To tak sedíte v pátek doma a na Facebooku se ozve známý, že má místo v autě na bleskový výlet do CERNu. Jak víte, teď nedávno našli ten „zatracený“ Higgsův boson. Po krátké úvaze, ale delším váhání jsem nakonec jela.
Hnusné sny, co se mi zdály celé ty noci před tím, vynechám, protože nakonec to stálo za to i přes to. Vyjížděli jsme v pondělí odpoledne v bílém klimatizovaném vozu. Cesta z Olomouce do Ženevy trvá čistého času něco kolem dvanácti hodin, přes české dálnice, přes německé dálnice a přes švýcarské dálnice. Naprosto nejhorší a nejdelší část cesty je pochopitelně úsek z Olomouce do Prahy. Možná v tom hraje roli ten efekt, že tu cestu znám nebo luxusní povrch D1, každopádně těchto prvních 300 km bylo subjektivně asi tak dvakrát tak dlouhých než jakýchkoliv jiných 300 km. Všichni tři ostatní z posádky vozu se střídali v řízení, kromě mě, protože já umím řídit akorát trochu traktor. Po cestě následovaly rozsáhlé debaty, jaké asi mohou následovat, když jedou v autě dva biologové, pracovník farmakologie a lékař. Po většinu doby byla tma, a jak je známo ve tmě jsou každé Alpy zelené, takže komentovat můžu leda zastávky na dálničních odpočívadlech. Vlastně nemůžu, protože si to moc nepamatuju. Po cestě jsem vlastně nespala, takže o to víc přemýšlím, co jsem vlastně dělala.
Vzhledem k Schengenu jsme neočekávali nějaké pohraniční kontroly, ale na neměcko-švýcarské hranici byli celníci a nezávazně se ptali, kam jedeme. Právě řídící účastník opakoval rezolutně že do CERNu a když celníci až po chvíli pochopili a ptali se jestli teda do Ženevy, odmávly nás po potvrzení bez toho, aby cokoliv chtěli, takže jsme nezjistili, jestli opravdu na vstup stačí jen občanka, kterou s sebou ostatní měli.
Ta část Švýcarska, kudy jsme jeli od rozbřesku, je obklopena méně vysokými horami než jsem předpokládala, vlastně opravdu ty vysoké štíty byly vidět až před Ženevou u jezera, ale v samotné Ženevě zase taky moc ne. Nejprve jsem došla k dojmu, že Švýcarsko je taková ambivalentní země, jehož polovina nacházející se vlevo od dálnice vypadá jako Švýcarsko a polovina vlevo od dálnice vypadá jako Vysočina. O chvíli dál to začalo vypadat jako Švýcarsko na obou polovinách.
Do Ženevy nás navigace úspěšně dovedla myslím něco kolem šesté hodiny ranní, jeli jsme za spolužákem jednoho z účastníků, který v CERNu pracuje jako postdoc a nabídl se ztratit část svého pracovního dne tím, že nás tam provede. Vzhledem k tomu, že Ženeva a CERN samotný je úplně u hranic s Francií (návštěvní centrum CERNu leží odhadem asi tak tři sta metrů od opuštěné celnice) a je rozhodně mnohem lepší bydlet ve Francii než ve Švýcarsku, dojeli jsme do městečka Saint-Genis asi tři kilometry od CERNu. Po úvítání a debatách nás nakonec hostitel kolem osmé opustil, aby šel do práce a byli jsme domluvení na oběd, po kterém půjdeme na prohlídku. Také nám dal heslo ke svojí wifi, což byla asi 24 místná kombinace čísel a písmen. Oba dva vlastníci smartphonů jsme nakonec tímto IQ testem úspěšně prošli i po spánkové deprivaci a mohli jsme si užívat internetových radostí. Řidiči vesměs okamžitě upadli do spánku, já už zas ne, tak jsem pozorovala z okna paraglidistu a rorýsy hlasitě hnízdící v protějším okně. Ukázalo se že hostitel má úžasnou svítící sprchu, i když ten první moment, kdy na vás začne hlavice pouštět červenou svítící vodu, je to trochu leknutí. Nakonec jsem taky ulehla a přepla si vnitřní hodiny na další den.
