V češtině existuje celá řada pestrých urážek, nadávek nebo vět, kterými, když je někomu řeknete, riskujete své zdraví nebo přinejmenším svůj budoucí vztah s dotyčným. Ale jen málo z nich je tak nebezpečných jako zdánlivě nevinná poznámka typu „tak to ti závidím“. Když zazní ta, jde veškerá legrace stranou.
Tahle zdánlivě nevinná věta má v českém prostředí obvykle naprosto nedozírné následky. Už se mi dokonce několikrát stalo, že když jsem někomu řekl, že mu něco závidím, tak se dotyčný hluboce urazil a třeba se mnou i přestal trvale komunikovat. Zpočátku jsem nechápal, proč se něco takového děje, ale časem mi to došlo. A posléze jsem to rozšířil a závist začal v duchu, pro své potřeby, dělit do dvou skupin – normální a českou.
Normální závist je úplně neškodná věc. Když se vám někdo svěří, že jede na nějakou lákavou či exotickou dovolenou, koupil si pěkné auto nebo udělal něco, co byste sami rádi udělali, je snadné říct, že mu to „závidíte“. Je to pravda a nic na tom není, proč by taky mělo. Prostě byste se v jeho situaci alespoň v daný okamžik rádi ocitli také. Je lákavá, sami třeba dlouho něco takového plánujete nebo se na to už řadu let chystáte a on to teď má možnost realizovat. Závidět mu, že to mohl uskutečnit dříve než vy je logické, samozřejmé a zcela nevinné. „Jo, tak to ti závidím.“ Sdělení, které postrádá negativní zabarvení.
Jenže…v českém prostředí to takhle nefunguje. Nám Čechům totiž naše minulost tak příšerně pokřivila vnímání naprosto obyčejných a neškodných věcí, že v nás závist probouzí tu nejhorší paranoiu. Zcela podvědomě. Jsme tak trochu jako malé děti – neumíme si poradit se situacemi, kdy vyjde najevo, že někdo jiný vlastní nebo dokázal víc než my sami. „Kdepak na to asi vzal? Jak si tohle může se svým příjmem vůbec dovolit? A proč vlastně za tu svou mizernou práci bere dvakrát tolik co já? V tom bude nějaká levárna! Určitě někoho pěkně v tichosti okradl. A vůbec, proč on může a já ne? Já chci taky! Parchant.“
„Závidím ti“ je v českých krajích smrtelná urážka. Tady tenhle prostý výrok neznamená ani vzdáleně nic ve smyslu „mám radost i za tebe a taky bych si dal říct“. Tady to znamená „nenávidím tě za to, nezasloužil sis to a počkej, však ono se ti to jednou vrátí i s úroky“. A dokonce ani příliš nepomáhá, když něco jako „přeju ti to“ zdůrazníte. Druhá strana vám to stejně nebude věřit, naopak si spíš mnohdy ještě pomyslí něco v tom duchu, že se jí snažíte lacině a neupřímně vlichotit a mazat med kolem pusy, abyste jí tím intenzivněji mohli závidět (a případně situace v pravou chvíli zneužít a vrazit jí nůž do zad, až to bude nejméně čekat).
Závist tu má zkrátka bohaté tradice. Závist je v podstatě naší pohonnou hmotou, bez které by tahle země dost možná vůbec nedokázala fungovat. Už desítky let jsme společností kolem sebe učeni a utvrzováni v tom, že bychom všichni měli mít pokud možno totéž a kdo má víc, pak se k tomu dostal nepoctivou cestou. A povedlo se to v nás zakořenit tak intenzivně, že už si to ani neuvědomujeme a považujeme to za naprosto samozřejmé jak u sebe, tak u druhých. Ujišťujeme se o vlastní nadřazenosti nad ostatními a každého pak soudíme podle svých měřítek – závidím mu to a nepřeju mu to, takže je jasné, že on nepřeje mně zase to moje. Tak dlouho jsme vlastně nic moc neměli, až jsme se proměnili v nechutné a nepřející sobce, kteří touží jen po jediném – hrabat si pěkně na vlastní píseček a hlavně si na něj nahrabat víc než ostatní. Nejlépe jim z jejich hromádky pěkně ubrat. Bez ohledu na to, zda si to zasloužíme nebo ne – pochopitelně, že právě já si to zasloužím! Proč bych si to nezasloužil? Rozhodně si to zasloužím víc než támhleten závistivej parchant!
Závistí je česká společnost prostoupená skrz naskrz. Kdykoliv něco nebo někoho zkritizujete, je jen otázkou času (obvykle velmi krátkého), než se objeví první křiklouni s tím, že „To z tebe mluví akorát závist! Já jsem nic nedokázal a dnem i nocí dotyčnému závidím jeho úspěch a prachy, takže je nad slunce jasné, že ty jsi taky nic nedokázal a jenom si tu ventiluješ závist svou! Ubožáku! Nulo!“ Jsou všude a je jich moc. Tenhle způsob uvažování je pro nás zkrátka vlastní a je nám nejpřirozenější a ani si mnohdy neuvědomujeme, jak neskutečně smutné takové chování a především uvažování je.
