Living at the edge of the world

Během včerejšího a dnešního dne se mi tu nahromadilo několik textů, týkajících se japonské krize, které bych rád zprostředkoval neangličtinářům. Nechci vše dělit do několika blogpostů, proto půjde o jeden dlouhý, který v sobě bude všechny zmíněné texty sdružovat. Přijde mi to jako lepší varianta (můžete na to samozřejmě mít jiný názor). Jako v předchozích případech jde o překlady, tzn. nejsem autorem uvedených článků (ale to je marné říkat, stejně se opět najde spousta těch, kteří mě budou za jejich autora považovat).

Ono je teda asi trochu kontraproduktivní o Fukušimě dál psát, protože mezitím čeští novináři získali vhodnou mediální dojnou krávu domácí a česká veřejnost se může směle dojímat/rozhořčovat nad něčím, co je jí bližší než zemětřesení, tsunami a jaderná elektrárna na druhé straně zeměkoule u nějakých rákosníků, co jsou dokonce tak hloupí, že stavějí atomové elektrárny přímo na pobřeží, takže si za to všechno vlastně můžou sami. Ale třeba to pořád ještě přece jen někoho zajímá.

Co v tomto postu najdete:

1. Vyjádření dr. Oehmana k některým věcem, o kterých se v souvislosti s jeho článkem (který tu tohle „zpravodajství o Japonsku“ spustil) mluvilo.

2. Článek z webu New Scientist „Proč z Fukušimy Daiiči nebude další Černobyl“

3. Aktuální popis situace ve Fukušimě podle blogu katedry jaderné fyziky na MIT

4. Článek z britského deníku The Sun (něco jako český Blesk), který velice dobře ukazuje, že na tom západní média jsou všude dost podobně, že panikářství a umělé vyvolávání strachu nejsou výhradou pouze českých médií. Tenhle článek byl výslovně uveden na blogu Gakuranman.com jako příklad vrcholné dezinformace a hyenismu západních novinářů (a když si ho přečtete, pochopíte proč).

Mimochodem, pokud to ještě někdo nečetl, cynický sociopat František Fuka na svém blogu zveřejnil pokračování svých japonských zážitků, mj. i z letmé návštěvy Tokia. Vřele doporučuji jako takovou drobnou protiváhu článku z The Sun.

A pro ty, co pořád ještě nechápou, co se ve Fukušimě stalo, tu máme poslední šanci – názorné animované vysvětlení (japonsky s anglickými titulky). Rovněž via Fuxoft. Teď už to snad pochopí všichni…

Teď ale slíbené články:

1. Vyjádření dr. Oehmana

Na MIT pracuji jako strojař a výzkumník. Nejsem jaderný fyzik a s katedrou jaderné fyziky nemám žádný přímý vztah, takže máte plné právo zpochybňovat mou kompetentnost. Text, který jste četli, vycházel z mailu, který jsem poslal rodině a přátelům v Japonsku v noci 12. března. Na tomto blogu ho zveřejnil můj bratranec Jason. Text se poté začal virálně šířit a dosáhl vysoké popularity, ať už z něj čtenáři byli nadšení nebo ho zatracovali. Snažil se vysvětlit dění kolem 1. reaktoru elektrárny Fukušima Daiiči. Věnoval jsem se v něm poměrně obsáhle tomu, jak reaktor samotný funguje, jaké jsou možné zdroje radiace a jaká existují bezpečnostní opatření. Poté jsem pokračoval v popisu toho, jak byla tato opatření uplatněna. Nakolik jsem toho byl schopen, ověřoval jsem si tyto informace u odborníků v daném oboru, nicméně za jakékoliv chyby zodpovídám pouze já sám. Verze, která byla poté zveřejněna na mitnse.com, je rozhodně nepřesnější a mnohé části se liší od toho, co bylo původně zveřejněno tady na Jasonově blogu. Text také nezohledňuje události po 12. březnu. Došlo k dalšímu vývoji a celá řada lidí se mi pokoušela demonstrovat skutečnost, že po bitvě je každý generál.

