Čas od času se mě poslední dobou někdo ptá, kdy napíšu nějaké pokračování o Fukušimě. Obvykle tazatele upozorňuji na to, že vlastně ani jeden z mých předchozích článků nebyl původní, že se jednalo o pouhé překlady, protože já sám se ke psaní článků o jaderných elektrárnách opravdu necítím dostatečně fundovaný. A protože pozornost médií a posléze i většiny ostatních se od Fukušimy velice záhy odvrátila, jakmile se „okoukaly“ termíny jako „jaderná katastrofa“ (ostatně, všimli jste si vůbec, jak pozoruhodně rychle vše utichlo?), neobjevují se k tématu ani žádné články, které bych považoval za vhodné přeložit. Tedy až do dneška (byť nejde tak docela o článek).
Dnes jsem ve Fuxoftových sdílených odkazech narazil na zmínku o velice pěkném „experimentu“. Jistý manažer společnosti ze Silicon Valley, který často cestuje do Asie, dostal „v zájmu bezpečnosti“ od svého kolegy Geigerův počítač. A dotyčný manažer udělal pozoruhodnou věc – odečítal z něj v pravidelných intervalech údaje a zapisoval je. Tím vznikl velice zajímavý graf, který mapuje, jaké úrovni ozáření byl ve který okamžik vystaven včetně chvil na palubě letadla. A mimo jiné se během svých cest ocitl i na místě zhruba 80 kilometrů od Fukušimy (což je tedy 50 kilometrů za evakuovanou zónou).
Zmíněný graf najdete na jeho Flickru.
Co se grafu samotného týče, viditelné špičky na něm znázorňují v pořadí zleva doprava následující události: let ze San Francisca do Hong Kongu, let z Hong Kongu do Singapuru, noční let ze Singapuru do Tokia, pobyt 80 km od Fukušimy a konečně zpáteční let z Tokia do San Francisca.
V komentářích se objevuje např. upozornění na menší špičky, které se objevují před některými z letů s poznámkou, že by se mohlo jednat o průchod detekčními zařízeními na letišti. Já si sice tak úplně nedokážu představit, jak někdo v současné politické atmosféře pronáší na palubu letadla zapnutý Geiger, ale poznámka je to rozhodně zajímavá. Stejně jako je zajímavá poznámka o tom, že dávka záření, kterou tělo obdrží během jediného CT vyšetření, se rovná dávce, kterou v oněch 80km od Fukušimy dostane za víc jak čtyři roky. Jistě, netriviální množství, ale stejně.
A pak je v komentářích zmíněna ještě jedna zajímavá věc. Astronauti na mezinárodní vesmírné stanici, jakkoliv je v jejich případě něco takového jen jedním z mnoha rizik povolání, údajně dostávají dávku 42 mikrosievertů za hodinu (svislá osa výše uvedeného grafu končí na 3.5 mikrosievertech za hodinu). Tři měsíce v takovém prostředí údajně při orientačním „převodu“ na riziko vzniku rakoviny odpovídají zhruba desetině rizika, jakému čelí pravidelný kuřák. (Ne, přepočítávat to na Texasy či Orlické přehrady nebudu…)
Ten argument ma divnou stavbu:
„Nevime sice jeste, co se v reaktoru(ech) delo, ale tentokrat to dopadlo jakztakz dobre, takze technologie je ok“ ?
Podle publikovanejch pravdepodobnosti selhani JE bych se teda tesil na podstatni vetsi prumernej cas mezi havariema, nez realne vidime.
No plus je, ze si clovek alespon uvedomi, ze rentgen a litani a CT maji svoje rizika. Ty relativni velikosti oproti beznymu pozadi jsem ocekaval mnohem mensi.
Patří ta reakce určitě sem? Já jen že mluví o nějakém argumentu, ale text žádný neprezentuje (minimálně ne takový, jaký je uveden).