Musím přiznat, že na začátek je nutno si položit otázku, co by dělal nelékař na tomto tradičním setkání mediků a absolventů lékařské fakulty v Olomouci, když nejsem de facto moc ani jedno (resp. jsem oficiálně PGS student, ale už tak dlouho, že všichni na studijním oddělení, kdo o tom věděli, už dávno umřeli). Nebudu předstírat že jsem za tu chvíli dokonale pochytila PICO model, ale outcomem měla být původně hlavně šance znovu vidět (a vidět přednášet) mého oblíbeného částicového fyzika. Nakonec byl outcome mnohonásobně vyšší než očekávaný, i když pro ověření tohoto výsledku samozřejmě bude muset následovat ještě několik experimentálních replikátů.
Zlaté Hory jsou legendární. Dokonce i já jsem o nich za ty roky něco slyšela (matně si teď vybavuju že to mohlo být tak před šesti lety a šéf tehdy uvažoval že bysme tam mohli něco přednášet, v jakýchsi těch „ne úplně formálních“ Zlatých Horách). Když jsem navíc zjistila, že v letošním ročníku je tak nějak věda hlavním tématem, říkala jsem si že bych tam nemusela tak moc vyčuhovat. Dobrodružství začalo už při frontě na přihlášení, ve které jsem nakonec neměla co dělat.. ale to víte, jak někde vidím frontu, ve které bych mohla postát a nervózně očekávat vasovagální synkopu (která skutečně téměř nastala a nejvíc jsem se bála, že mě místo první pomoci místní medikové předběhnou)…
Následovalo shánění dopravy, které se mi nakonec podařilo vyřešit i přesto, že jsem psala řidičům velmi vtipné emaily. Slibovaní úhoři se nakonec neukázali, přesto že jich údajně bylo plné vznášedlo, škoda.
V pátek jsem si sbalila svůj krásný oranžový batoh a vydala se postávat před budovu v očekávání Škody Superb nejisté značky a potkávat další lidi, kteří vypadali, že čekají na totéž. Osádku kromě řidiče tvořila slečna s bazukou a pár, na který jsem asi čtvrt hodiny mluvila česky, než jsem si všimla, že slečna je english speaking.
Nutné říct, že jsem dlouho neseděla v autě v pěti lidech a už jsem si vzpomněla proč. Naštěstí jsme projeli zubaté žáby a dostali se úspěšně na místo. Zlaté Hory jsou úplně na severu Jeseníků, tak moc na severu, že vás tam uvítá SMSka „Vitejte v Polsku“.
Sanatorium je pěkné, ale chladné, rozsáhlé a hučí (potokem). Přidělili mi pokoj v nejvyšším patře vzadu, takže když jsem tam za tři hodiny doputovala, uvědomila jsem si, že všechny důležité věci si musím raději tahat s sebou. Ve čtyřlůžkovém pokoji jsme nakonec bydlely tři, klíč byl jeden, takže každodenní bojovka „kdo má zrovna klíč, kde je a jak vlastně vypadá?“ byla celý víkend takovým adrenalinovým zpestřením. Hned po příjezdu zbývala ještě hodina do večeře, tak jsem se v šeru vydala odlovit první ze dvou vyhlédnutých keší v okolí. Byla hned za sanatoriem v parku, a našla jsem ji už po osahání všech děr asi jen čtyř husných betonových sloupků. Nicméně z toho místa byl krásný výhled na místní kopec se světýlkem a vůbec to v šeru bylo takové pěkné a bez lidí. Vlastně jsem už hrozně dlouho nebyla nikde takhle u lesa nebo podobně. Pěkná horská večerní atmosféra sváděla k procházce okolo objektu, kde mě vzadu překvapila blikající záře ohně. Někdo tam kroutil nad grilem prase a odtušila jsem tedy, co bude asi následovat jako druhá večeře.
V jídleně nám vydali guláš do plastového nádobí, které skoro nikdo nečekal, ani podle vzhledu, takže někteří překvapivě balancovali. Jak jseme se později dozvěděli ze zadní strany, byly vyrobené v USA a jak jsme se později dozvěděli od kuchařek, jsou supernerozbitné (ale drahé, nicméně od sponzorů) a už je tu mají deset let. Musím říct, že mě to dost překvapilo, protože vypadaly, že mají tak maximálně rok. Co udělali soudruzi z USA dobře?
