Jak fotografovat Měsíc

Srp
10
2014

Když jsem před nedávnem sdílel na Facebooku nějaké své pokusy o astrofotky, okomentoval je Pixy postesknutím „A já nejsem s to vyfotit ani blbej úplněj jinak než jako bílej flek“. Od té doby ve mně jeho poznámka poněkud hlodala a ačkoliv nepovažuji fotografování Měsíce za kdovíjak náročné (myslím tím víceméně „náladové“ fotky, nikoliv detaily měsíčního povrchu, to je samozřejmě něco docela jiného) a na internetu se dá dohledat spousta návodů a tipů, jak na to, říkal jsem si, že by možná nebylo od věci přidat ke zmíněným tipům pár vlastních. Patrně se tu tedy nedozvíte nic, co jste neslyšeli jinde, pokud jste se už pokoušeli někdy Měsíc fotit a nešlo vám to tak, jak byste si bývali představovali, ale třeba se to i tak někomu bude hodit.

A kdy jindy psát návod na focení Měsíce než v době superúplňku ;) (K tomu se ještě vrátím na konci textu.) Takže jdeme na to.

V zásadě je potřeba si uvědomit dvě základní věci:

1. Měsíc sice obvykle vídáme v noci, ale ve skutečnosti je jasnější, než bychom si mohli myslet

2. Měsíc není na obloze tak velký, jak se nám zdá

Tyhle dvě věci v sobě shrnují devadesát procent (ne-li víc) předpokladů pro vznik uspokojivé fotky Měsíce.

Začneme tím prvním, tedy jeho jasem, protože právě nevhodně zvolená expozice je ve většině případů hlavním důvodem toho, že máme na fotce Měsíc jen „jako bílej flek“. Problém nevhodně zvolené expozice má dvě složky – jednak nás velice snadno může k nesprávným závěrům dovést náš zkreslený úsudek, a jednak tu jsou jisté technické záležitosti, na které je třeba myslet.

Co se úsudku týče, spousta lidí při pokusech o vyfotografování Měsíce uvažuje zhruba nějak takto:

Když vidíme na obloze Měsíc, je všude kolem nás noc a tma. V noci a ve tmě je potřeba nastavit na fotoaparátu vysokou citlivost (nebo si ji tam automatika nastaví sama) a dlouhý expoziční čas, jinak na fotkách není skoro nic vidět. Je proto zcela logické, že pokud chceme fotografovat v noci Měsíc, musíme nastavit taktéž vysokou citlivost a dlouhý expoziční čas. To snad dává smysl, ne?

No, jistý smysl to dává, to je pravda – v tom ohledu, že celkem chápete, jak k takovému závěru může někdo velice snadno dospět. Jenže to je současně závěr velice chybný. Pokud si chcete uvědomit, proč je ve skutečnosti zcela chybný, stačí se zamyslet nad tím, co je vlastně Měsíc zač. I když ho na obloze vidíme v noci, to, co na nás z nebe svítí, není v podstatě nic jiného, než kus světlého kamene (a to opravdu poměrně hodně světlého), ozářený „poledním“ sluncem. Je od nás poměrně daleko, takže se jeví na obloze malý, a odráží na nás jen omezené množství světla, takže sice za úplňku v noci celkem vidíme, ale pořád máme dojem, že nejde o objekt, který by byl v porovnání se Sluncem na obloze kdovíjak jasný. Ale pořád je to ten zmíněný světlý kámen v poledním slunci. Pokud za slunečného dne půjdete v poledne ven, na fotoaparátu nastavíte citlivost například ISO 1600, clonu f/5,6 a expoziční čas třeba desetinu sekundy, a s takovým nastavením vyfotíte sluncem osvětlenou sochu v parku, bude výsledkem pěkná fotografie sochy? Asi tušíte, že nebude. Výsledkem bude zcela přeexponovaný a pravděpodobně kompletně bílý snímek, protože intenzita okolního světla je zkrátka příliš velká. Jinými slovy, místo sochy budete mít „jenom bílej flek“. A námi fotografovaný Měsíc je přesně takovou sochou z parku, jen ji máme možnost pozorovat v situaci, kdy je všude kolem nás hluboká noc. Proto je potřeba na tuto skutečnost myslet a při fotografování Měsíce nastavovat citlivost a expozici spíš na denní fotografování než na noční – i když to jde proti našim pocitům, je to mnohem smysluplnější přístup (jak si níže ještě přímo ukážeme).

