongres, takže to slibovalo šanci poznat Londýn trochu blíž a hlavně teda si zajezdit londýnským metrem (nemělo by se správně říkat londýnským yardem?) sem a tam, protože hotel a konferenční centrum bylo na opačných stranách Londýna. Místo průvodce jsem si s sebou vzala Gaimanovo Neverwhere.

First things first, takže fotky.

Cesta začala tím, že jsem omylem přišla na nádraží o hodinu dřív. Omlouvám se tímto někomu v zrcadlovém vesmíru, který přišel o hodinu pozděj a ujelo mu to. V Pendolinu byla strašná zima, takže jsem si připadala jako Varel Frištenský. V narvaném autobuse na letiště jsme mohli pozorovat nějakou maminku, jak na zádech těžký batoh, měla v jedné ruce tašku, v druhé ruce dítě, aby nebrečelo, a třetí rukou se držela… moment, nějak to nevychází. Let byl jinak bez problémů, British Airways mělo na palubě dva letušáky (na zpáteční cestě jsem viděla jejich letušky a už se nedivím) v dobré náladě. Celou cestu na hotel na mě byla kladena odpovědnost za určení správné cesty, protože šéf, který jel společně s manželkou se mnou, prohlásil, že si nic nehledal, že jsem to určitě všechno zjistila. Ovšem klíčové bylo se rozhodnout na kterou stranu správně rozpoznané ulice se vydat. Po krátké konzultaci s mapou jsem ale nakonec zamířila správně, do míst, která jsem poznávala (Google View je dobro). Hotel byl v pěkné starobylejší čtvrti ve Westminsteru, a za dobu, co jsem ten tak různě procházela, jsem nenarazila na jediný případ plastového okna, Britové mají rádi své tradice.

Bydlela jsem nakonec v dvoupokojovém pokoji sama, takže mi to v zásade nevadilo, ale pokoj, koupelna a postel teda byly dělané leda pro dva štíhlejší Somálce a ne dvě normální osoby, když si chtěl člověk sednout na záchod, tak měl hlavu v podstatě v umyvadle. Nicméně ocenila jsem, že teplá i studená voda v umyvadle ústila do jednoho kohoutku, a ne jak bývá někde v Anglii zvykem do dvou samostatných, takže jsem si mohla umýt obličej i bez opaření se. Sprchový kout byl ale větší rošťák. Ovládal se dvěma kolečkama, první na teplotu vody a druhý byl označený piktogramem sprchy a vany. Zkušeně jsem namířila visící sprchovou hadici do rohu, aby mě neostříkl studený zbytek vody a natočila kolečko na „sprchu“, jenom aby na mě začala pršet ledová voda z druhé obří sprchy přímo na stropě, které jsem si předtím nevšimla. Jediným dalším vybavením pokoje byl stůl se židlí, pod níž byl úsporně zasunutý koš, obří placatá televize a úzká skříňka, která se nedala ani úplně otevřít. Nahoře v ní byl minisejf, který se taky nedal úplně otevřít, ale to nevadilo, protože avizovaný notebook se do něj stejně nevešel, i kdyby otevřít šel. Za to se mi povedlo ho omylem zamknout, když jsem neovládla nutkání zatočit tím velkým kolečkem. Naštěstí nebylo odblokování takový problém, jak jsem se bála. Netbook měl chudák vůbec smůlu, internet byl rozvedený kabelem, ale u mě v pokoji prostě nechtěl fungovat. Na recepci mi na to doporučili zkusit wifi v lobby, že jinak by na to někoho poslali. Takže jsem večery místo u sebe na posteli řešila posedáváním v lobby, což trochu zpříjemňoval irský cider Magners, který ochotně nosil Indián Anthony. Za internet má nicméně hotel velké mínus, protože měl hodně zlou proxy, která mě nepustila ani na Facebook, ani na ICQ a podobně. Takže jsem to řešila postáváním na kongresu v internetovém koutku Bristol-Myers Squibb a mohla tak sledovat, jak zrovna budou a nebudou stávkovat odboráři v pondělí, kdy jsme se měli vracet.

Měla jsem od táty za úkol tajnou misi, kterou vám teď prozradím, takže vás pak budu muset všechny zabít. Vybrala jsem si v okolí dvě geokeše, které by se daly ulovit, aby měl náš rodinný team nějaký zásek z Anglie a západní polokoule vůbec. Protože moje GPSka je závislá na datovém přenosu, který jsem měla v Anglii vypnutý, tak jsem si jen vytiskla hodně podrobnou satelitní mapu a hinty, ale podařilo se najít obě dvě, jak tu u kongresového centra, tak tu v Greenwichském parku.