Jakmile došlo k probrání zombie, vyrazili jsme zpátky směr CERN, zaparkovali na parkovišti vedle Lotusu (ostatně na dálnicích bylo „Tati, předjelo nás Porsche!“ velmi časté) a vlezli do návštěvnického centra. CERN si dává hodně záležet na PR, v podstatě velká část prostorů je uzpůsobena tak, aby tam mohlo korzovat návštěvnictvo v doprovodu průvodce nebo aspoň povolané osoby. Tedy samozřejmě kromě podzemních instalací, ale to je proto, že v podstatě pořád běží a dostat se do urychleného proudu protonů, když náhodou opustí svoji dráhu, to by se vám nelíbilo. Pro běžné návštěvníky jsou také zdarma k dispozici prohlídky na které je třeba se akorát předem objednat. Všude je možné zcela bez omezení fotit, a spousta pracovišť vypadá tak trochu jako ZOO, což je asi pro pracovníky ne úplně příjemné, ale je to prostě styl otevřenosti, jaký CERN má. Ostatně když se LHC stavěl, vodili návštěvy i dolů do podzemí a ukazovali jim, jak tam kopou díru.
Po obhlédnutí suvenýrů a povinné fotky s logem CERNu přišel náš hostitel a provedl nás vyhrazenými částmi do CERNského bufetu. Jí tam zaměstnanci a zřejme i někteří návštěvníci a je opravdu nádherný a plný zajímavého, hezky vypadajícího, dobrého a vcelku levného jídla a pití. Co mě fascinovalo byla velká obrazovka na stěně bufetu, která ukazovala aktuální stav urychlovače nebo čeho, ale rozhodně to bylo cool. Během oběda se k nám připojili další Češi pracující v CERNu a bavili jsme se o tom co kdo dělá, jaké to tam je a o citačních formátech publikací. Měli jsme zamluvený čas v ovládací místnosti detektoru ATLAS, takže jsme vyrazili po jídle tím směrem. Byla to budova přes cestu vedle obří kulovité stavby Globe, která je takovou charakteristickou buvodou CERNu. Venku stojí na ukázku dlouhý magnet, kterými je urychlovač tvořen. V budově návštěvnického centra ATLASu je prosklený průhled přímo do řídící místnosti s mnoha monitory a přístroji, co dělají ping, která je rovněž velmi cool, ačkoliv ten průhled údajně pro pracovníky uvnitř není úplně příjemný.
Místnost kam mohou návštěvníci je vybavena nástěnnými monitory s videotutoriály o tom z čeho je detektor složen a jak pracuje. Vedle byly vystavené i různé kousky součástí. Hostitel nám na tomto místě vysvětloval jak detektor pracuje a v čem spočívá jeho práce (doufám, že si to pamatuju správně), má na starosti kalibrace detektoru před experimenty, čímž vytváří jakýsi quality control těch dat co se v nich potom hledají ty nové částice.
Abych trochu odbočila velmi laickým pokusem o vysvětlení pokročilé částicové fyziky, tak LHC v podstatě slouží k tomu že akceleruje na velké rychlosti svazky protonů (i jiných částic, ale teď to byly protony) a ty následně nechá narazit do sebe, čímž vzniká obrovské množství energie, ze kterého vznikají další částice. Tyto nové částice se většinou okamžitě rozpadnou a to co detektory zaznamenávají jsou jen rozpadové produkty. Detektor má několik vrstev, které určují různé charakteristiky těch produktů rozpadu a z toho se následně odhadně, která částice vznikla. A teď k těm bosonům, to jsou obecně částice, které netvoří hmotu, ale jsou jakýmisi prostředníky různých sil. Jako je například foton prostředníkem elektromagnetického pole. Tím, že si částice vyměňují foton, vlastně vzniká efekt elektromagnetického pole, který pozorujeme (tak nějak, zjednodušeně, snad). Higgsův boson byl předpokládaným prostředníkem tzv. Higgsova pole, což je něco co vlastně způsobuje že částice mají hmotnost, těžká částice se v tomto poli pohybuje pomaleji než lehká a to my vnímáme jako že je „těžká“ (tak nějak, zjednodušeně, snad). Existence téhle částice byla teoreticky předpovězena v rámci Standardního modelu částicové fyziky a to, že ji teď skutečně potvrdili, vlastně potvrzuje tuto teorii, která jinak vysvětluje