Living at the edge of the world

Od března do konce června se v Praze na Výstavišti konala výstava Gateway to Space / Brána do vesmíru, prezentovaná jako „největší výstava v Evropě o historii kosmonautiky“, na které se měly objevit exponáty mimo jiné od NASA či od U.S. Space & Rocket Center. Pochopitelně jsme se na ni chtěli podívat a nakonec se nám to podařilo, i když to bylo skutečně na poslední chvíli (v poslední den výstavy).

Jelikož už výstava skončila, nemá asi větší smysl ji kdovíjak detailněji popisovat – buď jste na ní byli také a víte, jaká byla, nebo nebyli a potom s tím už stejně nic moc nenaděláte. Za sebe mohu nicméně říci, že obzvlášť s ohledem na výši vstupného, které opravdu nebylo z nejnižších, ale i s ohledem na zdánlivě lákavé slogany s výstavou spojené (viz výše), jsem si od výstavy sliboval trochu více. Exponátů na ní totiž nebylo zas tak moc, jak by se mohlo původně zdát, a z větší části se jednalo o modely či repliky. Respektive – o modely a repliky se pravděpodobně jednalo ve všech případech, ale jen v případě menší části z nich to nebylo poznat na první pohled. Například exponáty amerických a sovětských kosmických skafandrů byly velice pěkné a realistické (a je tedy docela klidně možné, že minimálně některé z nich byly skutečně pravé), stejně tak jako třeba replika lunárního vozítka z programu Apollo ve skutečné velikosti. Naproti tomu třeba zmenšené modely orbitálních stanic či lodí z programu Sojuz-Apollo nebo raketoplánů působily poměrně dost laciným dojmem a abych řekl pravdu, viděl jsem už v prodeji plastikové modely raketoplánů, které působily věrohodnějším dojmem, a stejně tak třeba papírový model orbitální stanice Saljut, který jsem jako kluk stavěl z vystřihovánek v ABC, na mě udělal tehdy nepochybně větší dojem než ten, který byl k vidění tady, přestože byl pochopitelně z lepších materiálů a nikoliv z papíru. Někdy ta „lacinost“ exponátů působila až vyloženě směšně – například v případě jinak velice pěkné repliky kabiny CEV, předchůdce dnešního Orionu, která zde byla prezentována ve skutečné velikosti. U spodního průzoru byla totiž umístěna velká cedule „Podívejte se nahoru!“ – a pokud jste ji poslechli a průzorem se skutečně podívali, šlo se jen stěží ubránit smíchu, protože místo očekávaného pohledu na propracovaný interiér kabiny se návštěvník dočkal pouze pohledu na směšně působící fotografii tohoto interiéru, která patrně měla navozovat dojem, že se průzorem díváte na skutečný interiér, ale opravdu ani vzdáleně toho nebyla schopna.

Co na mě naopak udělalo velice nečekaný dojem, to byl model orbitální stanice Mir ve skutečné velikosti, do kterého bylo možno skutečně vstoupit. U vstupu byla (pouze v angličtině) umístěna varovná cedulka, že pohyb v modelu ve vás může vyvolat závratě. Proč tam je pochopil pravděpodobně takřka každý, kdo do Miru vstoupil – jeho interiér byl totiž zcela záměrně mírně pootočený a „svislé stěny“ (nakolik se u orbitální stanice dá o něčem takovém hovořit) proto nebyly na podlahu výstavní haly kolmo, ale šikmo. Tomu, kdo to nezažil, se patrně bude jen těžko vysvětlovat, jak překvapivě dezorientující je se v takových prostorách pohybovat, obzvlášť když to, na co se díváte, v podstatě nemá jasně definováno žádné nahoře ani dole (takže vám například na šikmém stropě přímo nad hlavou visí vzhůru nohama připevněná sedačka). Byl to skutečně velice neobvyklý zážitek a myslím, že pocity, které v návštěvnících pohyb v tomto modelu navozoval, se s ohledem na relativní jednoduchost takového efektu až překvapivě blížily tomu, jak patrně musí pobyt na oběžné dráze skutečně působit. Pokoušel jsem se v Miru pořídit i video v naději, že by třeba mohlo alespoň zlomek tohoto pocitu zprostředkovat, ale ani v nejmenším to nezafungovalo (což asi není až tak překvapivé). Každopádně tenhle zážitek ve mně v mnoha ohledech utlumil rozpaky z relativně vysokého vstupného – skutečně to byla až TAK zvláštní zkušenost.

