Zmiňovat se o tom, že včera v ranních hodinách našeho času přistála na Marsu úspěšně sonda Curiosity, je asi zbytečné. Jsou toho plná média. Dokonce i česká a to je co říct. Já celé přistání samozřejmě sledoval také a rád bych se tu o něm trochu zmínil.
Sledoval jsem ho v přímém přenosu z řídícího centra na internetu, jako ostatně řada dalších. Jednalo se koneckonců o událost poměrně zásadního významu. Curiosity je mnohem větší než kterékoliv z předchozích marsovských vozítek, má zhruba rozměry osobního automobilu – Opportunity, předchozí a již osm let aktivní vozítko, mělo rozměry spíše nízkého nákupního vozíku. Viz například tento obrázek – vpravo Curiosity, vlevo Opportunity/Spirit a uprostřed vozítko Sojourner z projektu Pathfinder (pro představu o měřítku – kolo Curiosity má průměr 50 cm). To si vyžádalo nutnost přijít s mnohem komplikovanějším automatickým přistávacím manévrem, než jaký byl kdy v minulosti proveden (který zahrnoval cosi jako „tryskový jeřáb“, z něhož bylo vozítko samotné nakonec spuštěno na povrch zavěšené na lanech). Kromě toho se navíc jednalo o přistání v zatím nejmenší cílové oblasti o rozměrech cca. 20 x 7 kilometrů. Což se může zdát poměrně hodně, než si uvědomíme, že celé přistání musí proběhnout zcela automatizovaně, bez jakéhokoliv zásahu lidské obsluhy na Zemi – i v té nejvýhodnější situaci k nám signál z Marsu letí celé tři minuty (a poté zase tři minuty zpátky). A v současné situaci, kdy je Mars od Země poměrně daleko, trvá jedna cesta dokonce minut čtrnáct – což je shodou okolností dvojnásobek doby, nutné k celému přistávacímu manévru. V okamžiku, kdy jsme dostali na Zemi potvrzení o přistání, se už Curiosity nacházela čtvrt hodiny na povrchu Marsu. Celý přistávací manévr a takzvaných „sedm minut hrůzy“ ostatně velice dobře popisuje a zachycuje dramatické video přímo z dílny NASA.
Ač se to tedy možná nezdá – nakonec, sond už na Marsu přistálo několik – v mnoha ohledech se jedná o skutečně přelomovou misi. Dvojnásob proto, že na jejím úspěchu závisela budoucnost dalšího vesmírného výzkumu – Curiosity měla být se svým revolučním sestupným manévrem prvním krokem k dalšímu průzkumu Marsu, který by teoreticky mohl, pokud vše půjde dál podle očekávání, někdy v průběhu třicátých let tohoto století vyvrcholit přistáním lidské posádky. Přípravy na misi Curiosity probíhaly takřka deset let, stály něco kolem dvou a půl miliard dolarů (to je asi padesát miliard korun – pokud se chcete hodně naštvat, srovnejte si tu částku s 36 miliardami za šest kilometrů dlouhý tunel Blanka…) a pokud by některá z fází přistání selhala, bezpochyby by to rozvoj výzkumu Sluneční soustavy zdrželo o celé roky. Zdaleka tedy nebyla od věci přirovnání k událostem z 20. července 1969, kdy se člověk poprvé prošel po Měsíci.
Přistání Curiosity na Marsu bylo pozoruhodné také tím, že ho bylo možné sledovat prostřednictvím přenosu přímo z řídícího střediska NASA. Sonda samotná sice žádná obrazová data během přistání neodesílala, takže se rozhodně nejednalo o skutečný přímý přenos z Marsu, ale současně si bylo možno vedle přenosu z řídícího střediska spustit také počítačovou simulaci, která běžela v reálném čase a zobrazovala pomocí 3D modelů celé přistání od začátku až do konce. Navíc s tou výhodou, že divák sondu mohl nejen vidět zvenku, ale mohl si obraz libovolně oddalovat, přibližovat či rotovat. Ale upřímně řečeno, i samotný přenos z řídícího střediska byl (minimálně pro ty, co ovládají angličtinu) až překvapivě poutavý (na to, že se vlastně jednalo „pouze“ o pohled na spoustu vědců a techniků, sedících u počítačů) a v ničem si nezadal třeba s dramatickými okamžiky z filmu Apollo 13, kdy posádka zahájila sestup do atmosféry a řídící středisko napjatě čeká na jakoukoliv odezvu.
