Mám rozhodně daleko do trempa či někoho podobného, ale posezení u ohně jsem měl vždycky rád a ve specifické atmosféře, která u ohně je, jsem strávil hodně času. Je to ale už skutečně dávno a vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem u nějakého ohně poseděl naposledy. Tedy – pokud budeme hovořit o těch skutečných. U ohňů ne tak úplně reálných, ale přinejmenším stejně vítaných, jsem technicky vzato strávil posledních několik měsíců svého volného času. Ovšem v ohních, o kterých teď je řeč, nehoří dříví, ale kosti, a z každého z nich ční zapíchnutý pohrabáč (který se ale velice podobá meči). Nicméně ale v jejich případě, stejně jako u jejich reálných „kolegů“, velice často platí, že se vám od nich mnohdy ani nechce příliš odcházet…
