(abych trochu objasnila název, Case si celou dobu dělal legraci a říkal tomu městu Konimůra, a dostaňte pak něco takového z hlavy když to furt slyšíte)
Nyní k věci. Občas se poštěstí a mohla jsem se vydat na Training school v molekulární diagnostice vrozených erytrocytóz, která se odhrála v říjnu v Coimbra. Pokud jste doteď nevěděli, stejně jako já, co to je a kde to je, tak je to asi stotisícové město v Portugalsku, zhruba mezi Portem a Lisabonem a NENÍ u moře. To jediné mě mrzí, moře jsem tu viděla z vlaku jen tak z vlaku (sic) a chtěla jsem hned vystoupit. Co bych o městě jinak řekla, že jej půlí řeka Mondego a pokud je nějaké spojení, které IMHO město vystihuje, tak je to „vertical city“. Všechno tu totiž roste do výšky, z části proto, že je plné velmi ostrých kopců a kamkoliv se vydáte, tak většinou tak dva tři musíte slést nahoru a dolů. Také domy jsou tu tím pádem vysoké (často o tři podlaží vyšší na jedné ze stran) a úzké. Centrem města je prastará univerzita (asi patnáctá na světe tuším) a její budovy, už ne tak prastaré, tvoří komplex na vrcholu jednoho z nejvyšších kopců. Vlastně mi trochu připomíná Olomouc, ale rozhodně ne geologií.
Na to že to není bůhví jak obří město, to má docela dost nemocnic, takzvanou Centrální, Univerzitní a pak nově postavenou Dětskou nemocnici, která byla centrem našeho dění. Tady lidi musí být hodně nemocní nebo tak. Dětská nemocnice se mi líbila tím, jak architekti dokázali skloubit decentnost nemocnice a hravou barevnost, která se schovává v detailech. Zajímavé na této nemocnici je také to, že na Google maps je stále ještě zobrazená na staré lokaci, takže kdyby mi na úvodním večeru nedali mapu, asi bych nervózně postávala před úplně jinýma dveřma. K vnitřnímu uspořádání budovy bych řekla jen tolik, že jsem dosud netušila, že lze navrhnout budovu, která bude naprosto neintuitivní, jako že pro hlavní směr vchodu do různých oddělení v různých patrech musíte nejdřív úplně dozadu, tam se otočit a vejít k výtahům, tam se znova otočit a vyjet do správného patra. Kde se znova otočíte stojíte nečekaně čelem v východu a tam je z hlavní chodby vchod do jednotlivých odělení. Pro větší komplikovanost jsou tam i vedlejší chodby a v jednotlivém oddělené taky asi třikrát změníte směr, protože budova je členitá. Asi tři dny mi trvalo, než jsem pochopila její filozofii a myslím, že autoři něco pili (asi portské). Vzhledem k tomu že je velmi velkoryse navržená, procházíte širokými prázdnými chodbami, velkou prázdnou halou a ostatně nejlíp bych to popsala jako „full of nothing“. Nicméně jak nám bylo sděleno, v provozu je teprve pár měsíců, takže možná se to změní. Nezvykle prázdno bylo taky v laboratořích a dokonce i v kancelářích (nic na stole), ale je možné že jen před tímto workshopem museli všichni uklidit. Zaujala mě obří žlutá sprcha na nouzovou dekontaminaci v každé laboratoři, ale nikdo mi nebyl schopen vysvětlit, kam pak ta voda odteče, když to někdo spustí. Asi to vyžaduje EU.
Bydlela jsem v penzionu, jehož jméno jsem nedokázala vyslovit, a byl velmi zvláštní. Byl malý a byl cítit staletími, i vybavení bylo jako ze skanzenu. Naštěstí koupelna byla z tohoto tisíciletí, takže jsem nemusela ohřívat vodu ve škopku. U vchodu byl videotelefon, ale to nijak nerušilo celkový dojem. Ostatně vůbec jsem tak došla k názoru, že Portugalci se nebojí hrábnout do moderní architektury a dát ji hned vedle té staré a kupodivu to spolu sedí. Když odbočím ještě k portugalštině, je to zajímavý jazyk, mám z něj takový pocit jako když se pokouší španělsky mluvit maďar, velmi často se ve výslovnosti objevuje „š“ zřejmě místo „s“ a jiných písmen. Na rozdíl od španělštiny taky čtou „j“ jako „dž“, takže si všichni dovedete představit, jak mi tu všichni Portugalci říkali. Tedy Portugalky spíš, kromě jednoho pozvaného hosta z Německa to byla vesměs dámská jízda, jak co se účastníků týká, tak personálu laboratoří. První věc, které jsem si všimla po příchodu do laboratoří bylo to, že všichni byli o hlavu menší než já. Takže mi moc nepomohlo se na fotkách schovávat za ostatní, tudíž na společných fotkách trčím.
Ostatně trčela jsem i jinak. Zřejmě pokud se přepnu do angličtiny, přepnu se zároveň do úplně jiné osobnosti, takže jsem byla bez pochyby nejaktivnější, nejzvědavější, nejnadšenější a dalších pár dalších kontroverzních nej- přívlastků. Nicméně byla to nezapomenutelná zkušenost promluvit si se špičkami v oboru (o medicíně i o raketoplánech) a diskutovat nad skutečnými klinickými případy. V té provázanosti kliniky a výzkumu máme u nás co dohánět.