Druhá složka problému „bílýho fleku“ je technická. Naprostá většina dnešních fotoaparátů má při použití automatických nebo poloautomatických režimů jako výchozí nastavení pro měření expozičního času předvolený režim, ve kterém se vyhodnocuje celá plocha snímku a automatika následně nastaví takovou expozici, aby pokud možno nebyly nejtmavší části snímku příliš tmavé a nejsvětlejší zase příliš světlé – zkrátka aby výsledek byl v průměru tak nějak „akorát“. V potaz se také bere poměr světlých a tmavých míst – pokud máte v záběru hodně světlých ploch a jen několik málo tmavších, nastaví automatika spíše kratší expoziční čas, protože pozná, že větší část snímku je světlá. A samozřejmě také naopak – máte-li v záběru hodně tmavých míst a světlých jen velmi málo, nastaví se expoziční čas delší, aby se ona tmavá místa neutápěla ve tmě.

A to je současně podstatou celého problému s fotografováním Měsíce na noční obloze v automatickém nebo poloautomatickém režimu – zatímco obloha kolem měsíčního kotouče je prakticky dokonale tmavá, kotouč samotný září jasem oné sochy v poledním slunci. A automatika ve fotoaparátu musí v téhle zapeklité situaci vybrat vhodný expoziční čas. A protože nemá tušení, že ve skutečnosti stojíte o to, aby ta malá zářivá plocha byla exponována správně, a nezáleží vám na tom, že to všechno ostatní kolem bude velmi výrazně podexponováno – opět, protože nemá nejmenší tušení, že to je noční obloha, pro ni je to zkrátka jen nespecifikovaná tmavá plocha – tak celkem logicky zvolí nastavení takové, které se bude snažit exponovat co nejlépe předmět, který tvoří většinu snímku: tedy tmavou oblohu. A stejně tak je celkem logické, že z Měsíce samotného vznikne na výsledném snímku zkrátka a dobře „jenom bílej flek“.

Pojďme si to ukázat na konkrétním příkladu. Nastavil jsem na fotoaparátu citlivost ISO 1600 (v souladu s chybným předpokladem „je přece tma a ve tmě se fotí s vysokou citlivostí, aby na fotkách bylo něco vidět“ – viz výše) a s maximálním ohniskem („zoomem“, chcete-li, i když zoom je ve skutečnosti něco trochu jiného) mého teleobjektivu, tedy 250 mm (na mém Canonu ekvivalentní ohnisku 400 mm na full frame fotoaparátech nebo na 36 mm kinofilmu), následně nechal automatiku, aby při cloně f/5.6 sama zvolila takový expoziční čas, jaký uzná za ideální. Rozhodla se pro 1/25 sekundy:

(Jako vždy po kliknutí větší verze.)

A máme tu náš bílý flek. Je třeba podotknout, že automatika v tomhle případě ještě zvolila celkem příčetný expoziční čas – z prostého důvodu – na oněch 250 mm je měsíční kotouč v záběru poměrně velký, takže ho už měření expozice bere v potaz jako relativně významný objekt a tímpádem se snaží volit expozici spíše kratší v naději, že výsledný poměr světlých a tmavých ploch bude uspokojivý. A možná by i celkem byl, pokud bychom zrovna nefotografovalo Měsíc. Použijete-li ale ohnisko kratší a měsíční kotouč tak bude zabírat menší plochu záběru, očekávejte podstatně delší expoziční časy – klidně třeba i v řádu sekund.

