Kompletní popis naší dovolené se tu bude postupně objevovat. Ale protože ke konci toho úžasně hektického týdne na Tenerife jsme podnikli dvoudenní výstup na Pico del Teide, chtěla to sem dát jako můj samostatný popis něčeho, co se mi opravdu hodně vrylo do paměti. Ještě několik dní po návratu jsem vyhlížela z okna ten dříve všudypřítomný kuželovitý vrcholek. Dostala si mě Teide, dostala jsi mě jako žádná hora předtím..
Začátek trailu je po straně lávového pole, ale jedná se vlastně o cestu pro terénní auta. První část je v podstatě cesta na Montañu Blancu, což je 2800 m vysoká hora, kterou podle názvu tvoří bíložlutý písek. Na prvním checkpointu, po plánované hodině, potkáváme ve výšce 2500 metrů pod stínem kamene se schovávajícího psa. Fenka nás jen tak pozoruje, vyvíjet větší zájem začne až v momentě, kdy se hrabeme v batohu, ale pak se vrátí opět do stínu. Stoupáme výš a po cestě potkáváme „vejce Teide“ kulaté černé kameny, nepřirozeně zasazené do bíložlutého okolí, které byly vystřeleny sopkou a pak se kutálely žhavou lávou, kterou se obalily.
Terénní cesta končí u odbočky na vrchol Blanci, odkud už nás čeká jen klikaté ostré stoupání mezi lávovými poly, netušíme že až k chatě. K večeru zjišťujeme, že nejde ani tak o únavu nohou, ale tu výšku. Velmi rychle se zadýcháme, občas se začíná točit mírně hlava a objevují se takové podivné pocity, problémy s viděním a mně trne čelist a ruce. Začíná se stmívat a vzhledem k tomu, že už nějakou dobu jdeme ve stínu, začíná být i zima. V zimě, šeru a nízkému tlaku vidíme nahoře jenom lávu a v jednom místě jakousi tyč a doufáme, že už je to horská chata. Nakonec ano a tak radost z toho, že už jsme u cíle, nám dává sílu do posledních metrů. V houstnoucím šeru vystupujeme k chatě, před kterou posedávají další dnešní nocležníci ve družné konverzaci, což nechápu, protože já mrznu.
Po vyřízení formalit nás správce zavede k našim postelím. Kromě nocleháren má Refugio jen záchody, kuchyňku a jakousi centrální místnost s gauči. A dva počítače s internetem, který si můžete zaplatit za stejnou cenu jako přístup k wifi hotspotu. Zajímavé jaké jsou životní priority, když půllitrová flaška pitné vody stojí 3 eura a 10 minut wifi jedno euro. Automat na nápoje (a jediný zdroj pitné vody) se po každém výdeji tváří jako že všechno došlo, ale po chvíli si to zase rozmyslí, což dělá opakovaně. Nikdy jsem v žádném podobném zařízení nebyla, chata byla plně obsazená, něco kolem 50 lidí. Vesměs to byli Španělé a pár Němců. Někteří vypadali jako že si odběhli jenom na procházku. Režim na Refugiu je takový, že se otevírá v 6 večer a ráno do 7 musíte odejít, což všichni stejně splní, protože jejich cílem je dojít na vrcholek před rozbřeskem a počkat tam na východ slunce, tak aby z vrcholku odešli před devátou hodinou, od kdy je třeba mít povolenku. Z toho důvodu se vyráží na cestu před šestou, za tmy a s baterkou a na noclehárnách se zhasíná o půl jedenácté. Je mi pořád nějak divně, pohybuju se zmateně, mám pocit jako by se mi nadnášela hlava a vidím podivně rozjetě. V noci se probudím s tím, že nemůžu dýchat, kromě toho že je málo vzduchu, tak mě zlobí průdušky. V absolutní tmě spící noclehárny, kde zaznívají chvilkami pouze hvizdy divokého větru z venku, přemítám o bezvýchodnosti situace. Kdyby se to zhoršilo, není odtud jiné cesty než pěšky nahoru nebo dolů několik hodin a je to bezletová zóna. Navíc je noc. Napadne mě, že tu asi umřu. V tom divném pocitu nemůžu usnout a hlavou se mi honí zmatené zlomky snů o autech, než si vždycky uvědomím, že tam žádná silnice nevede a auto zůstalo dole. Člověk je odkázán jen na to co je k dispozici. Minuty v očekávání toho, jestli se začnu dusit víc a víc jsou v temnotě nekonečné, tak jen ležím a snažím se uklidnit, dýchá se mi opravdu špatně, ale pořád stejně. Nakonec znovu usínám a po chvíli se budím, ale přesto pořád není ta hodina vstávání. Když se probudím podruhé, je to s dechem už lepší. Přesto ale další hodinu nemůžu usnout a pokouším se potmě a potichu slézt z palandy a dostat se na záchod. Chata se poté hromadně probouzí a všichni se chystají, nemáme ani moc náladu na snídani, ale přestože jsme ani jeden moc nespali, necítíme se nevyspale.