Kongresové centrum bylo v Docklands, což je poměrně daleko od centra a Hyde Parku, u kterého jsme bydleli, ale jestli byste tam čekali velké ocelové jeřáby a rezavějící haly, tak máte pravdu jen z poloviny. Z Docklands vzniklo poměrně pěkné místo s novými domy, stromy a zálivy mezi tím, že to skoro vypadalo tak, jak si představuju Amsterdam. Po cestě, při které bylo nutné přestupovat jednou na metro a jednou na Docklandskou železnici, se jelo i kolem Canary Wharf, nového obchodního a pro patřičně mastné kupující i rezidenčního centra s mrakodrapy, Daleky a podobně. Zajímavou skutečností je, že Londýňané zcela běžně chodí na přechodech na červenou, prostě když nic nejede, tak začnou přecházet. Prý za to nejsou postihy a je možné, že když jsou s tím chodci i řidiči srozuměni, tak to nemusí vadit. Londýnské metro je pověstné a líbí se mi, ale občas jsou tam tak malé přestupný tunýlky, že to na Muzeu oproti tomu vypadá skoro luxusně. Taky vozy jsou menší a hodně zaoblené, takže průměrně vysoký člověk se při sezení na vypolstrovaných rantlech, které slouží jako polosedačka, musí ohýbat hlavu. Také na rozdíl od pražského, které hlasí takové očividné věci jako že se zavírají dveře, je pro londýnské metro charakteristické hlášení „nespadněte do díry“ a „uvolněte dveře“. Na kongresové registraci nám rozdali Open Oyster kartu nabitou na dvacet liber, která představuje komfortní a levný způsob jak cestovat, rozhodně oproti lístkům. Nepočítá se tu totiž na čas, ale na vzdálenost, přičemž cena za dvoupásmovou cestu může být bez karty skoro o polovinu dražší. Po projetí denního maximálního limitu (který má cenu jako jednodenní jízdenka, vyplatí se v podstatě od nějaké čtvrté dvoupásmové jízdy za den) pak karta další peníze neúčtuje, přišlo mi to jako hodně dobré řešení. Karta se dobíjí a jdou z ní ty peníze zase vybrat, pokud ovšem nemátu tu variantu jako jsem měla já, ze které to nejde, takže kdyby někdo poptával Oyster kartu s nějakými čtyřmi librami…

Protože ani vědec se in vivo fluorescence na průhledném rybím embryu nenají, bylo jednou ze starostí v Londýně i jídlo. Já s anglickým jídlem nějakou zkušenost mám a příliš mě neuchvacuje (obzvlášť si vybavuju, že gravy byla poměrně hnusná záležitost), ale Londýn je multikulturní město, takže první den jsme jedli výborný grill s jehněčím v libanonské restauraci, jindy zas v čínské v Chinatownu nebo nějaké to kari, které bylo podle očekávání pálivější než bych ráda, nicméně hodně dobré. Naproti od hotelu měla obchůdek s potravinami nějaká Francouzka a odmítala se zákazníky mluvit anglicky, cenu a všechno řekla francouzky a když někdo nerozuměl, tak to francouzsky zopakovala. Asi to byl malý akt vzpoury uprostřed vší té Anglie. Snídaně na hotelu měli i klasické anglické, ale jakožto z ní nejím ani fazole v omáčce ani „párky“, tak jsem si dávala jen vajíčka, slaninu, toast, slaninu a slaninu. Zajímavé bylo zjištění, že v celkem dost hospodách, které jsme potkali, měli na čepu (no na čepu… spíš to vypadalo jako taková malá bidetová sprcha) Budvar a Staropramen, vždycky spolu. Proč ale Staropramen? Nicméně nedala jsem si ani jeden a zůstala u cideru.