Po pořízení tohoto prvního snímku mi tedy samozřejmě bylo jasné, že automatikou zvolený expoziční čas 1/25 sekundy je příliš dlouhý. Chci-li na měsíčním disku rozeznat nějaké detaily, budu muset expozici zkrátit. Takže přecházím do manuálního režimu, zachovávám ISO 1600 (přestože ISO by v tomto případě bylo samozřejmě tím prvním, co bych v zájmu snížení šumu snižoval na takovou úroveň, dokud bych se pohyboval v mezích smysluplných expozičních časů, zajišťujících nerozmazanou fotografii) a ponechávám také clonu f/5,6, aby porovnávání jednotlivých snímků bylo snazší.

Jdeme na 1/50 s:

Stále bílý flek. Jdeme dál. 1/125 s:

V nejtmavších místech měsíčního kotouče se začíná cosi objevovat, ale jinak stále příliš dlouhá expozice. 1/250 s:

To už začíná vypadat lépe, detailů se objevuje stále více. Ale pořád nic moc. Takže 1/500 s:

To už by SKORO bylo použitelné. Stále je tam ale ještě dost přepalů. Při fotografování do RAWu by se v nich pravděpodobně dala bez větších problémů obnovit kresba a nikdo by nic nepoznal. Ale já na základě zkušeností mám snímek raději mírně podexponovaný než přeexponovaný, takže zkracuji expozici ještě jednou, a sice na 1/2500 s:

A máme tu sice poněkud podexponovanou, nicméně zcela použitelnou fotku Měsíce se všemi detaily povrchu. Na můj vkus by tohle už bylo podexponované příliš, takže bych patrně zkusil spíš něco kolem 1/1250 – 1/1600 sekundy, ale v postprocessu (který je nutný u všech digitálních fotek) by s tím nebyl nejmenší problém a podexponování by šlo krásně vykompenzovat.

Všimněte si ovšem, na jaký expoziční čas jsme se dostali – začínali jsme na 1/25 sekundy, a dospěli jsme až na 1/2500! A protože fotografovat na ISO 1600 s expozičním časem 1/2500 sekundy nedává v tomto případě nejmenší smysl, pojďme ještě raději snížit ISO, abychom měli ve snímku méně šumu. Budeme exponovat s citlivostí ISO 200 a časem 1/250 s:

Výsledkem je snímek, který je exponovaný v podstatě shodně jako ten předchozí, ale je podstatně méně zašuměný, protože jsme výrazně snížili citlivost snímače. Na ISO 200 jsem zůstal víceméně ze zvyku, protože mám v teleobjektivu k dispozici stabilizátor teprve velice krátkou dobu a jsem proto zvyklý volit expoziční časy takové, jako bych ho neměl – 1/250 sekundy bych byl na 250 mm ohnisku obvykle celkem schopen udržet v ruce, při delším čase (který by byl pro tento snímek nutný při snížení citlivosti až na ISO 100) bych už potřeboval stativ. Tohle je mimochodem dost užitečné si vyzkoušet – existuje základní pravidlo, které říká, že byste pravděpodobně měli být schopni bez rozmazání snímku udržet v ruce expoziční čas 1/ohnisko objektivu (tedy například 1/18 s na 18 mm, 1/50 s na 50 mm či třeba 1/250 mm), ale tohle pravidlo vzniklo pro kinofilmové zrcadlovky a pokud ho chcete aplikovat na svůj fotoaparát, musíte vědět, jak moc se velikost snímače vašeho fotoaparátu liší od velikosti kinofilmového políčka. Běžné amatérské zrcadlovky mají takzvaný „crop faktor“ obvykle 1,5 (Nikony) nebo 1,6 (Canony) a různé EVF, kompakty a podobně ho mohou mít ještě podstatně vyšší, takže pokud tohle pravidlo chcete používat, musíte si zjistit crop faktor svého fotoaparátu a ohnisko objektivu jím vynásobit. Jak jsem uváděl výše, oněch 250 mm je na mém fotoaparátu ekvivalentní 400 mm na kinofilmu, takže bych teoreticky bez stabilizátoru neměl na tomto ohnisku fotit s delším časem než 1/400 s. Ale mám vyzkoušené, že povětšinou nemusím brát tenhle přepočet v potaz, protože jsem obvykle schopen udržet časy o něco delší a víceméně se i bez přepočtu dostat někam zhruba o onomu prapůvodnímu vzorci 1/ohnisko (a pak případně od oka expozici trochu zkrátit, čistě pro jistotu). Tohle se ale bude lišit člověk od člověka a fotoaparát od fotoaparátu. A optická stabilizace tohle pravidlo samozřejmě zcela rozvrací.