Jídlo.. Portugalsko má z celé jedné strany oceán, takže tu často dostanete ryby. Vlastně je úspěch když dostanete místo ryby i něco jiného. Nejvíc tu letí treska, ale to jsem zjistila až dneska (před pár dny, ale to by se nerýmovalo), protože jsem si konečně dohledala, co znamená cod fish. Ostatně s názvy jídel měli problém i místní, třeba když jsme jednou zavítali na společnou večeři do podniku, kde nevedli anglický lístek, tak překlad zněl asi jako „no, kousek kuřete“, „jiný kousek kuřete“ atd. Jako předkrm jsme tam měli i zajímavou kombinaci nakládaček a mírně nakyslého vepřového (kromě ryby je vepřové naprosto nejrozšířenější maso, k velké nelibosti dvou tureckých účastnic, které byly muslimky) a pak něco v omáčce o čem prohlásili, že nám řeknou co to je, až to ochutnáme. Celkem správně jsem tipovala dršťky, ale tyhle byly slepičí, měly víc svaloviny a taky líp chutnaly. V kantýně v nemocnici měli na výběr dvě jídla, jedno z toho byla treska a to druhé vepřové, a zvláštně barevné polívky, třebe zelenou nebo ostře žlutou, ale všechny chutnaly podobně. Zvláštní kapitolou jsou sladkosti. Na coffie breaky jsme měli takové miniaturní „koláčky“(?) Pastel de Nata, s takovým jako pudingovým vnitřkem, ale pak jsem v centru objevila cukrárnu/pekárnu kde měli jejich obří varianty (na fotce není bohužel tak dobře vidět, kromě toho tam taky byly „pusinky“ velikosti lidské hlavy) a byly vynikající. Ochutnala jsem taky Pastel de Tentúgal, což je takové hranaté psaníčko v pečícím papíru, akorát ten pečící papír je jedlý a vevnitř je něco sladkého s vajíčkem. Na letišti v Portu jsem si je pak dala na snídani, ale byly o polovinu dražší, menší a míň chutňejší. Že to některé národy nemají v zahraničí lehké objevila Italka-spoluúčastnice, která bez ranního espressa není schopná fungovat a v hotelu ji nabízeli překapávanou „americkou“, skoro se rozbrečela. Myslím, že by nikdy neměla potkat českýho „turka“.
Když na chvíli odbočím od jídla, ale jen zdánlivě, jedna z portugalských přednášejících na mě vytasila česká slovíčka a pak se přiznala, že rok studovala v Praze. Její vyprávění bylo vůbec zajímavé, strašně si pochvalovala Prahu a českou mentalitu, což je něco co mě dost překvapilo. Nejoblíbenějším jídlem byl prý smažák (!!) a ptala se co je v tom za sýry, že to tady několikrát zkoušela, ale nechutnalo to tak dobře. Jestli se pokoušela obalovat nějaký výtečný španělský kozí nebo ovčí sýr za kterými od loňska stále slintám, tak to věřím, že to nechutná stejně. Syrečky sice nepotkala, ale myslím, že by s nimi problém neměla, protože fermentované smradlavé sýry mají na jihu Portugalska také, ale velmi se stranila Hermelínu, kvůli plísni, přirovnala ho k tomu hnusnému sardinskému sýru s červama. Nivu neznala, ale počítám, že by ještě očividněji plesnivý sýr taky nejedla. Zajímavé zjištění bylo, že klasickým portugalským dezertem je… mléčná rýže se skořicí. Ovšem ne v kelímku od Müllera, ale ručně dělaná. Chutnala stejně. V nemocniční kantýně měli pak ještě různé divně barevné dezerty, německý přednášející jeden z nich označil jako GFP (green fluorescent protein – to je takový interní vtip). Poslední zážitek s jídlem moc pozitivní nebyl, protože to byla večeře, na které jsem byla sama, když všichni odjeli, takže jsem si mohla svobodně vybrat jakékoliv místo a samozřejmě jsem si vybrala neomylne nejhorší pajzl. Být u stolu sám je divné i když nejste v restauraci sami jen s nějakým štamgastem u baru, který po vás pořád pokukuje, natož pokud ano. Byla to indická restaurace, ale chicken tikka mají IMHO v olomoucké nepálské lepší. Když jsem platila, zeptal se mě rozverný barman jestli jsem Italka (vypadám jako Italka??) a když jsem mu řekla, že jsem z Čech, tak si s dlouhým „áááh“ vzpomněl na Československo a odešel s popěvkem [čeko čeko čeko].
Fotky se tentokrát pokusil zpracovat Case, takže jsou lepší než by mohly být jinak, nicméně já jsem tam běhala jako japonský turista, takže fotky jsou takové dokumentační.
Cesta tam byla celkem úmorná, kvůli přestupům, ale zpáteční ještě o něco víc. Přestupovala jsem na letišti v Lisabonu a chtěla tam nakoupit nějaké portské a třeba ty „pastely“, bohužel to letiště je ošklivé, nepřehledné a místo portugalských suvenýrů tam dostanete spíš mezinárodní kraviny. Asi nejhorší letiště co jsem zatím zažila. Na čekárně u gatu do Prahy se to plnilo česky mluvícími cestovateli a já seděla celou dobu oproti páru důchodců, kteří vypadali docela sešle, ale zdání klamalo. Pak jsem se s nimi setkala znova na baggage claimu na Ruzyni a pán mě pak oslovil s tím, že pořád přemýšlí jestli nejsem Jihočeška. Když jsem řekla, že Jihomorovanka, tak prohlásil, že to je taky dobrý. Tak to je asi dobrý.