spoustu zcela zásadních věcí o vesmíru a vůbec. Tedy zhruba, teď nastane další hledání, jestli je jen jeden typ Higgsova bosonu nebo víc a samozřejmě je spousta dalších částic, které se předpokládají a zatím nebyly nalezeny. Problémem Higgsova bosonu bylo, že vzniká jen velmi velmi zřídka, takže bylo potřeba provést miliardy experimentů a to že jeho manifestace je v grafu dat jen malinký vrchol, který je potřeba naměřit s obrovskou přesností (teď se dostávám na velmi tenký led, ale ostatně tenhle post není primárně o částicové fyzice, ale o mém výletu, pokud se někdo chce dozvědět detaily o fungování LHC a hledání Higgsova bosonu, najde toho na internetu i na stránkách CERNu spousty lépe, přesněji a radostněji), proto je potřeba mít všechno právě dobře zkalibrované. Na úspěchu CERNu se tedy podílí tisíce lidí a každý tam má důležitou, byť vzhledem k obrovské komplexnosti systému, velmi úzkou roli. Ostatně probírali jsme na obědě jakým způsobem se vlastně takovýhle kolos lidsky a vědecky může uřídit, když je evidentní, že vlastně nikdo nemůže do detailu rozumět úplně všemu.
Při zmínce o těch miliardách experimentů, tuším je to 600 milionů za vteřinu jen na ATLASu, je problém s tím, že takové množství dat není možné zpracovat, takže musí existovat jakýsi filtr, kterému se říká trigger, který rozpozná zajímavá data a tu drtivou část ostatního prostě zahodí. I tak zbylá data potřebují obrovskou kapacitu.
No, pak měli nahoře zajímavý kávovar a pak jsme pokračovali dál prohlídkou haly, kde se testují náhradní magnety. Funcking magnets, how do they work? LHC magnety jsou vlastně něco z čeho je tvořen dokola celý prstenec urychlovače, slouží k tomu, že proud částic urychlují a zahýbají s ním kam je potřeba. Částice běhají dokola ve vakuové rouře a protože k obrovskému výkonu magnetů jsou potřeba supravodiče, je to celé ponořené do kapalného hélia. A že těch 27 km je nějakého hélia. V hale je v části, kam se může chodit, výstavka různých urychlovačů a dipólů, rozkuchaných i nerozkuchaných, vodičů a iba ja som bola jediný ne-vodič. Dokonce je tam model tunelu samotného s magnetem, není tam moc místa a v reálu by se mi tam asi nelíbilo.
Po magnetech jsme se vrátili do návštěvnického centra ještě něco sníst a taky si prohlédnout další budovy v areálu, hostitel nám ukázal kde má kancelář. CERNské budovy jsou mix celkem dost starých budov, tvořených dlouhými deprimujícími chodbami s řadou dveří, až po nové pěkné budovy s prostorným světlíkem a malbou detektorů na stěnách.
Nakonec jsme se asi po 4-5 hodinách prozatím rozloučili a odjeli nakoupit, odpočinout si a vyrazit do města. Po tom co jsme vyvedli trochu z míry čínskou prodavačku v místním Carrefouru a vybrali nějaké ty potraviny na večer, měla jsem ještě jeden úkol.
Samozřejmě když se poštěstí vydat se do dalekých končin, vždycky mě zajímá, jestli je v okolí geokeška. Vzhledem k tomu že nemám zahraniční datový tarif, tak jsem musela nahrát cache vždycky offline, což naštěstí umožňovala wifi našeho hostitele. Původní plán byl vyzvednout cache přímo na parkovištu u CERNu, ale jak několik předchozích logů napovídalo, někdo zřejmě ukradl logbook. Naštěstí pár set metrů od hostitelova bytu byla jiná keš, tak jsem využila odpolední pauzy a vydala jsem se tam. No, skoro jsem to nenašla, protože přesnost GPS byla +/- doubledecker, a hlavně byl listing i hint (nápověda) francouzky a já si ten hint zapomněla dopředu přeložit. Pochopila jsem z něj pouze to, že je v něčem mezi něčím. No, nakonec jsem měla štěstí, rychle zalogovala a vrátila se. Nicméně tahle keš ležela na francouzském území a já chtěla mít ještě i švýcarskou, takže jsem našla nějakou v centru blízko umělého gejzíru, na který jsme se chtěli podívat, protože Ženeva bez gejzíru je jako RedBull bez Jesenky.