Ve svém emailu, který je nyní zvěčněný v mnoha kopiích Jasonova prvního příspěvku po celém internetu, jsem vyjádřil své silné přesvědčení o tom, že moje rodina a přátelé jsou v bezpečí. To celé řadě lidí pomohlo a další spoustu lidí znechutilo. Velice bouřlivě se také debatuje o tom, zda jsem následkem své nezdolné víry ve kvalitu práce mých kolegů techniků, kteří před padesáti lety elektrárnu navrhli a postavili, či mé hluboké důvěry v techniky, kteří reaktory momentálně obsluhují a které hluboce obdivuji, spíše pragmaticky uvažující člověk nebo naopak naprostý idiot. Většina lidí doufá v to první, ale někteří jsou přesvědčeni o druhé možnosti.

Co se mne týče, dělal jsem jenom svou práci. Dával věci do pořádku. V tomto případě naprostý nedostatek pochopitelně prezentovaných relevantních informací, které by umožnily mojí rodině a mým přátelům v Japonsku zhodnotit rizika situace, ve které se ocitli.

——————————————————————————

2. New Scientist – Proč z Fukušimy Daiiči nebude další Černobyl

Šest dní po zemětřesení, které otřáslo Japonskem a zanechalo po sobě tisíce mrtvých, se japonský národ pokouší zabránit katastrofě v jaderné elektrárně Fukušima Daiiči. Situace se rychle vyvíjí a rizika lze velice špatně odhadovat.

Nejhorší jadernou havárií v dějinách byla exploze elektrárny v Černobylu v nynější Ukrajině v roce 1986. Jaderní odborníci opakovaně prohlašují, že se situace ve Fukušimě nemůže vyvinout v katastrofu srovnatelnou s Černobylem. Tento článek se pokusí objasnit proč.

K čemu zatím v Japonsku došlo?

Po pátečním zemětřesení o síle M9 u pobřeží Japonska byly reaktory elektrárny ve Fukušimě automaticky odstaveny – vše proběhlo přesně tak, jak mělo. Opakovaně bohužel došlo k selhání chladících systémů do té míry, že se jádra některých z těchto reaktorů přehřála.

To mělo nepřímo za následek exploze, které poškodily jak reaktorové budovy, tak části ochranných systémů, které byly navrženy s cílem zabránit úniku radioaktivních materiálů. Následkem těchto poškození se část těchto materiálů dostala do ovzduší.

Kromě toho došlo k přehřívání nádrží, v nichž bylo uskladněno vypotřebované jaderné palivo, což by mohlo mít za následek další kontaminaci.

K čemu došlo v Černobylu?

Obsluha elektrárny prováděla testy s cílem zjistit, jak by si byli schopni poradit s částečným výpadkem chladících systémů. Během testu došlo k chybě, jejímž následkem bylo nečekané zvýšení výkonu. Obsluha se reaktor pokusila odstavit, ale jaderná reakce se místo toho rapidně urychlila.

„Na několik sekund elektrárna generovala tisícinásobky obvyklého výkonu,“ popisuje dění Michael Bluck z londýnské Imperial College. Extrémní žár jaderné reakce vyvolal explozi, která odtrhla jak vršek reaktorového krytu samotného, tak i budovy, ve které byl reaktor umístěn – čímž se jádro zcela odkrylo – a vynesla do atmosféry radioaktivní materiál.

Pak vzniklo několik požárů. Většinu z nich se po několika hodinách podařilo uhasit, ale požár samotného poškozeného reaktorového jádra hořel řadu dní a napomáhal tak dalšímu rozšiřování radioaktivního materiálu.

Jak špatná byla situace v Černobylu?

Černobyl je jedinou havárií na světě, která byla na stupnici nebezpečnosti jaderných havárií INES ohodnocena nejvyšším stupněm 7. To znamená, že při ní uniklo velké množství radioaktivního materiálu na rozsáhlé území.