Hodně se toho také napovídalo o měsíčním kameni, na který si bylo možné na výstavě sáhnout. K tomu lze asi pouze konstatovat, že jste si ve skutečnosti sahali na vyleštěnou plochu odříznutého kusu onoho kamene, nikoliv na jeho přirozený povrch, což dokázalo víceméně anulovat jakoukoliv výjimečnost takového zážitku. I když je kámen pořád jen kámen, bez ohledu na to, odkud ve skutečnosti pochází, dotknout se jeho přirozeného povrchu by mohlo působit alespoň trochu zajímavě. Zážitek z doteku dokonale vyleštěné plochy řezu se ale dá bez nejmenších výhrad přirovnat svou výjimečností zhruba k tomu, když si v některé ze stanic pražského metra sáhnete na kamenný obklad stěny. Snad jen s výjimkou toho, že onen obklad bude pravděpodobně vyleštěný o něco méně pečlivě. Každopádně pokud sem někdo šel kvůli tomuto kameni, obávám se, že odešel velice zklamaný.

V druhé hale ze dvou, v nichž se výstava konala, byly k vidění repliky českých družic Magion 1 a 2 (které byl údajně problém na výstavu vůbec dostat, protože její pořadatelé měli pocit, že do ní tematicky příliš nezapadají), a pak zde především byly umístěny nejrůznější „kosmické atrakce“ – například známý gyroskop, ve kterém vás roztočí ve všech osách, simulátor přistání raketoplánem či třeba simulátor stíhačky F-16. My jsme si vyzkoušeli právě tyto dva simulátory – a pocity jsme z nich měli opět velice rozpačité. Simulátor F-16 až na to, že jste seděli v (nepohyblivé, tak kvalitní simulátor to nebyl) relativně strohé napodobenině kokpitu s několika funkčními ukazateli působil velice podivně a opravdu nenabízel nic, co byste nemohli velice snadno a na mnohem lepší úrovni zažít s moderním leteckým simulátorem na trochu slušném domácím PC. A simulátor přistání raketoplánem na tom byl víceméně velice podobně – prostě víceméně jednoduchá videohra, nic víc. Raketoplán na pohyby kniplu navíc reagoval s obrovským zpožděním, což jakékoliv ovládání velice znesnadňovalo – nemáme tušení, jestli to byla nějaká chyba, nebo jestli skutečný raketoplán takto opravdu reagoval. Pokud ano, pak asi klobouk dolů před jeho piloty. O tom, jak nelehké bylo s ním i na nejnižší obtížnost (kdy jste v podstatě ovládali jenom výškovku) přistát, patrně svědčí i skutečnost, že jsme čekáním u tohoto simulátoru strávili určitě více než půl hodiny (přičemž jeden simulovaný sestup trval asi dvě minuty), a přesto jsme za tu dobu byli jediní dva, kteří s ním dokázali bezpečně přistát – přičemž Trofo je skutečný pilot a já mám zase s létáním relativně slušné zkušenosti z leteckých simulátorů. (Ale dlužno dodat, že jsem si s ohledem na úspěšnost přítomných nedělal opravdu příliš velké naděje, že se mi s raketoplánem dosednout podaří.)

Rozpačitému dojmu z výstavy nenapomáhalo ani dle mého názoru zbytečně utlumené osvětlení – pokoušet se o efektní barevné nasvícení je sice hezké, ale současně to znamenalo, že jste se neustále pohybovali v dost velkém šeru a ještě vám neustále něco svítilo do očí – a nemalý problém bych viděl také v tom, že lidé, kteří neuměli anglicky, byly na výstavě zcela nepopiratelně v nevýhodě – celá řada orientačních cedulek a nápisů byla pouze v angličtině, stejně jako některé vysvětlující popisy u exponátů, a když už byla k dispozici česká verze, byla často o poznání stručnější a/nebo tak docela neobsahovala informace, které byly obsažené v anglických textech.

Ve výsledku nicméně návštěvy výstavy z výše uvedených několika důvodů spíše nelituji, ale přiznávám, že kdyby se něco podobného konalo znovu, asi bych poměrně váhal.

Moje fotografie naleznete zde (rozklikněte náhled):

Berte v potaz zmíněné velmi špatné světelné podmínky (z fotek to tak možná nevypadá, ale byla tam vážně docela tma).

A tady i zmíněné video průchodu Mirem, gyroskopu a simulátoru raketoplánu (natočeno v 60 fps, pokud to váš prohlížeč umožňuje):

1 člověku se článek líbí.

Znelíbit