Pak jsme se vydali autem do centra, v podstatě to znamenalo jet pořád rovně dolů až k jezeru. Chvíli jsme uvažovali, že necháme auto někde nahoře a pojedeme tramvají, ale bohužel jsme se takto nerozhodli. Bohužel proto, že jsme zcela nečekali ženevský systém semaforů. Polovinu cesty jsme míjeli hustý provoz v protisměru, ale pro projetí jakéhosi bodu, odkud není návratu, jsme se sami stali hustým provozem. Bohužel zmíněné semafory z nějakého zcela bizarního důvodu mají na této hlavní tepně zelenou pouze šest vteřin, což stačí na projetí jediného, v lepším případě dvou aut. Ano, opravdu. Navíc Švýcaři se hrozně pomalu rozjíždějí. Takto jsme strávili poskakováním po semaforech, které byly co 50 metrů, asi tři čtvrtě hodiny. Konečně jsme dospěli k nábřeží a obřímu podzemnímu parkovišti. Bylo obří jen do počtu míst a pater, co do výšky stropu bylo naopak velmi nízké s špatnou cirkulací vzduchu, takže než jsme vykličkovali ven, dostala jsem klaustrofobický záchvat, který jsem rozdýchávala ještě další čtvrt hodinu venku.
Už od špičky jezera byl vidět zmíněný gejzír. Také velmi multikulturní nábřeží. Vlastně to tam vypadalo spíš jako na africkém pobřeží Íránu. V kontrastu s ultraluxusními uličkami o kus dále, plnými prosklených vitrín Dior a podobných značek a bank, ukazovaly na tu ženevskou pózu luxusu jen velké nápisy na střechách domů. Prošli jsme se po molu přímo ke gejzíru a po cestě fotili mraky, gejzír, kachny, kachny.. Čekali jsme, jestli ho přesně v osm vypnou nebo ne, ale zjevně nevypnuli. Prošli jsme se tedy zpět za další keškou, a po úspěšném odlovu se vrátili k autu a prokličkovali tentokrát příčnými ulicemi zpátky do Saint-Genis.
Kolektivně jsme rozhodli a uvařili kuře, omáčku, těstoviny a zeleninu, spokojeně se najedli s dobrým francouzkým vínem a poté se hostitel a jeho spolužák chopili kytar a hráli a zpívali. Co jsem znala, zkoušela jsem jim též kazit. Velmi příjemný večer. Něco po půlnoci jsme to ale museli už uzavřít, protože následující ráno byl odjezd a řidiči se potřebovali vyspat. Já tentokrát také. Hostitel měl zvláštní kytaru, spíš vlastně to byl jen takový duch kytary, s obrysem.
Když jsme se rozloučili a poděkovali, čekala nás cesta zpět, tentorát za dne. V podstatě až na bloudění v šouře u Bodamského jezera a nečekaném nálezu kešky na odpočívadle v Německu probíhala cesta stejně jako tam, tedy v různých debatách obsahujících například nebe ve kterém důchodci hrají petanque s potracenými blastocystami.
Tímhle výletem se mi splnil takový letitý sen. A na to je potřeba si přiťuknout protonem.
Upřesnění: LHC nemá vlastní tunel, recykloval tunel po LEP. Návštěvy dolů pořád mohou, ale v době, kdy není urychlovač online, tedy celou zimu.
Díky za doplnění.
O tom, že je to ten původní tunel vystlaný novými magnety vím, akorát jsem to asi přímo explicitně nezmínila.
Že se tam může v zimě, když urychlovač stojí je vlastně logické, ale zřejmě mi to úplně nedošlo, když mluvil o tom, že nemůžeme dolů, protože právě běží.
Škoda, že jste dolů nemohli, mohla sis chytit vlastní boson a odnést si ho domů jako suvenýr.
Technicky vzato jsou Higgsovy bosony všude kolem. Nejvíc když se vážíš.
Proč je teda místo v CERNu nehledali v Nymburce? Aha?