Po večeři jsem se setkala s některými spolubydlícími a sežrala polovinu lázeňských oplatek přibalených k registračnímu balíčku. Ale to už jsme mířili na zahájení a první program, kterým byl host z CERNu a vyšetřovací metoda případu psa Baskervillského, která byla ještě záhadnější než případ sám. Nicméně zafixováním všech uzlů mi vyšlo, že je čas se podívat, jestli už je hotové prase. Během celé té doby jsem stále přemýšlela kdy se vlastně vydat na tu druhou nejbližší keš, která zase nebyla tak úplně nejbližší (rozhodně byla minimálně třikrát tak daleko, než jsem nějak myslela). Jediné volné místo, aniž by člověk obětoval odborný program, bylo dnes večer, ale už byla dost tma a já byla bez baterky. Naštěstí, kam čert nemůže, nastrčí odborníka na lymfocyty z FN, který vleze ochotně i do takové díry, kam by čert za nic nevlezl, který zrovna ten víkend hodlal lést do nějaké takové díry a většinou s sebou dvě až tři čelovky nosívá.
Vybavená vytuněnou jeskyňářskou čelovkou, mobilem s GPS a asociálním nutkáním vypadnout na chvíli z té budovy, kde jsou samí úžasní a skvělí lidé, ale je jich tam fakt opravdu moc, vydala jsem se na noční dobrodružství.
Možnost byla jednak vrátit se trochu do města a pokračovat po silnicích, ale jednak já se strašně nerada vracím a jednak mě zkratka přes les docela lákala. Jenže kde začít? Tabule u sanatoria ukazovala turistické značky, ale ve tmě nebylo jasné, kudy se vlastně do lesa leze. Tak jsem se prodrala nejbližším keřem a ona tam zrovny byla cesta. Byla zima a pršelo a já jsem se cítila úžasně dobrodužně, ale ne natolik abych se obešla bez mapy, čímž jsem riskovala omezenou životnost mojí baterie v mobilu, při současném použití dat i GPS. Ale nicméně, měla jsem čelovku s výdrží před 200 hodin, koneckonců pořád zatím tu GPS a mobil a les měl maximálně kilometr na šířku a nijak výrazně se v něm zabloudit a umřít ani nedalo. I když tedy vejít to úplně temného lesa, který oproti předpokladu není ÚPLNĚ tichý, protože v něm co chvíli něco šustí a skřípá (fakt) zase tak úplná legrace nebyla. Mé matné biologické znalosti ale nepředpokládaly ani žádnou nebezpečnou zvěř a pravděpodobnost čekajícího loupežníka v lese v lednu nebyla taky příliš vysoká. Pro takový případ jsem měla ovšem nachystanou i variantu „dejte pokoj, vždyť já nic nemám, jenom tuhle propisku, co si asi tak myslíte, že bych asi tak tahala v noci do lesa?“ (všechno).
Ovšem zážitek to byl i tak velmi intenzivní. Musela jsem se každopádně v takovém prostředí nastavit na automatickou obrannou reakci, takže je v zásadě dobře, že žádná červenka tam nešustila příliš, jelikož by hrozilo že dostane pěstí do zobáku. Dýchání v lese s tak vysokou vlhkostí způsobovalo, že každým výdechem se vytvořil velký oblak mlhy, který rozptyloval světlo z čelovky, tedy jsem nic neviděla, což není úplně příjemný pocit, takže jsem pak raději mokla bez čepice a kapuce za cenu zachování maximální citlivosti sluchu. Vidět v lese stezku nebylo zas až tak těžké, ale podle mapy to množství stezek nemířilo úplně kam jsem chtěla, obzvlášť v jednom místě byl takový zvláštní zub a já přemýšlela že tam nebude jen tak. Došla jsem podél stezek až na tu obsahující zub a když jsem k němu dospěla, najednou mě svedl kamsi dolů a podle čvachtání mokré trávy jsem poznala, že jsem na louce. Bylo to celé hrozně bizarní, najednou uprostřed lesa louka a nebe se trochu otevřelo, nicméně cesta se prozměnu ztratila. Rozhodla jsem se vykašlat na cestu a pokračovat směrem podle GPS i když vím, jak je toto v lesích někdy zrádné. A taky že ano, protože když jsem zamířila tak, abych se potkala s další stezkou, zjistila jsem, že je předemnou celkem prudká zalesněná stráň. Takže proto ten zub. Sranda musí být, takže jsem tam vyšplhala a nevypíchla si při tom o větev ani jedno oko. Ovšem v tento moment jsem se pak sice vyškrábala na úzkou stezku mezi dalším srázem, ale GPS mě ukazovala trochu jinde než stezku, ale nemůžete čekat, že na mapě budou úplně všechny vyšlapané legrace, že. Nakonec se po čase spojovaly a mířily k průsečíku s nějakou významnější cestou, která mě v podstatě měla dovést až na místo. Což o to, cesta byla pěkná a široká, ale já už byla po tomto tak dezorientovaná, že jsem chtěla jít původně na opačnou stranu. Když mě konečně po celém tom nadávání napadlo vypnout si překlápění displaye, bylo to mnohem lepší a neztrácela se mi soustavně moje trasa.
