Zase jednou hezká ukázka toho, jak vypadají alespoň teoreticky odborné internetové diskuse (zejména) u nás. Je to sice všechno z jednoho fóra (protože je víceméně jediné, na kterém se vyskytuji nějak pravidelně), ale ať se podíváte kamkoliv, vypadá to tam poměrně podobně.
Vypíchnuto: Mafia 2
Mafia 2 je po rocích čekání, odkládání a předělávání konečně tady a při svém příchodu vzbudila solidní kontroverzi. Její hodnocení recenzenty má totiž velice vysoké rozpětí. Britský Eurogamer jí dal známku 4 z 10 a povolal tak na svou hlavu...Přečíst příspěvek »
05
2010
Rovnováhy
Před nějakými pětadvaceti lety vyšel v tehdy „podpultovém“ a všemi zoufale sháněném časopisu ABC mezi spoustou jiných návodů také návod na stavbu jakési „solární vzducholodi“. Pokud se nepletu, byl to nápad nenápadně „ukradený“ odněkud ze západních částí světa. Princip byl v zásadě prostý – šlo o dlouhý černý pytel, který se decentně nafoukl, zavázal a poté nechal ležet na slunci. Sluneční teplo vzduch v pytli zahřálo, a jak vyzkoušeli už bratři Montgolfiérové, teplý vzduch je lehčí a proto stoupá vzhůru. Geniálně prosté.
23
2010
Fandíš? Nefandím.
Když jsem včera na Twitteru poté, co jsem se všude po internetu i v reálu musel probírat stohy hokejových komentářů, poslal „jásající hokejový národ“ někam (pravda, poněkud nevybíravě, leč přesto stále ne sprostě), dočkal jsem se urážek a pro několik osob to evidentně stačilo jako důvod k tomu, aby mě na Twitteru přestali sledovat. Chybět mi rozhodně nebudou (ostatně, co je to za nesmyslný závod o počet followerů/přátel/whatever, který na sociálních sítích běžně probíhá? Copak to číslo něco znamená?), ale stejně.
Když jsme dnes večer cestou domů z nákupu v nedaleké hospůdce kupovali grilovanou makrelu, bodrý prodavač nám jen tak mimochodem sdělil, že v hokeji vedeme 1:0. Evidentně předpokládal, že to každého zajímá.
03
2010
Schematicky
Cory Doctorow se mimo jiné ve svém článku o tom, proč si nekoupí iPad, pozastavuje nad velice zajímavým jevem, který jsem si uvědomil až díky jeho zmínce o něm:
02
2010
Smutný příběh jednoho psychopata
Aneb „z deníčku českého Android fóra“. Dlouhé a plné technických věcí, ale výživné. Červeně jsem zdůraznil některá klíčová místa a dopsal pár komentářů. Seřazeno chronologicky. Některé příspěvky dotyčného byly bohužel následně upraveny nebo smazány, takže místy některé reakce nedávají takový smysl, jaký dávaly v danou chvíli. Moderátoři mají fialové nicky.
04
2010
M42 (víceméně) úspěšně pokořena
Dnes se to v rámci mých velmi omezených možností docela povedlo, tak se podělím i tu…O moc líp to s mým vybavením a v téhle lokaci asi ani nejde (dalekohled se nedá pořádně zaostřit a obloha je oranžová). Na kliknutí jako obvykle větší.
29
2010
Společenské rady pro geeky
Na předchozí příspěvek mohu ideálně navázat výtečným článkem, který včera kdosi linkoval (tuším) na Okounu. Podotýkám, že jde pouze o překlad, nejsem jeho autorem. Originál je tady: Social Tips for Geeks.
08
2010
Bilancování
Když jsem končil v IT a říkal jsem si, že bych mohl zkusit překládat knížky, bylo to mimo jiné proto, že jsem cítil potřebu mít za sebou něco hmatatelného, na co bych mohl „obyčejnému člověku“ ukázat a hrdě (aspoň trochu ;) ) říct „to jsem udělal já!“. A bylo to neuvěřitelně naivní.
Když jsem končil v IT, byl jsem docela slušně placený, byl jsem (právem, troufám si tvrdit) považován za jednoho ze dvou největších tamních odborníků a bylo se mnou tak alespoň v rámci (většiny) kolegů a šéfa jednáno.
Po čtyřech letech překládání, během kterých jsem se opravdu příliš nenudil, za sebou stále nic moc hmatatelného nemám, protože většina mé práce je nakonec zcela anonymní (překládáním knih se nedá smysluplně uživit, mimo jiné i proto, že přístup nakladatelství k překladatelům je dle mých zkušeností zcela tragický), skoro nikdo se mnou jako s odborníkem nejedná (překladatelství je už z principu dost samotářská a nespolečenská práce a odborníkem se stane leda někdo, kdo si dokáže vybudovat jméno), dvě třetiny času se pohybuji na hranici krachu a i zbylou třetinu rozhodně pod úrovní průměrného platu v ČR.
Stále častěji si říkám, že volba opustit IT opravdu nebyla z nejrozumnějších.
17
2009
Očima herního intelektuála
Aneb další kapitola ze sbírky „uplakaných emo mouder herního intelektuála“ (jedno moudro zdarma – když o vás druzí říkají, že jste intelektuál, nevymlouvejte jim to, i když nemáte sebemenší tušení, jak na něco takového přišli ;) )
Jedním z nejčastějších povzdechů, který se mezi lidmi, majícími něco společného s hrami (ať už autory, recenzenty nebo hráči samotnými) objevuje, je (patrně hned po pirátství) skutečnost, že jsou u nás oproti „Západu“ počítačové (a konzolové) hry i po nějakých pětadvaceti letech od chvíle, kdy se tu začaly významněji šířit mezi lidi a kdy se tu o nich také začalo mluvit i psát, pořád v převážné většině brány jako zábava pro malé děti (která z nich současně dělá vrahy a násilníky, samozřejmě) a na dospělé, kteří hry hrají, je hleděno jako na více nebo méně vyšinuté jedince, kteří by se už konečně měli začít chovat dospěle a přestat „ztrácet čas takovými absurdnostmi“. Dříve se šlo „vymlouvat“ na to, že jsou hry pro naši společnost něčím naprosto novým, nebo že neexistují hry, které by byly prvotně cílené na dospělého hráče. Ani jedno už ale neplatí – první generace českých hráčů už má v nemálo případech na krku čtyři křížky nebo k nim nemá daleko a skoro bych si troufal tvrdit, že naprostá většina dnešních her je určena spíše pro dospívající až výslovně dospělé osoby. Přesto ale u nás tenhle pohled na hry přetrvává. Čím to je? Troufám si tvrdit, že na tom má v nemalé míře podíl místní herní „žurnalistika“.










