Living at the edge of the world

V reakci na kroky jisté skupiny českých dabingových herců, kteří se rozhodli bojovat se systémem, který podle nich funguje špatně a plodí nekvalitní díla, se opět na mnoha frontách rozjíždí diskuse odpůrců dabingu a jeho zastánců. Nedá mi to, abych se k ní tentokrát alespoň zběžně nevyjádřil, protože se těchto diskusí už roky aktivně účastním (nakonec, okrajově se mnou jakožto s překladatelem a současně filmovým nadšencem vlastně i souvisejí, jakkoliv jsem nikdy žádný překlad pro dabing nedělal).

Předně musím poznamenat, že osobně se dabingu vyhýbám, jak je to jen možné. Říkám to na rovinu a upřímně, důvody rozvedu níže. Na druhou stranu ale rozhodně nejsem zastáncem názoru, že dabing by měl vymizet zcela stoprocentně, jak se to někteří jeho odpůrci pokoušejí tvrdit. Přinejmenším dětské pořady a filmy je rozhodně prakticky nutné dabovat, protože děti do jistého věku titulky buď vůbec nejsou schopny číst, anebo už sice jsou, ale stejně jim budou sledování takových filmů nadměrně komplikovat. Stejně tak má dabing (ať už plnohodnotný, nebo rychlodabing) nepochybně svoje místo třeba v nejrůznějších dokumentárních pořadech či například v různé „televizní vatě“ typu odpoledních telenovel a podobné nenáročné zábavy, nezřídka používané spíše jako kulisa pro domácí práce. Opravdu bych nečekal, že si matka od rodiny pustí doma k žehlení Esmeraldu v původním znění s titulky – to je asi dost komická představa.

Často se objevují překvapivě nezdolné názory, opěvující kvality starých českých dabingů ze staré školy. Abych řekl pravdu, souhlasím s nimi jen do jisté míry. Je nesporné, že český dabing byl v porovnání s celou řadou, ne-li většinou dabovacích přístupů v sousedních zemích skutečně na velice slušné výši, co se týkalo technického provedení. Bohužel nám ale také nezřídka leccos z původního znění zatajoval nebo v něm prováděl změny, o kterých jsme neměli ani tušení. Pravda, to je do jisté míry záležitost spíše překladu než dabingu, ale tenhle nešvar je bohužel pro dabing poměrně typický – překlad pro dobrý dabing musí být „šitý na míru“ pohybům úst herců, a z tohoto důvodu se nezřídka původní překlad, dodaný překladatelem, „za pochodu“ poněkud mění. Nebývá to vždy tak drastické, jako v onom linkovaném příkladu z Indiana Jonese, ale změny se objevují poměrně často. A protože překladatelé nebývají samotnému procesu dabování přítomni, obvykle tyto změny provádí někdo, kdo nemusí ovládat zdaleka tak dobře jak původní jazyk, tak češtinu, a proto se v dabingu najednou ocitne věta, která rázem působí docela jinak než v originále (protože ten, kdo překlad upravoval – občas to dělá i sám dabingový režisér, nemusí to být nutně specializovaný úpravce – prostě nepochopil nějaký vtip, nahradil ho nějakým méně citlivým nebo třeba poněkud pokroutil původní repliku, takže rázem nepůsobí tak docela česky. Divák, pokud takovou věc zaregistruje, to pak často neprávem přisoudí překladateli, přestože ten za to nezřídka vůbec nemůže a je z takových změn rozčarovaný stejně, jako leckterý divák – respektive spíše ještě více, protože je pod překladem filmu podepsaný.

