Nové album legendy Iron Maiden je už nějakou dobu na světě (konkrétně od 28.srpna), nicméně jak si jistě pravidelní návštěvníci všimli, poslední dobou tu radikálně ubylo delších příspěvků a ‚recenzí‘ – nejsou lidi. Takže alespoň se zpožděním. Ostatně, o halloweenské noci je to ideální příležitost.
AMOLAD je už čtrnáctým studiovým albem Iron Maiden, přičemž jde o třetí desku od návratu Bruce Dickinsona a Adriana Smithe. Řada fanoušků má s těmito novými alby problém a nelíbí se jim, já (nakolik se můžu považovat za fanouška) mezi ně nepatřím a naprostá většina věcí jak na Brave new world, tak na Dance of death se mi líbila. S tímhle novým albem jsem měl ale docela problémy, protože mi na první poslech přišlo dost jiné, než předchozí alba.
IM se totiž očividně rozhodli trochu experimentovat a vytvořili na svoje poměry poměrně neobvyklou desku. To je vidět už při pohledu na tracklist – album obsahuje deset skladeb, přičemž průměrná délka se pohybuje mezi šesti a sedmi minutami, ovšem deska obsahuje i dvě téměř desetiminutové. Stejně tak se to projevilo i volbou singlu – ačkoliv se v podstatě nabízela úvodní skladba ‚Different world‘, která je jedinou poměrně klasickou věcí na albu (a v těchto dnech vychází jako druhý singl), IM se rozhodli vybrat jako první singl skladbu, která podle nich celou desku reprezentuje lépe – ‚The reincarnation of Benjamin Breeg‘. Myslím, že není zrovna obvyklé, aby rocková skupina vydala jako první singl z alba skladbu, která není na první poslech pro řadu lidí úplně stravitelná a která má stopáž sedm a půl minuty. Rádiím a klipovým stanicím se patrně příliš zamlouvat nebude, zato ale, jak už bylo řečeno, poměrně dobře reprezentuje styl celé desky. Klip je k vidění na internetu – před časem byl i na oficiálních stránkách kapely, ale naprosto nejjednodušším místem k jeho shlédnutí je stále klasicky Youtube.
Singl vyšel v předstihu před vydáním alba a byl zajímavý samotným tématem a jeho prezentací. Nikdo totiž neví, kdo to ten Benjamin Breeg vlastně je nebo byl. Na internetu jsou k nalezení stránky jeho údajného příbuzného, který po Benjaminovi pátrá, ovšem jak to vlastně všechno je a co je pravda a co ne, nebo čí je Benjamin Breeg ‚personifikací‘, to skupina stále tají.
Teď ale zpátky k albu. O úvodní skladbě ‚Different world‘ už jsem se zmiňoval, v podstatě se jedná o běžný ‚otvírák‘, jaký je obvyklý na většině desek IM a nejzajímavější je na něm patrně text (o tom, jak každý z nás vnímá svět jinak) a mírně netypicky zpívaný refrén (s dvojhlasem).
Po ní následuje už o něco zajímavější ‚These colours don’t run‘ (jejíž název odkazuje na onu událost z Ozzfestu, o které jsem tu před časem psal) – zdánlivě se jedná o podobně jednodušší věc jako ‚Different world‘, nicméně jednak je tu opět zajímavý text (což je u IM nejen na tomhle albu vcelku pravidlem), ale také je tu slyšet jedna poměrně zásadní změna oproti předchozí dvěma albům – IM konečně začínají po dvou albech opravdu využívat potenciál tří kytat k zajímavému vrstvení a ‚proplétání‘, ne pouze k tomu, aby se kytary většinou jen kopírovaly, a občasné klávesy tentokrát neruší, ale doplňují, čímž vzniká místy silně ‚symfonický‘ zvuk. To platí pro celou desku a je to velice dobře. Stejně tak IMHO znatelně ubylo kytarových sól v tradičním smyslu – přiznávám, že například na Dance of death mě sáhodlouhé kytarové exhibice všech tří kytaristů v každé skladbě docela otravovaly a nudily. Tady se IM vrací často k pouze dvěma sólům rozumné délky, jak to u nich bývalo zvykem dříve, a opět je to jedině dobře. O co je tu méně sólování, o to je tu ale víc prostoru věnováno trademarkovým kytarovým harmoniím, které pomáhají vytvářet onen zmíněný ‚symfonický‘ zvuk, s čímž rozhodně nemám problém.
Třetí skladba je moje oblíbená – do hlavy se mi ‚zažrala‘ jako první a byla jedním z důvodů, proč jsem albu, ze kterého jsem měl na první poslech rozporuplné pocity, dal další šance. ‚Brighter than a thousand suns‘ je výtečná – a divná. Už samotné intro dává leccos tušit – hlavní motiv je v lichém rytmu, kytara v něm jakoby ‚kulhá‘ a aby to nebylo málo, je i zpěv velice zvláštně ‚rozjetý‘ – přesto to ale samozřejmě všechno dohromady perfektně zapadá. Rytmus se během skladby několikrát změní, je tu výtečná práce s dynamikou a gradací, skvělá sóla…tahle skladba si mě zkrátka opravdu získala. Text se pak věnuje dnes bohužel opět částečně aktuální tématice atomové války a mimo jiné obsahuje spoustu narážek na různé historické události a osobnosti (ale taky třeba na film ‚Dr. Strangelove‘). Skladba je k poslechnutí na oficiálních stránkách IM a vřele doporučuji.
