Sky Garden Coimbra

Zář
20
2014

Tento post bych chtěla věnovat jedné speciální atrakci v portugalském městě Coimbra, kde už několik týdnů (opět) jsem.

Až doteď jsem se domnívala, že největší dobrodružství v tomto městě je jeho hromadná doprava, ale naštěstí existuje i něco mnohem zábavnějšího. Takže tohle píšu proto, že by se někdo mohl inspirovat, když pojede kolem, nebo to dokonce vzít kolem schválně. Nic mi za to neplatí, ledaže byste jeli kolem v příštím měsíci nebo tak, protože když přivedu dva lidi, tak mám poloviční slevu na další vstupenku. A já si říkám, že tady jsem rozhodně nebyla naposled ;)

Sky Garden je atrakce uvnitř zdejší univerzitní botanické zahrady (Jardim Botânico). Jestli jste někdy viděli botanickou zahradu u nás, tak je tam občas strom, dost keřů a spousta různých cizích rostlin. Tak tahle tak nevypadá. Keře a nějaké rostliny v ní jsou také, ale hlavně jsou tam stromy. A když říkám stromy, tak myslím fakt velké a staré STROMY a PALMY.
Asi takové.

Palmy

Vzhledem k předchozí poznámce o MHD vám neřeknu, jakým autobusem se dostanete do botanické zahrady, ale ono je stejně nejlepší jít pěšky, odkudkoliv. Pokud ten kopec nahoru nevyjdete, není stejně dobrý nápad do Sky Garden vůbec chodit. Do domku recepce se dostanete snadno podle ukazatelů uvnitř zahrady (v tom hustém pralese totiž do poslední chvíle není vidět nic), ale nejlepší je asi vejít severní bránou a sejít dolů a dolů a prostě dál dolů. Na Google mapách můžete vidět recepci jako ten domeček na fotomapě, dokonce je tam i Street View, ale to je hodně staré, zjevně před tím, než ten polorozpadlý domeček opravili a postavili celý ten lanový park.

Dolní část zahrady je úžasný prales, ale vedlejší cesty jsou většinou zavřené pro veřejnost. Například je tam vysoký bambusový les a různé divné stromy. Když po šipkách zamíříte k recepci, můžete si prostudovat podmínky a ceník a případně se i anglicky poptat. Paní mě tam rovnou informovala, že studentská vstupné je 15 euro a ptala se mě jestli jsem student. Já odpověděla, že mám zdejší univerzitní ID kartu (protože ono prakticky vzato „student“ nejsem, ani doma ani tady, nicméně tahle karta, kterou mi vydali na dobu mého pobytu na zdejším zahraničním oddělení, mi dává veškeré přístupové/slevové možnosti jako skutečným studijícím). Když jsem se ji snažila najít, mávla paní rukou a prohlásila vesele, že mi věří, že nevypadám jako člověk který lže (OK…). Možnosti vstupného jsou buďto jen základní vstup (několik lanových tras) a nebo k tomu navíc ještě „slide“, což je 200m sjezd na laně přes park a zase zpátky, za který se připlácí 3 eura, a „volný pád“ na laně, za který se připlácí 4 eura. Zřejmě je ještě možné koupit si samostatně jen ty dlouhé sjezdy, ale vyjde to teda rozhodně dráž. Na úvod musíte podepsat, že jste četli podmínky a sundat si veškeré prstýnky a dokonce i naušnice, protože jak mi paní z recepce demonstrovala, hrozí nebezpečí, že by se mohly zachytnout o přilbu a urvat vám ucho. Také veškeré předměty, které by zavazely nebo mohly vypadnout z kapes si musíte vyndat (tedy těžko jakékoliv focení nahoře). Před briefingem, který začíná každou půlhodinu, také doporučují se napít a odskočit si. Ohledně toho odskakování.. to zajišťuje plastová toi-toika pod stromem a lidem, kteří mají zábrany používat ekl záchodky, důrazně doporučuji odskočit si před odchodem doma. Já čekala i mimo půlhodinu, protože údajně měli zrovna jen jednoho průvodce, co umí anglicky. Loni, jak paní vyprávěla, měli dokonce průvodce celkově pro sedm různých jazyků, včetně japonštiny. Tak kdybyste to někdy potřebovali.

