Infraolomouc

Kvě
14
2013

Už dlouhou dobu jsem si chtěl vyzkoušet specifickou oblast fotografování – infračervenou fotografii. Vždycky se mi hodně líbily výsledky, kterých s ní lze poměrně snadno docílit (i když tu samozřejmě platí něco podobného, jako třeba v případě HDR, retro efektů a nakonec snad obecně většiny nejrůznějších fotografických technik a postupů – je to dobrý sluha, ale špatný pán). Vždycky jsem ale žil v domnění, že je k takovým pokusům potřeba pořídit drahý infračervený filtr (jejichž cena obvykle začíná někde na dvou tisících korun, tedy daleko za hranicí sumy, kterou bych byl ochoten investovat kvůli relativně okrajovému využití, dvojnásob pokud bych měl zjistit, že to pro mě bylo k ničemu), a že pro byť jen trochu použitelné výsledky je nutné z fotoaparátu vyjmout původní IR filtr – to bych sice udělal velice rád, protože bych tím současně získal fotoaparát, vhodný i pro astrofotografii, ale současně je poté celkem problém s běžným denním fotografováním a pořídit si jedno tělo na denní fotografování a jedno na astrofotografii a podobné experimenty si zkrátka bohužel nemohu moc dovolit.

Před nedávnem jsem nicméně zjistil, že jsem žil v omylu – ani jedna ze zmíněných dvou věcí není bezpodmínečně nutná, tedy přinejmenším ne k prvotním experimentům.

Infračervený filtr se dá pro počáteční experimentování nahradit až trapně snadno a lacině – stačí, pokud doma někde najdete (vyvolaný) barevný film nebo diapozitiv. Musí jít o barevný film, s černobílým to nefunguje. V případě klasického negativu vás zajímá ta část, která je zcela osvícená, v případě diapozitivu naopak část neosvícená – v obou případech je poznáte velice snadno, jsou po vyvolání filmu zcela černé. Z téhle zcela černé části filmu či diapozitivu se dá vyrobit improvizovaný infračervený filtr. Vtip je totiž v tom, že tahle část filmu je zcela černá a neprůhledná pouze ve viditelné části spektra – v infračervené části je ovšem zcela čirá (je ostatně velmi zajímavé sledovat, jak se svět kolem nás v IR světle mění – sluneční brýle jsou najednou průhledné, z černého trička je tričko zářivě bílé a podobně). Samozřejmě tak nevytvoříte kdovíjak opticky úžasný filtr, ale pro počáteční experimenty nepochybně stačí. Já jsem k jeho výrobě použil vyvolanou Velvii a vytvořil jsem z ní filtry dva – jeden s pouhou jednou vrstvou filmu propouští kromě infračerveného světla i stopové množství viditelného spektra, takže s ním vznikají fotografie v nepravých barvách. Druhý, ve kterém jsou přes sebe vrstvy dvě, už propouští pouze čisté IR a výsledné fotografie jsou tedy čistě černobílé (respektive přinejmenším můj Canon 350D snímá IR světlo jako fialové, takže je samozřejmě potřeba při zpracování snímku správně vyvážit bílou).

Co se týče nutnosti vyjmutí IR filtru z fotoaparátu, také to není tak nezbytně nutné. Většina fotoaparátů totiž i se zabudovaným IR filtrem (který je ve všech digitálních fotoaparátech z výroby) určité množství IR světla propouští. Kolik, to se liší model od modelu. Můžete si to zkusit třeba tak, že vezmete libovolné dálkové ovládání (k televizi, věži, čemukoliv), stisknete na něm nějaké tlačítko a vyfotografujete (nebo lépe – natočíte video nebo použijete live view, protože ne každé dálkové ovládání při podržení tlačítka vysílá ovládací pulzy pořád dokola) diodu v jeho přední části. Pokud je váš fotoaparát i bez úpravy dostatečně citlivý na IR světlo, bude dioda viditelně blikat (přestože pouhým okem samozřejmě nic nevidíte). Nebliká-li, pak bohužel máte patrně smůlu a váš fotoaparát má příliš účinný IR filtr. V opačném případě se můžete směle pustit do experimentování – i když infračerveným filtrem odfiltrujete viditelné světlo, bude váš fotoaparát stále snímat čisté IR. Jen k tomu bude potřebovat výrazně delší expozici, než by za stejných okolností potřeboval ve viditelném spektru. O kolik delší, to záleží na účinnosti vestavěného IR filtru. Vyjmutí vestavěného filtru řeší víceméně čistě tento problém – po jeho vyjmutí můžete IR fotografie pořizovat prakticky stejnými expozičními časy, jako byste fotografovali normálně (a tedy například budete moci fotit IR momentky). Bez vyjmutí filtru se budete většinu času muset spolehnout na stativ, protože expoziční časy budou v řádu vteřin, a budete omezeni výběrem scén. Ale opět – pro experimenty dobrý.

Samotné fotografování v infračerveném světle má pak celou řadu specifických úskalí, na která při standardní fotografii vůbec nenarazíte.