Tak či onak mám zkrátka k dispozici solidní snímek Měsíce. Stačí ho oříznout a provést postprocess a je tu docela slušná fotka:

Pokud je váš fotoaparát navíc vybavený možností bodového měření expozice (zdaleka ne všechny jsou), můžete si ale vše usnadnit, pokud tento režim použijete. V takovém případě musíte samozřejmě zajistit, aby se váš měřící bod expozice překrýval s měsíčním diskem (jak to zařídit, to vám neřeknu, na každém fotoaparátu se to dělá jinak. Pak můžete samozřejmě využít i automatický či poloautomatický režim, protože fotoaparát bude vědět, že chcete, aby exponoval jasný kotouč Měsíce a ignoroval tmavou oblohu za ním, a bude tedy nabízet podstatně smysluplnější expoziční časy. Tady je opět jeden testovací snímek na ISO 200 a se clonou f/5,6 po nastavení bodového měření expozice. Automatika v této situaci vypočítala expoziční čas 1/125 s:

Jak vidíte, výsledkem je naprosto perfektně exponovaný snímek. Pokud je tedy váš fotoaparát vybavený bodovým měřením, můžete místo pro někoho možná otravného laborování s manuálním nastavením nechat i tak vše na automatice – měla by odvést slušnou práci. Mějte ale na paměti, že onen bod, ve kterém měření probíhá, není často tak docela bod, ale spíš kroužek – a pokud budete mít v hledáčku měsíční kotouč menší než tento kroužek a měřená oblast tak bude obsahovat částečně i tmavou oblohu, pak vám opět začnou vycházet expoziční časy poněkud delší, než by měly být.

Čímž se dostáváme k druhému úskalí fotografování Měsíce, a tím je jeho zdánlivá velikost na obloze. Ačkoliv nám připadá poměrně velký, zejména blízko obzoru (což je velice zajímavý fenomén, o kterém mimochodem dodnes nikdo neví, jak přesně funguje), při fotografování můžete zažít velké rozčarování – Měsíc se bude na fotografii jevit titěrný a drobný. S kvalitní optikou objektivu se sice na dnešních snímačích s mnoha megapixely, schopných produkovat ostré snímky i ve formátech menších billboardů, dá výsledku často do značné míry pomoci ořezem (viz můj příklad výše), ale základem pro uspokojivý měsíční snímek je bohužel vždy teleobjektiv s dostatečně dlouhým ohniskem. Pro ilustraci tu je pár snímků, demonstrujících, jak velký se na nich měsíční kotouč bude jevit při dané ohniskové délce objektivu (uvedu skutečnou na mém Canonu i přepočet na ekvivalent pro kinofilm). Snímky samozřejmě nejsou nijak ořezávané.

Ohnisko 1300 mm (2080 mm):

Ano, tohle samozřejmě není Měsíc, nýbrž Slunce. Ale jelikož zdánlivá velikost kotoučů Slunce a Měsíce na obloze je stejná (díky tomu můžeme pozorovat fenomén zatmění Slunce), poslouží pro ilustraci rozměrů kotouče Měsíce v záběru tenhle snímek stejně dobře.