Jak už v tuto chvíli všichni víme, drama nakonec dopadlo dobře. Vlastně takřka nad očekávání – vše, jak se zdá, proběhlo dokonale hladce. Možná tomu napomohly obligátní buráky, které si všichni před přistáním v řídícím středisku rozdali (tradice, která vznikla v šedesátých letech, kdy bylo při programu Ranger žertem vyvozeno, že důvodem prolomení dlouhé řady neúspěchů byly právě buráky, které během kritických okamžiků mise Ranger 7 konzumoval jeden z členů týmu)- Bylo úžasné sledovat upřímný jásot řídícího týmu, když dostali potvrzení, že je vše v pořádku. Není se asi čemu divit, jak už bylo zmíněno, pro většinu z nich se jednalo o vyvrcholení projektu, na kterém pracovali skoro jednu dekádu. A štěstí přálo Curiosity i nadále – existovala jistá šance, že se sondě ihned po přistání podaří odeslat prostřednictvím sony Odyssey, která obíhá na oběžné dráze Marsu již od roku 2001. Sonda ale měla krátce po přistání Curiosity zmizet pod obzorem Marsu a pro pořízení a odeslání prvních snímků bylo k dispozici časové okno jen asi pouhé tři minuty. Nakonec se ale podařilo první snímky Curiosity skutečně odeslat a jásot tak propukl nanovo, když se v řídícím středisku na obrazovkách objevil jeden z nejcennějších obrázků v dosavadních lidských dějinách. Na vysvětlenou – snímek nebyl pořízen hlavní kamerou sondy (ta zatím čeká na své zprovoznění), ale jednou z pevných kamer, sloužících primárně k základní orientaci během jízdy vozítka. Proto nemusí být obraz nikterak detailní – a kromě toho se nejprve odesílají náhledy o rozměrech 64×64 pixelů, které jsou přeneseny relativně rychle, potom pomalejší, ale detailnější verze v rozlišení 256×256 pixelů, a teprve nakonec přijde na řadu plné rozlišení 1024×1024 pixelů. Kamery jsou navíc během přistání chráněny kryty, které jsou sice průhledné, ale velice snadno na nich ulpí prach, který sonda při svém přistání zvířila. Proto byl první snímek z Curiosity tak malý a tak tmavý. Ale přesto se zkrátka jednalo o potvrzení toho, že sonda je na místě a funguje, takže radost řídícího týmu neznala mezí.
V současné době už má NASA k dispozici další snímky včetně pěkného výhledu na 5500 metrů vysokou horu Sharp, kterou by sonda v budoucnosti měla zdolat (mise je plánována na dva roky, což ale neznamená, že bude-li vše fungovat bez problémů, nemůže Curiosity fungovat mnohem déle – mise sondy Opportunity byla původně plánována na 90 dní, ale sonda již na Marsu funguje osm let). Současně jsou také k dispozici snímky, které pořídila jiná kamera sondy přímo během přistávacího manévru, složené do animace. Ty by v nadcházejících týdnech měly postupně být k dispozici i ve vysokém rozlišení, takže se budeme moci podívat na to, jak celé přistání proběhlo naživo. A aby těch pozoruhodných věcí nebylo málo, podařil se také poměrně husarský kousek – sonda MRO svými kamerami z oběžné dráhy Marsu zachytila Curiosity přímo během přistávacího manévru.
Přiznávám, že se dnes po celý den k téhle událost, která jistě dnešním dnem vešla do dějin, neustále vracím. Od dětství se věnuji amatérské astronomii, na vesmírná měřítka jsem celkem zvyklý (nakolik to je možné). Přesto mě ale stále znovu a znovu fascinuje představa, že jsme dokázali s přesností na pár kilometrů dopravit komplikovaným přistávacím manévrem, který by byl patrně za pozoruhodný považován i přímo na Zemi v dosahu obsluhy) na povrch planety, vzdálené od nás momentálně 250 milionů kilometrů (takže i světlo k nám z ní letí čtvrt hodiny), vozítko o rozměrech a hmotnosti osobního automobilu. A aby to nebylo málo, tak jsme ho při tom ještě jinou sondou, která kolem dané planety obíhá, dokonce dokázali vyfotografovat. Jestli se vám z té představy netají dech, pak netuším, co jiného by vás dokázalo ohromit.
Aneb řečeno slovy klasika: Luminous beings are we, not this crude matter.
A mimochodem, cenu za nejnečekanější výrok v řídícím centru během přistání sondy na jiné planetě získává neznámý autor lakonické reakce na varování o jakési drobné odchylce v kurzu. Do interkomu řídícího střediska zazněla jeho velice vědecká a vysoce sofistikovaná odpověď: „To nevadí, to je co by kamenem dohodil.“
A vida, diky za clanek. Zpravy nijak nesleduju a v dobe, kdy se tohle delo, jsem byla na cestach, takze mi to uniklo tim spis. Ohromena rozhodne jsem :)