Zatím je příliš brzy na to hodnotit, jak proti tomu obstojí havárie elektrárny Fukušima Daiiči. Japonské úřady havárii prozatím hodnotí stupněm 4, tedy „lokální nehoda“. Francouzská jaderná komise ale počátkem tohoto týdne celou havárii hodnotila minimálně jako stupeň 5 nebo 6.

Čím se havárie Fukušima Daiiči liší?

Reaktor v Černobylu byl během havárie v provozu – byť se sníženým výkonem. Naproti tomu reaktory elektrárny Fukušima Daiiči byly automaticky odstaveny v okamžiku zemětřesení tím, že do nich byly spuštěny řídící tyče, aby během několika sekund došlo ke zpomalení veškerých reakcí. To znamená, že od samého počátku v nich vzniká mnohem méně tepla, než tomu bylo v Černobylu.

A proč by nemohlo ve Fukušimě Daiiči dojít k samovolné reakci?

Reaktor v Černobylu se svým návrhem od reaktorů ve Fukušimě radikálně lišil. V Černobylu se jako palivo používal neobohacený uran, což je poměrně slabé palivo. Aby ho bylo možné používat, byl reaktor navržen tak, aby bylo snazší v něm celou reakci urychlit. Díky tomu v něm bylo možné generovat použitelná množství energie, ale současně byl náchylnější k tomu, aby se vymkl zpod kontroly.

Fukušima Daiiči používá výkonnější palivo než Černobyl, primárně obohacený uran. Na rozdíl od ukrajinského reaktoru jsou zdejší reaktory koncipovány tak, aby přirozeným způsovem docházelo k minimální reakci a obsluha ji musela aktivně navyšovat. „Musíte aktivně podporovat chod reaktoru,“ popisuje Bluck.

Za obvyklých podmínek jsou reaktorová jádra ponořena ve vodě. Teplo jaderné reakce vodu ohřívá a ta se mění v páru, která pohání turbíny, generující elektrickou energii. Voda tím také napomáhá chlazení reaktoru.

Klíčové ale je, že tu voda současně slouží jako „moderátor“: pomáhá udržovat procesy štěpení uranu v chodu tím, že zpomaluje neutrony, které se během jaderné reakce oddělují z palivových tyčí. Pomalé neutrony udržují reakci tím, že pomáhají uvolňovat další neutrony a teplo z atomů uranu v palivových tyčích. Rychle se pohybující neutrony prostě jen procházejí palivem, aniž by docházelo k jejich srážkám s dalšími atomy uranu. Pokud se ale voda příliš zahřeje, tvoří se v ní bubliny a ty naopak umožňují neutronům unikat a tím jadernou reakci zpomalují.

V podstatě to znamená, že pokud se chladící kapalina přehřeje, začne bez nutnosti lidského zásahu omezovat štěpnou reakci v jádře. „Je to geniální řešení,“ míní Bluck.

Jaderní fyzici to nazývají „negativní dutinový koeficient reaktivity“, protože dutiny – bubliny – v chladícím médiu zpomalují reakci. Naproti tomu Černobyl měl pozitivní dutinový koeficient reaktivity, takže reakce měla tendence se zrychlovat.

Mohla by Fukušima vzplanout podobně jako Černobyl?

Došlo k několika menším požárům, ale všechny se rychle podařilo zneškodnit. V případě jednoho z nich japonské úřady nejprve tvrdily, že hoří jedna z nádrží se spotřebovaným jaderným palivem, ale později bylo toto tvrzení staženo a do této chvíle není jasné, co se přesně událo. V případě jiného požáru se mělo jednat o požár jednoho z dieselových agregátů, které čerpají vodu do reaktorů. Jak se zdá, všechny tyto požáry vznikly vně tlakové nádoby s vlastním radioaktivním jádrem.