Ohnisko 650 mm (1040 mm):

Ohnisko 250 mm (400 mm):

Ohnisko 135 mm (216 mm):

Ohnisko 70 mm (112 mm):

Ohnisko 50 mm (80 mm):

Ohnisko 36 mm (58 mm)

Ohnisko 18 mm (29 mm):

Jak vidíte, s kratšími ohnisky nemá příliš smysl se o nějaké fotografování Měsíce vůbec pokoušet. Osobně bych za takovou smysluplnou hranici pokusů o fotografování Měsíce považoval oněch zhruba 135 mm a více. Čím větší ohnisková délka vašeho objektivu, tím (víceméně) lépe. Je třeba ale myslet na to, že ani s optickou stabilizací delší ohniska udržíte jen obtížně – čím delší ohnisko vašeho objektivu, tím výrazněji se projevuje každý záchvěv fotoaparátu včetně třesu rukou – a je tedy více než vhodné sáhnout po (dobrém a neklepajícím se) stativu a drátěné spoušti. Pokud je ale váš fotoaparát (nebo objektiv, v případě zrcadlovek) vybaven optickou stabilizací, po usazení na stativ ji raději vypněte. Optické stabilizátory si často se stativem příliš nerozumí a necháte-li ho zapnutý, může se vám velice snadno stát, že místo dopadnete nějak takhle:

Ani s kratšími ohnisky ale nemusíte Měsíc ze svého fotografování zcela vynechat. Jen se v takovém případě asi spíše nesnažte o nějaké detaily jeho povrchu, ale zaměřte se spíše na snímky s kompozicí stylu „krajina osvětlená měsícem“. Takové snímky mohou být často velmi působivé a navíc můžete v podstatě ignorovat všechny výše popsané problémy – že bude Měsíc zcela přeexponovaný vám bude celkem jedno a naopak toho můžete spíše využít. Nebo můžete zejména kolem úplňku Měsíc ze záběru úplně vynechat a na delší expozici fotografovat krajinu, kterou osvětluje – měsíční světlo vytváří dost specifickou atmosféru, případně můžete při vhodně zvolené délce expozice vytvořit snímky, které působí dojmem, že byly fotografovány za dne, ale přitom jsou na obloze viditelné hvězdy.

Co se fotografování přímo měsíčního kotouče delšími ohnisky týče, je vhodné myslet na aktuální fázi Měsíce. Ačkoliv nejvíce snímků Měsíce nepochybně vzniká v období kolem úplňku, je to z fotografického hlediska současně období nejnudnější. Jsou sice viditelná měsíční moře a některé další albedové útvary, ale to je víceméně vše – snímek je jinak velice plochý a nudný (jak dokládají moje ukázkové snímky výše). Kolem úplňku je proto vhodnější věnovat se maximálně fotografování východu či západu Měsíce v nějaké zajímavé kompozici nízko u obzoru. Mnohem lepší je dívat se na Měsíc či ho fotografovat v období, kdy dorůstá nebo naopak ubývá, protože tehdy na hranici světla a stínů můžeme jasně vidět okraje kráterů, měsíční pohoří a další na pohled zajímavější věci. Specifickým obdobím je pak období těsně před či těsně po novu, kdy je z Měsíce na obloze jen úzký fotogenický srpeček. Tehdy se navíc můžeme věnovat například fotografování fenoménu „popelavého svitu“. Měsíc je samozřejmě i v době, kdy z něj vidíme jen srpek, na obloze kulatý a celý – a protože jeho tmavou část osvětluje sluneční světlo, které se na něj odráží ze Země, můžeme při vhodně zvolené expozici na snímcích (a někdy i pouhým okem či v dalekohledu) tuto Sluncem neosvětlenou část měsíčního povrchu zaznamenat.