Prvním problémem je už samotné komponování záběru. V případě kompaktu či zrcadlovky s live view to až takový problém není, na displeji byste stále měli alespoň něco vidět. Ale u zrcadlovek bez live view, jakou je můj Canon, přijdete o hledáček – zcela logicky, protože jste filtrem odfiltrovali veškeré viditelné světlo, které do fotoaparátu objektivem vstupovalo, a infračervené světlo je pro lidské oko neviditelné. Hledáček je zkrátka celý černý a vy tedy musíte komponovat naslepo a kompozici upravovat pomocí zkušebních snímků, nebo nastavit kompozici bez IR filtru a ten nasadit až poté. Daň za možnost nahlédnout do docela jiného světa, než jaký známe.

Dalším problémem je ostření. Na mém Canonu sice i s IR filtrem autofocus dál funguje (byť samozřejmě nevidíte, na co přesně zrovna ostříte), ale není to příliš platné. Objektivy, které používáme, jsou totiž (celkem pochopitelně) kalibrovány pro viditelné světlo. A jak víme z fyziky, jednotlivé vlnové délky světelného spektra se lámou pod trochu jinými úhly. Pro nás to znamená, že i když fotoaparát zdánlivě zaostří, fotografie bude neostrá – protože se zkrátka infračervené světlo láme pod natolik odlišným úhlem než to viditelné, že v IR spektru objektiv zkrátka není správně zaostřený. Znamená to samozřejmě nutnost přejít na ruční ostření a opět vše řešit testovacími snímky (což například u mého Canonu není úplně snadné, protože na jeho displeji ani po zazoomování do fotografie nelze úplně snadno posoudit, zda už je zaostřeno správně či ne), případně si na objektiv dodělat nějaké značky pro orientační ostření v IR (některé je mají už z výroby, ale je to spíš záležitost starších objektivů). Pozor také na to, že u zoom objektivů se obvykle rozdíl mezi zaostřením na viditelné světlo a na IR mění v závislosti na aktuální ohniskové délce objektivu. Majitelé kompaktů nebo fotoaparátů s možností ostření přes live view na tom patrně budou o něco lépe, jejich fotoaparáty používají jiný systém ostření a přinejmenším teoreticky by tak měly být schopny zaostřit i s IR filtrem.

Posledním zásadním problémem jsou nejrůznější odrazy a také takzvaný „hotspot“. Čočky objektivů jsou pokryty antireflexními vrstvami, které co nejvíce redukují vznik interních odrazů (lens flares). Bohužel opět platí, že tyto antireflexní vrstvy nejsou obvykle vytvářeny s ohledem na IR část spektra, takže pokud v ní začneme fotografovat, můžeme snadno zjistit, že se nám ve snímcích objevují mnohem intenzivnější odlesky, než na jaké jsme se svým objektivem zvyklí. Kromě toho se v IR může snadno stát to, co už tu bylo popsáno – totiž že nějaká interní část objektivu je sice ve viditelném světle černá (aby minimalizovala odlesky), ale v IR má docela jinou „barvu“. Situaci ještě komplikuje již zmíněný „hotspot“ – světlá skvrna, která se objevuje ve středu snímků, a která není nijak závislá na poloze objektivu vůči světelnému zdroji. Jedná se o vlastnost některých objektivů (například setový Canon EF-S 18-55 touto vadou trpí) a zajímavé je, že stále nikdo přesně neví, proč vzniká. Zcela jistě opět nějak souvisí s tím, že se daný objektiv v IR spektru chová poněkud odlišně než ve viditelném spektru, ale přesná příčina není známa. S hotspotem v podstatě nelze nic udělat – můžete leda vyměnit objektiv za jiný (model, nikoliv kus). Dá se do jisté míry minimalizovat tím, že fotíte na co „největší díru“, tzn. s co nejnižším zacloněním, ale i tak se ho nezbavíte úplně, nebo se s ním můžete zkusit popasovat v postprocessu. Nic jiného nenaděláte. Pokud máte Canon, můžete zkusit nahlédnout do tohoto seznamu, kde zjistíte, zda váš objektiv touto vadou trpí.

A protože řečí už bylo dost, přiložím raději ukázku toho, jak improvizované IR, které jsem tu popisoval, funguje v praxi. V přiložené galerii jsou k vidění jak čistě infračervené snímky v černobílém provedení, tak snímky v nepravých barvách (u těch platí, že čím intenzivnější má něco červený nádech, tím „bělejší“ to v infračerveném spektru je). A přihozeno je tam i pár snímků z téhož dne v normálním spektru (včetně jednoho pro mě prakticky povinného západu slunce).

Infraolomouc 13.5.2013

Dlužno podotknout, že tyhle snímky opravdu nemají žádné velké ambice, jde skutečně jen o první rozsáhlejší testy, které jsem v IR spektru dělal, a vybavení bylo skutečně VELICE improvizované (ovšem zase s pořizovací cenou asi dvacet korun). Trpí nejrůznějšími výše popsanými problémy – vinětace, hotspot, špatné zaostření, rozmazání (u těch, které jsem se pokoušel fotografovat z ruky v situacích, kdy jsem nechtěl rozkládat stativ) atd. Přesto mě ale svět IR fotografie fascinuje (v nemalé míře i proto, že má fascinující efekt na jeden z mých nejoblíbenějších subjektů – oblohu a mraky) a mám už teď jasno v tom, že se jí v budoucnu budu určitě věnovat aktivněji.

9 lidem se článek líbí.

Napsal(a) dne 14. 5. 2013 v 16:08
Kategorie: Fotografie,Návody,Tipy

7 komentářů »

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com