V plné polní, mám na sobě všechno oblečení co mám s sebou a čelovku. Mysleli jsme si, že to bude druhý den lepší, ale není, průdušky se po hned ozývají a postupujeme pouze po kouscích, potmě s čelovkou. Nicméně já s pocitem, že jsem v noci neumřela, tak nějak beru všechno s větším klidem. Děláme dlouhé pauzy, vidíme ve světle jen kameny a kameny a hvězdy. Orion je celý našikmo. Stoupáme a dostáváme se k místu s rozhledem dolů, světla severního pobřeží prosvítají skrz nízké mraky. Svítící Gran Canaria na druhé straně. Na obzoru začíná s oparem svítat, hvězdy mizí, k obrazu světel na pobřeží se přidává oranžový horizont co zvolna stoupá nad pás smogu. Je to naprosto úžasný pohled.
Jak se dostáváme na hranu úbočí, zvedá se ostrý studený vítr. Přibývající světlo úsvitu nám odhaluje rozeklané hrany lávového pole, kterým v ostrých serpentýnách stoupáme. Snažím se upravit rytmus na velmi pomalý, abych se nezadýchala a nepotila, protože vítr v té zimě okamžitě vlhkost profukuje a časté pauzy nás větru dost vystavují. Začíná se před námi objevovat kužel vrcholku Teide, od včerejšího odpoledne jsme ho neviděli. Na vrcholku svítí baterky těch, co vyrazili před námi. Úsvit se zvedá a začíná osvětlovat špičku kuželu. Na východ slunce na vrcholu to nestíháme, ale to je teď vedlejší. Konečně jsme došli pod kužel. Za přibývajícího světla vypínáme čelovky a pokračujeme traverzem na horní stanici lanovky, začínáme místy cítit síru. Odtud už jen 150 m nejostřejšího stoupání na kuželovitý vrcholek. Vítr znatelně zesiluje a ochlazuje se. Obracím si kšiltovku, aby mi neuletěla a přikrývám kapucí větrovky.
Poslední klikaté stoupání je hrozivé a člověk má každou chvíli strach, že ho to odfoukne z cesty, navíc je unavený a nohy nejisté. Začíná se mi dělat špatně od žaludku, čemuž moc nepomáhají houstnoucí sirné výpary. Situaci zachraňuje hroznový cukr. Po cestě potkáváme zbylé spolunocležníky, jak už sestupují dolů. My budeme rádi, když dolezeme. Mrznou mi prsty na rukách i na nohách a vrcholové pasáže už lezu po čtyřech. Konečně jsme u kráteru, nějaká slečna co leze dolů nás vidí a tleská. V kráteru se koncentrují sirné výpary a je pokrytý kusy sirných sloučenin. Stoupáme podél a kvůli ostrému větru už není slyšet vůbec nic. Vrchol. Je tam stále ještě dost rušno, i když většina se balí na cestu zpět. Slunce je už docela vysoko nad obzorem, z vrcholu je rozhled na celý ostrov. Moc se tam nezdržujeme a jdeme dolů. Naštěstí už jenom půlhodinu k lanovce. Tam čekáme na první jízdy. Ve frontě na lístek dolů se nám třepou nohy. Dole nás ještě po chvíli odpočinku čeká pětikilometrový pochod po silnici k autu, ale to už je jen po rovince a ve 2200 m. Začíná se dělat vedro, konečně mi rozmrzají palce u nohou.