Je-li řeč o fázích Měsíce a jeho výšce nad obzorem, je v souvislosti s jeho fotografováním dobré mít na paměti to, že výše uvedené expoziční časy nejsou ani zdaleka absolutní a vhodné pro každou situaci. Jas měsíčního kotouče se poměrně dost mění v závislosti na tom, jak vysoko na obloze právě je. Chcete-li tedy vyfotografovat efektní zapadající načervenalý kotouč Měsíce, budete k tomu potřebovat podstatně delší expoziční čas, než pokud jste téže noci Měsíc fotografovali ve chvíli, kdy jste ho měli vysoko nad hlavou. Čím níže u obzoru se nachází, tím tlustší vrstvou atmosféry k nám jeho světlo cestuje, a protože atmosféra obsahuje i prachové částice, dochází nejen k jeho zabarvení do červena, ale také k výraznému poklesu jeho intenzity. Expoziční časy přitom nelze natahovat donekonečna, musíte přihlédnout také k ohnisku vašeho objektivu – Měsíc není na obloze statický, ale poměrně rychle (pro leckoho možná až překvapivě rychle) se po ní pohybuje a čím delší ohnisko, tím je tento pohyb pochopitelně výraznější. Je proto třeba volit takovou expozici, aby se tento pohyb na snímku ještě neprojevil, jinak bude měsíční disk na vašem výsledném snímku rozmazaný. A velmi velký rozsah expozičních časů platí také pro momentální fázi Měsíce – i tu musíte při fotografování a volbě expozice zohlednit.

A zmínkou o fázích Měsíce a fotografování vycházejícího či zapadajícího úplňku se dostávám k úplně poslední, byť pro výše zmíněné poněkud okrajové věci, a tím je takzvaný superúplněk a s ním nepřímo související záplavy fotografií obřího Měsíce nad krajinou.

V první řadě – celý koncept superúplňku je jen příšerná mediální bublina. Než abych to tu obsáhle vysvětloval, odkážu vás na tento comics a vysvětlení k němu – tam je myslím řečeno vše podstatné, co se superúplňku týče. (Mimochodem, pokud xkcz/xkcd neznáte – pokud najedete myší na obrázek samotný, objeví se vám ještě jeden textový dodatek.)

Bohužel, lidé jsou, jak se zdá, snímky co největšího Měsíce nad krajinou z nějakého důvodu fascinováni, takže je „superúplněk“ obdobím, kdy jsou fotografické servery, diskusní skupiny a sociální sítě ještě více než dříve zaplaveny hromadami snímků zapadajícího či vycházejícího obřího úplňku. A minimálně polovina z těch snímků (a dost možná ještě více) jsou pro trochu pozorného člověka na první pohled očividné fotomontáže, a často navíc poměrně dost mizerné. Spousta laiků je ale není schopna rozpoznat, takže jsou obdivovány a jako mor se šíří všude kolem.

Před pár týdny jsem si s blížícími se hned třemi „superúplňky“ po sobě udělal z takovýchto snímků legraci a vytvořil jsem vlastní superúplněk. Myslel jsem, že je poměrně očividné, že to je podvod. Nedával jsem si s tím (záměrně) kdovíjakou práci. Zkombinoval jsem dvě nic moc fotografie z téhož rána – jeden snímek úplňku ještě poměrně vysoko na obloze, pořízený ohniskem 200 mm, a druhý snímek krajiny na 55 mm o chvíli později (na tady linkované verzi s jiným ořezem vidíte i skutečnou „poctivou“ velikost měsíčního disku). Z obou snímků jsem vzal jen výřez, který se mi hodil, Měsíc jsem „nafouknul“ do rozměrů, které mi přišly naprosto absurdní, umístil jsem ho opravdu hodně nízko k obzoru, kde působil opravdu hodně nepřirozeně, a celé jsem to (ještě doplněné spoustou tagů, dalšího moru současné internetové fotografie, z nichž většina byla naprosto evidentně sarkastická) nasdílel na sociálních sítích.