V Černobylu došlo k protržení této tlakové nádoby a reaktor neměl žádný další ochranný obal. Proto tam došlo k intenzivnímu požáru samotného jádra, z velké části i proto, že v něm byl použit grafit, který sloužil jako moderátor. Jak vysvětluje Bluck, neznamenalo to, že je reaktor náchylnější ke katastrofě, ale jakmile explodoval, grafit celou situaci zhoršil, protože velice dobře hoří. Požár vynášel radioaktivní materiál z jádra vysoko do atmosféry, kterou se mohl šířit na velké vzdálenosti. K něčemu takovému ve Fukušimě Daiiči nemůže dojít, protože reaktory nepoužívají jako moderátor grafit.

Jaký je nejhorší možný scénář vývoje situace ve Fukušimě Daiiči?

Je těžké říkat něco definitivního, protože je k dispozici omezené množství informací a často jsou tyto informace matoucí, a výsledek navíc záleží na rozhodnutích, jaká obsluha elektrárny učiní.

V současné době se ale zdá, že reaktory samotné jsou pod kontrolou a rychle chladnou. Řídící tyče, které pohlcují neutrony a tlumí jaderné reakce, jsou už od pátku zasunuty a reaktory jsou plněny mořskou vodou s kyselinou boritou – látkou, která taktéž pohlcuje neutrony. Protože mají reaktory negativný dutinový koeficient reaktivity, není možné, aby se štěpná reakce sama znovu nastartovala, dokud nedojde ke změně těchto podmínek. „Není žádný důvod domnívat se, že by hrozilo riziko dosažení kritické meze,“ soudí Bluck.

Roztavení jádra přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by obsluha reaktorů z nějakého důvodu zvrátila všechny kroky, které do této chvíle podnikla ve snaze reakci dostat pod kontrolu.

Došlo k několika únikům radioaktivního materiálu a pravděpodobně ještě k nějakým dojde, zčásti proto, že byly pravděpodobně poškozeny ochranné obaly, a zčásti také proto, že je třeba pravidelně vypouštět radioaktivní páru, aby bylo možné dovnitř dočerpávat vodu.

Jak se zdá, největším rizikem jsou v současné době nádrže s použitým palivem, kde klesá hladina vody a stoupá teplota. To by mohlo mít za následek porušení obalů palivových tyčí a uvolnění jejich radioaktivního obsahu.

Bluck je překvapen tím, že nádrže s palivem způsobují tolik problémů, protože na rozdíl od reaktorových jader v nich není vysokotlaká pára, která by komplikovala dočerpávání chladící vody. Nádrže jsou standardní součástí jaderných elektráren a obvykle jsou navrženy tak, aby v nich nemohlo dojít k samovolnému znovuspuštění štěpné reakce v palivových tyčích: mimo jiné by v nich měly palivové tyče být od sebe poměrně dost vzdálené.

Společnost, která provozuje elektrárnu Fukušima Daiiči, nicméně prohlásila, že riziko dosažení kritické meze v nádrži u reaktoru 4 je „nenulové“, což znamená, že by zde mohlo dojít ke znovunastartování štěpné reakce. Jak přesně k takovému stavu došlo zatím není známo. Ale nasazení kyseliny borité, které pohlcuje neutrony, by mělo reakci zastavit dříve, než k jejímu znovunastartování dojde.

——————————————————————————

3. Aktuální popis situace z 18.3. podle blogu katedry jaderné fyziky na MIT

Stále probíhají pokusy o stříkání vody na nádrže se spotřebovaný palivem u reaktorů 3 a 4. Vizuálním pozorovnáním byla v nádrží reaktoru 3 prokázána přítomnost vody a proto se úsilí v tuto chvíli soustřeďuje na nádrž u reaktoru 4. Snahy o vypouštění vody z vrtulníků byly vesměs neúspěšné, ale jistých úspěchů bylo dosaženo nasazením vojenských hasičských vozů, které se používají k hašení požárů letadel. Na místo dorazil speciální útvar tokijského hasičského sboru a pracuje ve zhruba dvouhodinových intervalech, během kterých zhruba 7-8 minut stříká do nádrže vodu, potom čeká, až zmizí pára, a znovu pokračuje ve stříkání.