Každý člověk (nebo možná i menší skupinka, pokud jdou spolu, já byla sama) dostane svého průvodce, který ho obleče do postroje a přilby a velmi stručně zaškolí do používání vašeho nového nejlepšího přítele, jistící kladky. Dostanete celotělový úvaz, ke kterému je pevně přiděláno mírně elastické lano, na jehož konci je (poměrně těžká) kladka pro průběžné jištění, kterou průvodce akorát na začátku každé trasy navlékne na její konzoli a po ní jezdí kladka s vámi až na konec dané trasy. Buď jede po ocelovém laně a nebo přes kovové konzole přejedete na další lano, bez toho abyste kdykoliv museli (nebo mohli) kladku sundat. Kladka je víceúčelová, na překážkách slouží převážně pro jištění (resp. mně teda hlavně proto, abych se jí držela), ale zkrácením jejího lana využijete svůj úvaz pro sjezd po laně. Z tohoto důvodu je briefing relativně dost krátký (což mi teda na začátku nebylo úplně příjemné), v podstatě vám jen oznámí, že kladku máte držet vždycky před sebou (ve skutečnosti pouze na začátku překážky, aby sjela na lano, jinak budete občas rádi, že víte, kde jste vy a ne kde je kladka, taky se mi na první překážce vysmál, když jsem nutila kladku jet do kopce), nemá se do ní dostat binec a pokud není na konzoli, máte si ji přehodit před rameno a nesukovat ruku do lana při držení. Dál mi sdělil, že na stromech před překážou mohou být dva symboly, jeden že si máte zkrátit lano, protože další překážka je „slide“ (wheeeeeee!) a pak žlutý smajlík (??) oznamující, že máte v okolí najít lanko, kterým si přivezete nějaký koš nebo jinou pojízdnou záležitost a pojedete na něm. Průvodce vás celou cestu sleduje, že neděláte něco blbě, případně se pak směje, když děláte a neslyšíte, jak na vás volá. Na velkém „příplatkovém“ slidu jede s vámi, ale to především proto, že u toho dělá opičárny a předvádí se a taky proto, že je to „fun“. Ne že by zbytek lanové dráhy nebyl „fun“, ale určitě by to nechtěl dělat celý den. Kladka vás zároveň jistí, pokud na překážce uklouznete, občas jste ve větší než pětimetrové výšce. Mně se to naštěstí nestalo, ale neumím si dost dobře představit co by pak člověk přesně dělal, kdyby tam začal viset, hlavně jak by se vyškrábal zpět nahoru. Předpokládám, že je ale pak prací průvodce, aby vás nějak z překážek dostal. Ptala jsem se ho, co bych dělala, kdybych se při slidu nezvládla se na konci zachytit a sjela zas někam zpět do půlky lana, ale řekl, že by mi podal to silné lano visící níže, po kterém můžu doručkovat. To se mi taky moc nechtělo a naštěstí jsem nemusela.

Teď tedy konečně k otázce obtížnosti. Předem bych chtěla upozornit, že to bude asi HODNĚ náročné pro lidi, kteří nemají alespoň latentní horolezecké schopnosti nebo přirozenou šikovnost v lezení po čemkoliv. K tomu, jak překážky zdolat, obvykle žádnou radu nedostanete, leda když vypadáte, že to děláte hodně blbě. Pokud to děláte jen méně blbě, tak trochu podezírám průvodce, že vás nechávají na pokoji, ale dobře se baví. Můj průvodce vypadal, že se baví celou dobu poměrně dost ;) Rovněž, pokud si dáte všechny trasy (odhadovaný čas píšou 90-120 minut, platnost vstupného pro hodně pomalé lezce je tři hodiny, já to nakonec zvládla pod devadesát, ale to protože jsem měla pocit, že bych neměla moc zdržovat, když už lezu jako kopyto). Je to totiž 90 (120 …) minut poměrně fyzicky hodně náročné činnosti, na většině překážek se musíte poměrně hodně přidržovat rukama, nebo přímo šplhat, přitahovat koše atd. Na fotkách jsou sice i děti (a taktéž slečny vypadající velmi drobně, ale zdání klame), jak různě vesele lezou, ale pro děti tam mají speciální dětskou dráhu. Nicméně děti od určité výšky smí s doprovodem zřejmě i na velkou trasu. Silné děti. Jako měla jsem potom fakt dost a takovou nálož endorfinů dlouho nepamatuju. Ještě před začátkem jsem tak trochu pochybovala, jestli to byl vůbec dobrý nápad, jít tam s tou mojí nohou, která začínala pobolívat už při cestě z autobusu, ale brzy jsem měla tolik adrenalinu, že jsem na nějakou nohu úplně zapomněla. A všeobecně bych řekla, že to bylo víc náročné na ruce. Na recepci prodávají za pět euro rukavice a není tak zbytečné, jak se může zdát, i když já měla jen jeden rozedraný puchýř na dlani a od čehosi zkrvavený malíček. Na stránkách jsem se později rovněž dočetla, že si můžete vybrat obtížnost, resp. že těch tras je šest se stoupající obtížností, ale mě se na obtížnost nikdo neptal a prolezla jsem všechno, kam mě zavedl. Mohlo jich být šest, ale od nějaké třetí už jsem poněkud ztratila přehled.