Zbytek cesty byl celkem nudný až na bahno, kameny znenadání uprostřed cesty a divné zvuky. Minula jsem hájenku a cestu (kde jsem si uvědomila, že v lese je to mnohem bezpečnější než jít nudně v noci po cestě bez krajnice) a bez problémů trefila odbočku ke zlatorudným štolám. Keš se na tomto místě jmenuje Voda, která teče do kopce a ne náhodou. I v té tmě to opravdu vytvářelo dojem, že potůček teče směrem do velmi mírného kopce a někdy bych se tam ráda podívala i za světla. Ovšem teď bylo hlavní ještě najít tu keš. Přesnost GPS byla avizovaně velmi špatná a házela mě tu sem, tu tam, takže po několika klikyhácích jsem nakonec našla správný objekt podle hintu a následně strávila několik minut pokusem vyfotit mobilem sebe při této významné události (ano, jde to dost špatně, zvlášť když fotoaparát příliš nekomunikuje s bleskem, který si prostě bleská kdy chce).
Návrat se obešel bez dalšího vzrušení, protože jsem prostě šla po žluté, až na štěkajícího psa od hájovny, který byl „not amused“ a já jsem doufala že je aspoň uvázaný. Přecejen nevím, jak bych zvážila pravděpodobnost svého srdečního selhání (ač nekuřák) a jeho otisku tlapy. Zpátky jsem se vrátila triumfálně mokrá, vrátila čelovku (kterou jsem předtím z důvodu nějaké obsese strážila natolik, že jsem s ní chodila i na toaletu, kde nastal problém kam s ní a kam se asi tak nejlépe logicky odloží čelovka, když si potřebujete umít ruce.. takže se občas stalo, že některé návštěvnice toalet měly asi poněkud bizarní zážitek) zrovna v momentě, kdy se duo Bosony a Lymfocyty vytratilo z hlavního sálu s kytarami, kde sice hezky, ale na mě skutečně nesnesitelně hlasitě hrál Medic Band.
Tento alternativní hudební večer byl naprosto super, dokonce lepší než moknout a bloudit sama v lese, teda.. to by asi tak nevyznělo. Ruské dumky se teskně rozléhaly recepcí a ačkoliv jsem jim nerozuměla aniprt, bylo jasné že tam někdo umřel a to je sympatické. Někde v tento okamžik se taky stalo, že jsem byla požádána o třetí hlas (vysoký, hodně vysoký) ve Scarborough fair, což jsem ke svému vlastnímu překvapení nakonec neodmítla, tak se následující večer na závěrečnou skladbu mezi Bosony a Lymfocyty vecpal ještě jeden mírně mikrocytární terčovitý erytrocyt.
Během večera se také řešila návštěva jakési té díry a vhodnost vzít si na takové místo kozačky a lyžařskou helmu. S kozačkami to nakonec prý nedopadlo, ale myslím, že helma se tam podívala.
Od dalšího ráno jsem se po poučení vždycky vecpala na recepci s prosbou o horkou vodu do mojí nové čínské čajové vyfikundace, která mě zásobovala oolongem. Paní na recepci zarputile odmítala jakoukoliv finanční kompenzaci, přesto, že musela vodu vždycky nějak složitě nabírat.
Sobotní blok přednášek byl dlouhý a náročný, ale rozhodně zajímavý. Hlavně prezentace přednášky „Teplý muž z Hawai“, která byla do programu zařazena až dodatečně, protože si organizátoři celou dobu mysleli, že jde o vtip. Nakonec nešlo a byl to velmi zajímavý kardio..logický? přístroj, který vám ukáže co všechno vám předtím doktoři naordinovali na vysoký tlak blbě. Strhla se i živelná debata ohledně jistého nepovinného předmětu, až v zásadě během které jsem si uvědomila, že ten bodrý veselý pán, co mi byl celou dobu nějak povědomý, je pak děkan (na mou omluvu musím říct, že když jsem ho viděla naposled, tak měl chlupatou červenou čepičku, která mi přišla hrozně legrační jako celá ceremonie). Před obědem bylo i společné focení zmrzlých účastníků, které se na mě poněkud podepsalo natolik, že jsem se nedokázala přestat třást ani půl hodinu poté.