Došlo k natažení vedení z 1.5km vzdálené instalace společnosti TEPCO, které bude použito k napájení nouzových chladicích systémů reaktorů 1 a 2.

K nádržím se spotřebovaným palivem u reaktorů 5 a 6 byly připojeny záložní dieselové generátory, které by měly zajišťovat jejich chlazení. Ve čtyři hodiny odpoledne japonského času se teplota v nich pohybovala na 65.5 a 62 stupních Celsia.

Byla provedena vizuální kontrola jak hlavní nádrže se spotřebovaným palivem, ve které se nachází 60 % paliva z celé elektrárny, tak i suchého skladu paliva. Úroveň hladiny v hlavní nádrži byla označena jako „bezpečná“ a suchý sklad „nevykazuje žádné známky abnormálního stavu.“ Do budoucna se plánují další, podrobnější kontroly těchto lokací.

Japonská vládní agentura vydala výsledky měření radiace na množství měřících stanovišť. Data jsou k dispozici zde: http://www.mext.go.jp/component/a_menu/other/detail/__icsFiles/afieldfile/2011/03/18/1303727_1716.pdf.

Dávky záření jsou uvedeny jako rozdíl oproti přirozené radiaci, proto jsou některé z hodnot neobvykle nízké. Vysoké hodnoty, naměřené na stanici 32, jsou velice pravděpodobně výsledkem řízeného vypouštění páry a současného požáru, který zanášel radioaktivní materiál do vnitrozemí. Po většinu času během celé havárie odnáší vítr radioaktivní částečky nad moře.

Na základě těchto měření a probíhajících prací povýšila Japonská jaderná komise hodnocení celé havárie na 5. stupeň INES. Jedná se o stejný stupeň jako v případě havárie elektrárny Three Mile Island a o dva stupně nižší než v případě Černobylské havárie.

——————————————————————————

4. The Sun – Hladovějící Britka Keely: Moje noční můra – uvězněná v Tokiu, městě duchů

Britská matka nám vyprávěla o hrůzách, které zažila uvězněná a hladová v děsivém městě duchů Tokiu po tsunami.

Sedmatřicetiletá Keely Fujuyama zavolala do redakce, aby nám popsala město, které se děsí jaderné katastrofy – město s vylidněnými ulicemi, ve kterém dochází jídlo, voda a pohonné hmoty.

Kritizovala také britskou ambasádu za to, že nedokázala pomoci japonským Britům při jejich úprku poté, co úroveň radiace z poškozených japonských jaderných reaktorů dosáhla desetinásobku běžných hodnot.

Matka dvou dětí prohlásila: „Utekli a nechali nás tu, abychom se tu upekli. Stydím se, že jsem Britka.“

Keely z Croydonu v jižním Londýně žije v Tokiu již deset let, od svatby s Japoncem Ryu Fujiyamou.

„Jsem uvězněna v bytě ve třetím patře ve čtvrti, která se podobá městu duchů. Obvykle je tu na ulicích rušno jako nikde na světě,“ popisuje.

„Teď se ale podívám z okna a na ulicích není nikdo. Vypadá to jako Londýn v zombie filmu 28 dní poté. Na ulicích je ticho. Bydlíme blízko centra Tokia, ale přesto tu není ani živáčka. Mám strach, třesu se hlady a jsem velice, velice unavená. Mám dvě hladové děti a máme tu jenom trochu chipsů, pomeranče a tuňáka v plechovce. Dneska jsem měla trochu džusu, ale zbytek schovávám dětem. Nemáme benzín do auta, nemáme vodu, nemáme jídlo. V úterý byla radiace v Tokiu na desetinásobku obvyklých hodnot a lidé začínali panikařit. Co když se bude úroveň radiace každý den násobit? A přes to všechno se v televizi objevuje předseda vlády a říká nám, že máme být klidní. Neustále dochází k dalším otřesům a já odmítám své děti přepravovat metrem, když by se na nás mohl zřítit tunel. Moje děti už teď hladoví. Dneska ráno jsem v místním obchodě objevila tři rýžové koule a nějaké řasy a koupila poslední dva kanistry s vodou.“

