Když už jsem se včera pustil do Tworbova blogu, pokračoval jsem blogem člověka, který ho inspiroval – kybiho. Kybi Je na cestě už druhým rokem, jel trochu jinou trasou (přes střední Východ), projel i Čínu (a Tibet), kde se například ocitl na dohled Mount Everestu, a na rozdíl od Tworba nemíří do Indie, ale přes Indonésii a Austrálii na Nový Zéland. Aktuálně se nachází v Malajsii a stejně jako zápisky na Tworbově blogu jsou i ty jeho úžasné.
No a protože mě celý tenhle fenomén cestování na kole po světě na vlastní pěst fascinuje, tak jsem narazil i na stránky Alastaira Humphreyse, který to vzal z gruntu a objel na kole celý svět (cestu už dokončil). Sám. Vyrazil z Anglie v září 2001 (!) přes Evropu s původním plánem jet podobně jako výše zmiňovaní směr Pákistán, Afghánistán a podobně, nicméně vzhledem k situaci kolem 11. září se nakonec rozhodl změnit plán a v Turecku uhnul na Afriku, tu projel ke Kapskému městu, přeplavil se přes Atlantik, projel obě Ameriky od Patagonie až po Aljašku, kde se přeplavil na Sibiř a projel přes Japonsko a Čínu Asií až zpátky do Turecka a odtud zpátky do Anglie. Trvalo mu to něco přes čtyři roky.
Číst jeho reporty je neskutečně zajímavé, protože pohled osamělého cyklisty na svět je dost jiný, než jak ho známe z médií nebo od cestovních kanceláří. Týká se to i různých potenciálně nebezpečných zemí, odkud si často Alastair odnesl velmi pozitivní zážitky, co se týče pohostinnost a přátelství lidí. V tom kontrastu mě zaujala následující pasáž:
„Ježdění na kole v USA je celkem nuda – ve většině světa lidi pracují na polích nebo sedí před domy nebo opravují svá polorozpadlá auta. Pořád je na co se dívat, pořád je koho poznávat, pořád si někde hrají děti, kterým se dá zamávat. Pouliční prodavači a čističi výloh oživují ulice měst. Tady jsou ale skoro všichni v autech a ti, co v nich nejsou, se na vás nepodívají z obavy před tím, že byste je mohli chtít rozstřílet nějakou velkou bouchačkou Je těžší se tu orientovat, protože lidi, kteří čekají na semaforech, až jim padne zelená, se na vás nedívají a bojí se vás, když na ně promluvíte. Zažil jsem, že se na mě lidé odmítali podívat, rychle vytáhli okénka a někdy dokonce i ujeli. Brzo jsem se naučil, že když se chci někoho zeptat na cestu, je nejlepší zastavit několik metrů od něj a halekat na něj pozdrav svým nejlepším britským přízvukem. Jinak vám utečou, předstírají, že tam nejste, že mají moc práce a že jste jen špinavý trhan, kterému je lepší se vyhnout.
Ve většině světa platí, že jedu na vrchovatě naloženém kole a jsem tedy velký boháč V USA platí, že jedu na vrchovatě naloženém kole a jsem tedy naprostý ubožák. Ironií je, že jakmile lidé zjistí, že je nechci zabít a že se chci ve skutečnosti jenom zeptat na cestu, jsou rázem přátelští a milí.“
Pro plné pochopení si chce Alastairovy zápisky přečíst celé, ale i nad tímhle útržkem si (opět) říkám – kde sakra vlastně bere západní civilizace tu jistotu o svojí dokonalosti? Neděláme spíš naopak něco HODNĚ špatně?
Osobne si myslim ze to neni vysada zapadni civilizace delat nektere veci opravdu hodne spatne.
Rekl bych ze to je vlastnost celeho lidstva.
Takže se vnucuje stará dobrá otázka: „Proč se spokojit s menším zlem?“
Jen ti jeste doporucim knizku Vity Dostala, chlapika, co objel na kole svet (ne stylem makam-jako-fretka). Nedavno zahlasil, ze pojede z Aljasky takovou to dlooouhooou silnici az dolu do Ohnovy zeme. Zavidim mu.
To jel víceméně Alistair Humphreys taky, akorát obráceně. Ale jinak dík za tip a samozřejmě i za link na Tworba, který to ‚pátrání‘ spustil :)