Když se na tu fotku podívám, doslova mě tluče do očí tím, jak nesmyslná je – Měsíc na ní naprosto evidentně svou velikostí nepasuje do zbytku krajiny v záběru, na to, jak nízko u obzoru je, je příliš jasný a příliš málo načervenalý, jeho obraz není nijak ovlivněný oparem, který se vznáší u obzoru na obloze, celé je to navíc hrozně „ušmudlané“ (mimo jiné proto, že můj teleobjektiv byl v posledním tažení a bylo prakticky nemožné ho uspokojivě zaostřit)…prostě na první pohled jasná fotomontáž a nepříliš dobře provedená (v tomto případě záměrně).

Bohužel jsem se mýlil a našly se osoby, které tu fotku považovaly za věrohodnou, jásaly nad ní a šířily ji dál…

Rád bych tímto tedy apeloval na všechny tři čtenáře, kteří tenhle text dočetli až sem – prosím, nepodporujte šílenství kolem „superúplňku“. Úplněk klidně foťte, i když je to skutečně dost nudná fáze Měsíce, třeba i ten dnešní. Budu doufat, že vám s tím třeba i tenhle text trochu pomůže. Ale neoznačujte ho jako „superúplněk“. A už vůbec nevytvářejte žádné fotomontáže s dolepeným obřím Měsícem jinak než v legraci. Na obloze se v jednom kuse děje spousta úžasných věcí i bez Photoshopu. Věřte mi, já na ni koukám (a fotím ji) v jednom kuse.

Díky.

16 lidem se článek líbí.

Napsal(a) dne 10. 8. 2014 v 06:11
Kategorie: Astronomie,Fotografie,Návody

7 komentářů »

  • r0b0t napsal:

    Proč si optická stabilizace nerozumí se stativem?

  • Michal napsal:

    Uz z principu stativu je zapnuta stabilizace na objektivu naprosto zbytecna. Stativ (kvalitni) s fotakem ani nehne, tak neni potreba stabilizovat. Navic je zde problem vibraci stabilizacniho systemu v objektivu. Vibrace pri delsich casech rozechveji stativ a fotka bude neostra :)

  • Case napsal:

    Já slyšel cosi o tom, že na vibrace stativu ten systém zkrátka není dělaný, je dělaný na chvění rukou. Vibrace stativu jsou příliš „dokonalé“ a příliš pravidelné, takže se poměrně snadno dostane do stavu, kdy dojde k jejich překompenzování a výsledek může být znatelně horší, než by byl bez stabilizace.

    Ale nemám tušení, co je na tom pravdy. Se stabilizátory nemám moc zkušeností. Mám ho poměrně krátce v základním seťáku zrcadlovky, a tam ho víceméně ani na stativu vypínat nemusím. Teď jsem si doslova před pár dny pořídil stabilizovaný teleobjektiv, při prvním focení na jeho vypnutí zapomněl…a jak to dopadlo vidíš v tom příkladu. Takhle mimochodem vypadaly všechny fotky z celé série, takže to bylo zcela konzistentně tím stabilizátorem, ne chvěním stativu. Dneska ráno jsem se stejnou sestavou fotil zapadající Měsíc znova ve velice podobných podmínkách, stabilizátor jsem vypnul a fotky jsou naprosto bezproblémově ostré.

  • r0b0t napsal:

    Zajímavé, díky. Třeba časem budou mít stabilizátory stativ mód pro astrofotografy a jiné paparazzi.

  • Case napsal:

    Některé objektivy režim „stativ“ pro stabilizátor mají.

  • Zuzle napsal:

    Dodatečně bych chtěla poděkovat za radu ohledně bodového měření expozice – do teď jsem ani netušila, že můj foťák v poloautomatickém režimu má vůbec takovou funkci. A byl to taky poslední a zásadní krok k tomu vyfotit měsíc jinak než jenom jako bílej flek. Takže dík :)

  • Eyk napsal:

    Díky
    Pekne s to popsal..
    Ja uz si myslel ze jsem totalni kopyto. :-D

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com