Následující ‚The Pilgrim‘ mně osobně přijde opět spíše jako výplň – snad kromě několika instrumentálních pasáží a poměrně chytlavého refrénu a tradičně ne úplně špatného textu.
Po ní následuje další skvost – ‚The Longest day‘. Jestli něco IM opravdu umí, tak jsou to skladby s vojenskou tématikou z pohledu řadového vojáka. Tématicky tu navazují na klasiku jako ‚The Trooper‘ nebo ‚Aces high‘, ovšem stylem se jedná o vpravdě epickou skladbu, která víceméně navazuje (hudebně) na IMHO jednu z nejlepších skladeb, kterou IM napsali – ‚Paschendale‘ z ‚Dance of Death‘. ‚The Longest day‘ je skutečně velkolepá věc, která se, jak už asi název napovídá, zabývá invazí spojeneckých vojsk do Normandie. Zpěv i hudební složka tu výtečně pracují s atmosférou a gradací. Jestli bych chtěl některou skladbu z tohoto alba slyšet živě, pak to bude tahle – v hale plné lidí bude IMHO obrovsky působivá. Ale i takhle funguje velice dobře – dokonce mě její atmosféra donutila si znovu pustit Saving private Ryan.
‚Out of the shadows‘ je opět spíše vyplňovací věc, ovšem místy zní na IM velice netradičně (zejména zpěv) a má pár překvapivých ‚dějových zvratů‘, které by posluchač asi nečekal.
Sedmou skladbou je už zmiňovaný první singl, ‚The reincarnation of Benjamin Breeg‘. Jak sice poznamenal kdosi na jednom diskusním serveru, používá u IM poměrně ‚opotřebovanou‘ stavbu (akustické intro, hlavní část, sóla, akustické outro), nicméně tahle skladba IMHO zkrátka funguje. Velkou zásluhu na tom má opět text – bez něj je tahle písnička jen poloviční, chytlavý refrén (hudebně i textově) a především jednoduchý, ale přesto ‚vražedný‘ riff ve sloce, který se zažere do hlavy (a donutí vás vzít do ruky kytaru a naučit se ho). Zkrátka IMHO opět skladba, která stojí za to slyšet (ačkoliv potřebuje čas, napoprvé nemusí nutně zapůsobit).
Poté následuje nejdelší (pravda, jen o čtyři vteřiny) skladba alba, nazvaná ‚For the greater good of God‘. Ta patří opět k mým favoritům a hraje mi tu velice často. Sice opět poměrně dost zapadá do onoho zmíněného schématu s akustickým intrem, ale instrumentálně se jedná o velice propracovanou věc s (opět) velice chytlavým refrénem, mnoha změnami rytmu, skvělou prácí tří kytar a velice symfonickým a velkolepým feelingem v instrumentálních pasážích. To všechno pak podtrhuje výtečný text o zoufalém stavu současného světa (tak trochu připomíná ‚Childhoods End‘ – tedy skladbu od IM, nikoliv Clarkovu knihu) a roli církví a víry v něm. Dlužno poznamenat, že i přes vcelku jednoznačný náznak na konci skladby se IM nezaměřují na žádnou konkrétní víru a vyjadřují se čistě obecně.
Poslední dvě skladby na albu jsou pak nejvíce ‚experimentální‘. První z nich je ‚Lord of light‘, kde je to jasné už na začátku podle stylu, jakým Bruce Dickinson v intru zpívá. Vůbec mám pocit, že na téhle desce Bruce se svým hlasem pracuje daleko více než dříve a zní tu často o dost jinak, než jak jsme na nahrávkách IM zvyklí. Jen tak dál. I v průběhu pak tahle skladba překvapí několika nečekanými věcmi a druhá polovina působí, jako by byla z úplně jiné skladby od úplně jiné skupiny. Velice dobré.
To všechno je ovšem jen příprava na nejpodivnější skladbu z celého alba a dost možná v historii Iron Maiden, na ‚The Legacy‘. Opět je už z intra (akustického, ano) poznat, že se tu jedná o něco úplně jiného, než na co jsme u IM zvyklí. Bruce Dickinsona jsem tu skoro nepoznal, jak zvláštně je intro nazpívané. Celá úvodní pasáž skladby, která má ostatně přes tři minuty a až na několik málo míst v ní v podstatě nezazní elektrické kytary, působí velice atmosféricky a strašidelně (řada lidí zmiňovala, že jim připomíná atmosférou film ‚Jacob’s Ladder‘). Těžko popisovat něco, co je potřeba slyšet, ale ‚The Legacy‘ je skutečně velice netradiční, je potřeba jí dát dost času a mohla by myslím uspokojit i náročnější posluchače (alespoň z mého pohledu).
Když to shrnu, pak se nová deska Iron Maiden opravdu povedla, ačkoliv je úplně jiná, než předchozí, a může na první poslech zanechat rozpačitý dojem. Doporučuji ho překonat a dát další šanci, IMHO není čeho litovat.
90 %