Nejsmutnější na tom všem asi je to, že jde skutečně o velice specificky českou vlastnost – i proto moje „česká závist“. Samozřejmě, že i v zahraničí se občas objevují podobné reakce. Ale v mnohem menší míře a obvykle do značné míry poukazují na vyspělost společnosti – čím vyspělejší, tím méně lidí se cítí ohroženo výrokem, že jim někdo něco závidí (a ne, opravdu pod „vyspělostí“ nemyslím „bohatství“, to jsou dvě různé věci, byť spolu někdy souvisí) a sami mají minimální potřebu „česky závidět“ jiným. Prostě nejsou vůbec naučeni něco takového řešit, nechápou, proč by měli přemýšlet o tom, co komu kdo závidí nebo nezávidí. Nechybí jim, na rozdíl od Čechů, sebeúcta a zdravé sebevědomí (neplést s přehnaným a neopodstatněným sebevědomím, to je rozšířené velmi a i v našich končinách). Ani je nenapadne, že by někdo výrokem „závidím ti“ ve skutečnosti měl sdělovat, že to dotyčnému z celého srdce nepřeje a že by ho o to s velkou chutí připravil. Takový způsob uvažování je pro ně zcela nepochopitelný.
Musím přiznat, že jim občas velmi závidím.
Myslím, že už jsem to asi párkrát říkal či napsal: pohybuješ se v divné společnosti. Že někomu nějakou konkrétní věc závidím říkám úplně běžně a nikdy jsem se nesetkal s nepochopením, jak je to myšleno (typicky s tím pozitivním „a zároveň Ti to přeju“). Odmítám, že to, co píšeš, je nějak typicky české, spíš si myslím, že máš nějak smůlu. Alternativa pochopitelně je, že já mám štěstí, ale tomu popravdě z mnoha důvodů nevěřím.
Jak myslíš. Já mám nicméně jisté zkušenosti s tím, že se lidi, kteří mě přesvědčují o tom, že podobná pozorování nejsou normální, obvykle pohybují v jistých specifických společenských skupinách a následně tak bohužel příliš nechápou (a odmítají vzít na vědomí, protože jim nedává smysl) chování a uvažování „obyčejných lidí“. Většinou to taky bývají vysokoškoláci (jakkoliv to dneska znamená míň a míň).
No já se právě s tím „obyčejným člověkem“ v zásadě vůbec nestýkám (hodně tomu pomohl odchod z callcentra ;-)), takže jsem stejně jako kkl na tohle nikdy nenarazil.
Opravdu ti nezávidím prostředí, ve kterém se pohybuješ, protože tě to „dohnalo“ až k tomu, žes o tom musel (zase) takhle ublognout. Podobně jako kkl2401 a Johny_G mám jiné zkušenosti.
Já se ale nepohybuju v jakkoliv jiném prostředí než vy, co tvrdíte, že nic takového rozhodně vůbec neznáte. Čímž jsem si poměrně dost jistý, protože se mi něco podobného stalo i v případě osob, které zná třeba zrovna Clouseau taky.
A teda „dohnalo“ je obzvlášť u tohohle postu krapet přehnané, protože jsem se k sepsání postu na tohle téma chystal už minimálně půl roku (a vůbec je „dohnalo k ublognutí“ trochu absurdní – působí to dojmem, jako by snad blog byl médiem, kam se píšou výhradně jen ty nejzásadnější věci a pozorování ;) )
Nevím co se to děje, ale například když jsme radili našemu známému aby nepřistupoval na cenu 9OO OOO Kč za nájemní smlouvu na byt v Praze, tak jsme byli osočeni ze závisti a vůbec hnusného chování. Žijeme totiž v nějaký prdeli a jako burani bydlící ve statku, který nám stejně brzy spadne na hlavu vůbec nedokážeme ocenit luxusní byt,který nám nemůžou ukázat, protože bychom se na místě ze závisti zhroutili. Teď, po několika letech si můj muž masochista čte denně jeho nářky, kolik ho stojí nájem a jak si my hajzlové bez nájmu žijeme. Je to kamarád mýho muže,a tak ho mužskej pořád omlouvá, ale mě to už leze krkem a když se náhodou na netu potkáme, tak mu na jeho blbý dotazy jestli ještě vůbec máme co jíst popravdě klidně napíšu, že máme v lednici uherák i parmazán a rozhodně neokusujeme suchý housky. Nevím proč bych měla lhát,jen aby se ho to nedotklo, na všechno co máme jsme si poctivě vydělali a prostě rádi dobře jíme ( a že to na nás je vidět).