Večer už se blížilo avizované vystoupení (i mě) a očekávaná nervozita, především z toho, že hlas byl v poněkud horším stavu než včera a opravdu je to výš, než si dovolím označit za svůj bezpečný rozsah. Protože mě zároveň opět rozbolela hlava, zkoušela jsem předtím pít všechno možné, snad možná (myslím) mimo vody na kytky, ale spásný nápad, zahnat trochu nervozitu placebo efektem Birellu se ukázal jako velmi dobrý, protože nejen že mě to mírně uvolnilo, ale hlavně poměrně výrazně spravilo hlas, takže jsem mohla zpívat na mikrofon hlasitě a třeba se i trochu slyšet, narozdíl od zkoušky. BTW moje první zpívání na mikrofon vůbec. Tu příležitost, kdy mě drahá polovička nutila zazpívat na Sádrovcových hudebních slavnostech do jejich vystoupení jakousi větu o lesbičkách jsem se rozhodla nepočítat ;)
Zbytek volného „open mic“ večera rozhodně hodně překvapil, člověk by fakt netušil co všechno se skrývá za talenty mezi mediky. Bylo tam depresivní houslové vystoupení, klavírní koncert, chirurgická one man show, dáma s kytarou, opravdická živá operní pěvkyně a šohaj ze slovácka jehož hlas rezonoval všechny skleničky. A to jsem možná ještě někoho zapomněla. Po skvělém večeru nastoupil volný jam, kde se sešlo všechno co mělo ruce, nohy a nástroje, takže například dvoje flétny, saxofon, výše jmenovaní a různé části Medic Bandu. Protože jedné ostudy není nikdy dost, neudržela jsem se když začali vybrnkávat Cranberries a rozhodně jsem si ten zpěv na společný mikrofon, při kterém nebylo ale vůbec nic slyšet, dost užila, i když posluchači mínili něco jiného ;)
Ale jak je známo, jam je zábavný především pro jamující a ne až tak nutně pro posluchače.
Moje oblíbená migréna (nebo co) se kolem jedné ozvala, že už toho má dost, tak jsem je ještě v plném proudu opustila a jak jsem zjistila, táhli to nakonec až někdy do sedmi. Jedinou opravdu nepříjemnou věcí sobotní noci bylo vytápění v pokoji, respektive jeho absence. Předchozí noc byla bezproblémově teplá, ačkoliv šustění protivsákavého igelitu pod prostěradlem, což je defaultní vybavení dětské ozdravovny, bylo ze začátku trochu rušivé. Teď byla ale taková zima, že jsem se ráno vzbudila s poměrně nepříjemným nachlazením. Ráno už odbíjelo poslední hodiny Zlatých Hor, venku bylo zima a hnusně a vevnitř bylo ospalo, takže deprimujcí přednáška o tom, jak farmaceutické firmy lžou, protože je jim přes třicet, nás skoro ještě dorazila. Naštěstí se pak na závěr po výborných přednáškách o evoluci imunity a že to s těmi našimi patogeny není tak jednoduché jak se zdá, mohl každý potěšit a pobavit svojí náhodně vylosovanou diagnózou z MKN-10 (a tedy hlavně i těmi cizími). Musím přiznat, že jsem skutečně netušila, že už máme dneska diagnózu na havárii kosmické lodi. Jestli byl inspirací seriál Dead like me, to těžko říct. Ovšem o možnosti „zavalení plazem“ jsme potom ještě dlouho diskutovali.
Já jsem se z mojí mimo jiné dozvěděla, že bych si v kluzáku měla dávat dost dobrý pozor na výbuch kotle.
Co říci závěrem, tedy pokud jste se dostali až sem. Pokud nejsete současní nebo budoucí nebo minulí (je ještě nějaký čas?) studenti naší lékařské fakulty, tak asi jen to, že máte smůlu ;) Je to opravdu.. jak bylo to slovo..jo, přínosná akce z jakýchkoliv možných pohledů, ale co mě zaujalo úplně nejvíc byl ten neformální dialog. Mezi studenty, absolventy, děkany, proděkany, skoroděkany, možná děkany, chirurgy, psy i manželkami. Z určitých důvodů, tohle pro mě zůstává největším počinem a zamyšlením do budoucna (i když ono tam popravdě není moc co vymýšlet).