Úvodní trasa je taková trochu testovací. Je oproti ostatním relativně nízko nad zemí, asi tři(?) metry. Ale díky za ni, protože teprve tam si člověk znova připomene jaké to je držet svoji váhu rukama a překvapeně zjistí, že po něm budou chtít i provazochodecké úkony. Toho se týká ještě poznámka ohledně bot, musí to být boty pevně držící na noze, na stránkách sice jen zmiňují že žabky ani podpatky ne, ale nevhodných bot je asi víc. Taky prý je možné lézt klidně i za deště, když si vezmete nepromokavou bundu. No já nevím, jestli jste někdy lezli po mokrém ocelovém laně, mokrých dřevěných kulatinách nebo se drželi mokrých lan, ale to bych teda asi doporučila jen hodně dobrodružným povahám. Ono to celkem klouže i bez toho. A samozřejmě je to vhodné pouze pro ty, kteří nemají nejmenší závrať, když se dívají skrz svoje boty, balancující na ocelovém laně, na víc než pětimetrovou hloubku pod nimi. V některých fázích procházíte na laně nad cestou a vidíte, jak lidé dole, kteří si zjevně nekoupili vstupenku, vyděšeně koukají.

Každá z tras je rozfázovaná na různé překážky, od stromu ke stromu, delší i kratší, občas je to chůze po laně nebo houpačkách, s různým stupněm přidržovacích pomůcek, občas jsou to variace provazových mostů a občas více či méně se houpající věci, po kterých musíte přejít. Ty posledně zmíněné, zvláště obsahující volná lana, byly moje nejméně oblíbené. Je totiž třeba držet balanc i se zároveň přitahovat k další a je to docela vysilující, protože nechcete skončit někde v půlce a zhoupnout se na jísticí kladce. Ostatně tu asi nejhorší jsem si pro velký úspěch dala třikrát. Při prvním průchodu mě totiž napadlo, že na střídání jednomístných stupaček a volného lana se jim můžu vykašlat a přehoupnu se rovnou na další stupačku (díky mým dlouhým nohám jsem občas byla schopná brát tyhle houpací legrace ob jednu, což bylo velmi příjemné), akorát jsem si během toho už poměrně hodně vysilujícího lezení nevšimla, že jsem kladku provlékla skrz jedno lanové oko. Byla jsem tak zabrána do nutnosti přežít přejít už konečně tuhle nechutně dlouhou sekci, že jsem nevnímala moc ani kladku ani volání zezdola. Až úplně před koncem jsem se konečně zastavila a poslechla si mého průvodce, který se (zjevně mezi záchvaty smíchu ;) mi snažil sdělit, že se musím vrátit hned k prvnímu lanu a vymotat se z něj. Jako jestli jsem myslela, že na nějaké překážce zůstanu, tak na téhle. Po tomto zážitku jsem si poprvé udělala na stromě pauzu, ale když nad tím tak přemýšlím, nebýt mého pocitu že „zdržuju“, asi si lidé mohou dělat pauzy kdy chtějí. Mezi velmi „oblíbenou“ řadím rovněž překážku, kde byly na dřevěných lištách přibité takové ty umělé horolezecké úchytky, přes které bylo třeba přešplhat. Ale polovina úchytek byla minimálně pro mě nepoužitelná/malá (zvlášť ty pro nohy, ono taky horolezci obvykle lezou v lezečkách), takže nakonec jsem přeručkovala hlavně po těch dřevěných lištách, nehodlám si vyvrátit kyčel. Závěrečný slide byl už jen takovou oddychovkou pro zábavu. Skupinka průvodců pak jezdila společně divoce po dalších menších slidech, vydávali houkavé skřeky a navzájem na sebe volali, že jsou „macacos“ (opice). Řekla jsem tomu svému, že má dobrej job :)

Podtrženo sečteno bylo to rozhodně super. Lanových center je všude spousta, ale jen málo z nich má možnost být v takovémhle skutečném pralese (aspoň tedy v Evropě), pokud jsou vůbec v lese.
Asi takovém.

Prales

2 lidem se článek líbí.

Napsal(a) dne 20. 9. 2014 v 23:14
Kategorie: Strange World

3 komentáře »

  • evelyn napsal:

    Hezké :-) mám dotaz, neuvažovala jsi nad tím, že všechny příspěvky týkající se Portugalska někde zkompletuješ, třeba tady? Vím, že něco je na FB, něco jsi psala do souboru, je to takové roztrkané, vůbec nevím co jsem četla a co ne. Navíc se na FB nedostanu denně. Přijde mi to všechno dost zajímavé na to z toho sem udělat takový deník :-) pls, zvaž to

  • Trofo napsal:

    Popravdě řečeno, zrovna dneska ráno ano. Tedy že to zkompletuju do jednoho delšího řekněme „deníku“, že bych to dala úplně veřejně nejspíš ne.

  • evelyn napsal:

    v pohodě, mě to stačí i neveřejně.. když k tomu budu mít přístup :-)

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com