Keely většinu času tráví ve svém bytě v tokijské čtvrti Nerima Ku se svými dětmi, čtyřletým Alexem a osmiletou Ninou.

„Zůstáváme uvnitř a máme zavřená okna, jen manžel chodí do práce nebo se snaží sehnat jídlo,“ vypráví.

„V noci je na ulicích tma a působí to strašidelně. V televizi nám říkali, že pokud jsme byli venku, máme se kvůli radiaci osprchovat. Ale voda má divnou barvu a páchne po chloru. Občas je v televizi přímý přenos z akcí na jaderné elektrárně. Většinou je tam ale jen monoskop s klidnou hudbou nebo děti, jak skládají origami draky.“

Ačkoliv jsou obchody s jídlem prázdné, zjistila Keely společně s manželem, že se velice daří prodejcům automobilů, protože se lidé snaží uprchnout hrozbě ozáření.

„V neděli jsme si šli koupit SUV. V Tokiu auto nikdo nepotřebuje – není to město aut – ale říkali jsme si, že by mohlo jít o jedinou možnost, jak se odsud dostat. V garážích se mačkaly spousty lidí, kteří měli stejný nápad. Úžasné ale je, že se Japonci ze všech sil snaží navzájem si pomáhat. Stará paní v obchodě na rohu mě objala. A nikdo nerabuje. Nikdo se nám nesnaží brát to málo vody nebo jídla, co máme. Nejhorší jsou výpadky elektřiny. Nikdy nevíte, jestli zrovna půjde nebo ne. Navíc je tu v Tokiu hrozná zima. V televizi dokonce chodí pořady s instrukcemi o tom, jak můžete ručně obsluhovat vybavení nemocnic. Působí to dojmem, jako by se nás vláda snažila připravit na to, že tyhle výpadky elektřiny budou dlouhodobé. Pořád jen opakují, že to není problém a že si nemáme dělat starosti. Kvůli tomu se o své děti bojím ještě mnohem víc.“

Keely prohlašuje, že britská ambasáda jí vůbec nijak nepomohla.

„První z Tokia utekli úředníci z britské ambasády,“ říká. „Opakovaně jsem jim volala – ale ozývá se jen záznamník se zprávou, že hovory nepřijímají. Tak jsem zkusila zavolat na ambasádu v Osace a dočkala se stejné zprávy. Pak jsem volala na ministerstvo zahraničí a byla přepojena na krizovou linku, kde mi poradili, že mám zkusit odletět. Opakovala jsem mu, že se nemám ani jak dostat na letiště, ale vůbec ho to nezajímalo. Třásla jsem se. Připadala jsem si jako když nás tu nechali, abychom se tu usmažili. Nechci, aby moje děti měly rakovinu. Japonské zpravodajství hlásí, že radiace v Tokiu nedosahuje nebezpečných hodnot. Ale proč máme tedy nosit roušky? Prosila jsem člověka z ministerstva zahraničí, aby mi pomohl. Ale on mi řekl, že jestli ještě jednou zvýším hlas, tak mi to položí. V zoufalství jsem zavolala na americkou ambasádu a ihned se mi ozvala příjemná žena a ptala se, jak mi může pomoci. Nemohou toho pro mě mnoho udělat, protože jsem Britka, ale ten rozdíl byl ohromující. Pokud se z Tokia dostanu, chci do Ameriky, Austrálie, kamkoliv. Británii už nevěřím. Svou vlast už nechci nikdy vidět.“