Po tom, co kongres skončil, jsem měla v podstatě den a půl na výlet po Londýně, ten půlden, na který jsem byla domluvena s kamarády, kteří už v Londýně dva roky bydlí, samozřejmě lilo jak z konve a schovat se v neděli odpoledne do Britského muzea nebyl taky o moc lepší nápad. Vstup je zdarma a je to poznat, muzeum má obří nádvoří, které zastřešili a vypadá to monumentálně. Bylo tam taky monumentálně narváno. Řekla jsem si tedy, že když už tam jsem, tak půjdem na mumie, i když bylo jasné, že to je nejnavštěvovanější atrakce. A byla. Po pěti minutách okolního frotéřství mě přestaly mumie zajímat, stejně to v podstatě bylo jen cosi zamotané do špinavého hadru, a hledali jsme únik skrze japonskou sekci. Ta byla klidná a příjemná, takže se tam opravdu daly i obdivovat exponáty, upřímně nechápu jak si může někdo ty mumie užít v takové mačkanici. Prošli jsme nějak do sekce moderního umění. Například tam byly nádherné obrazy čtyř tužkou načmátaných čar a podobně, (myslím, že už tuším, při jaké příležitosti namaloval Munch svůj Výkřik, když zjistil co je všechno ještě umění), některé jsem zvěčnila na fotce (v celém muzeu se smí fotit, to je taky něco na co není český turista zvyklý). Po debatách o moderním umění jsme se dostali do čínské sekce, která byla kupodivu plná Číňanů, kteří se fotili s čínskými věcmi. Debata se přesunula do geologie a rozdíly mezi jadeitem a nefritem, ovšem co s ním Číňani dokázali už 4000 let BC je fascinující. Pak skrz mayskou a eskymáckou (místo klimatexu parka z tuleních střev) expozici jsme se dostali k zvláštnímu uměleckému počinu, který zobrazoval názorně asi 12 000 léků, které za život zkonzumuje průměrný Brit (Britka ještě víc). Po odchodu z muzea se zase rozpršelo, tak jsme zmokle cestovali dát si Snog, což je něco jako vyhypeovaný mražený točený jogurt s příchutěmi a toppingy. Počkali jsme až trochu přestane a pokračovali dál na ty známé Piccadily Circus a Leicester Square a Trafalgar Square. Co měli společného je to, že byly všechny nějak rozkopané. Ostatně jako spousta jiných částí Londýna, nevím jestli se nepřipravují na olympiádu nebo něco.

Další den jsem se odhlásila z hotelu a zamířila na místo, které jsem rozhodně chtěla vidět a to Greenwich a jeho zlý poledník. Projížděla jsem podle plánu znovu Docklands, akorát přestupovat na Bank v ranní špičce nebyl z úplně nejlepších nápadů. Na místo, po úspěšném odlovu kešky, jsem se dostala o půl desáté a otvírali v deset, takže jsem si užívala panorama Londýna stejně jako ind s hrozně moc stočenými dredy. Pak přijela školní výprava z Litvínova a já se přifařila k zajímavému výkladu o tom, že O2 Arena (původně Millenium Dome) je něco jako anglická Sazka Arena, tedy finanční zoufalství, že v námořnickém muzeu je k vidění zakrvácená vesta admirála Nelsona a podobně. Českých výprav jsem později během dne potkala ještě pár, hlavně na těch populárních místech. Nakonec jsem se na rozdíl od nich rozhodla utratit sedm liber a zaplatit si vstup na dvorek observatoře, který je zvláštní tím, že se na něm můžete vyfotit na půl ve východní a západní polokouli. Tedy ne, že by to jinde nešlo, přejížděla jsem poledník každý den dvakrát, ale jinde holt není taková pěkná čára. Když už jsem tam byla, prošla jsem si i muzejní expozice, než areál kolem půl jedenácté zaplavili Japonci. Směřovala jsem do centra udělat několik těch povinných fotek parlamentu a poprvé trochu bloudila v londýnské MHD na Canary Wharf, naštěstí se dalo zeptat Indiána, který ochotně poradil. Obecně tam bylo ve službách spousta indicky vypadajích mužů, skoro exkluzivně. Ženy ne až tak často, ale muži ano. V kongresovém centru zas zajišťovali provoz převážně černoši, černošky jsem viděla jedině v metru s kočárky a malými černoušky. Na druhou stranu většinou co jsem potkala zpocené cestáře nebo zedníky, byli to vesmes běloši. Centrum bylo zacpané turisty, takže jsem to jen v rychlosti obešla a zamířila zase zpátky na Oxford street na nějaké suvenýry. Pokud ale nechcete londýnské cetky tretky, luxusní oblečení nebo iPad, zas tolik různých obchodů tam nebylo.

Cesta půlnočním vlakem zpátky z Prahy do Olomouce byl asi můj nejbizarnější zážitek vůbec, ale to je na celý další článek.

6 lidem se článek líbí.

Znelíbit