I zmíněné dabingy ze staré školy ovšem trpí jedním zásadním problémem, který vyplývá z podstaty dabování a který se v dnešním uspěchaném systému výroby dabingu bohužel projevuje o to intenzivněji (z celkem pochopitelných důvodů) – totiž že nadabováním se film nevratně mění. Pochopitelně – protože přicházíme o nemalou část původního hereckého projevu, tedy o hlas původního herce. Sledujeme-li nadabovaný film, nesledujeme již jeho původní podobu a původní herecké výkony. Sledujeme jejich interpretaci partou českých dabérů. Dívám-li se na dabovaného Johnnyho Deppa, Sylvestera Stalloneho či Iana McKellena (záměrně uvádím několik velice známých herců, které osobně považuji za veskrze nenadabovatelné, každého z jiných důvodů), nemám už možnost sledovat jejich role tak, jak se do nich na několik měsíců vtělili a s velkým úsilím mnohdy desítek pokusů na každou ze scén, při kterém si dávali záležet na podání takřka každého slova. Ne, sleduji obrazový záznam jejich hereckého výkonu, ke kterému mi jeho nemalou část zprostředkovává několik lidí, snažících se více či méně imitovat původní herecký výkon zmíněných slavných herců, kteří na to celé navíc neměli řadu měsíců, ale v lepším případě možná tak týden, v horším třeba i den. Pokud mám štěstí a dabéři jsou schopní, dostanu něco, co se bude původnímu hereckému výkonu poměrně uspokojivě blížit. Pokud štěstí nemám – a ve stávajících podmínkách, proti kterým se aktuálně dabéři ozývají, je to mnohem pravděpodobnější – dostanu cosi, co mnohdy působí spíše jen jako nechtěná parodie: postavy mluví mnohdy až směšně nepasujícími hlasy (jedním z takto postižených bývá relativně často právě již zmiňovaný Sylvester Stallone se svým velmi nestandardním a nenapodobitelným hlasem), vášnivé projevy jsou pronášeny unylým a monotónním hlasem, který zabije jakoukoliv atmosféru scény, hlasy jednotlivých postav si jsou často až nepříjemně podobné (pokud pro jistotu rovnou nemluví jeden dabér postav několik – viděl jsem v profesionálně dabovaných filmech už i scény, kdy se vysílačkou bavil jeden člověk sám se sebou, protože shodou okolností daboval obě postavy na obou koncích spojení), zkrátka to nějak prostě vůbec není ono a výsledný dojem je docela jiný a povětšinou mnohem slabší, než při sledování originálu. Kdyby vám někdo pustil původní zvukovou stopu nějakého slavného filmu, a obrazovou složku by nahradil amatérským záznamem skupinky herců, kteří se (byť třeba s maximálním nasazením) pokoušejí přehrávat scény z daného filmu, nebo by vám někdo předložil slavný román, který kdosi vlastními slovy přepsal do češtiny za týden čistého času, asi by vám to přišlo hodně podivné a patrně byste takové dílo nevyhledávali. Proč je tedy ale něco podobného tolika lidmi tak žádané a opěvované v případě dabingu, tedy kompletního nahrazení zvukové složky filmů a seriálů nějakou docela jinou?

Naprosto alergický jsem přitom na výroky typu „Filipovského Funés je lepší než originál!“. Něco podobného se v diskusích o dabingu objevuje velice často a je to naprosto absurdní. Jistě, nepochybně mohou existovat dabovaná díla, jejichž dabing se nám může líbit více, než původní herecký výkon aktérů. S tím samozřejmě není žádný problém – může nastat situace, kdy dabéři a překladatelé vytvoří něco, co je zábavnější a poutavější než originál. Je to důkazem toho, že na takovém dabingu pracovali opravdu skvělí herci a překladatelé (a režisér a zvukař a další spousty lidí, kterým bych nerad upíral zásluhy), kterým se možná dokonce místy povedlo původní předlohu překonat, či ji pojali poněkud odlišně a výsledek proto funguje skoro stejně dobře jako originál, nebo možná místy dokonce i o něco lépe. Sám, ač jinak skutečně významným způsobem upřednostňuji původní znění a dabované filmy obvykle vypínám, mám pár oblíbených dabingů, na které nedám dopustit – ať už bych měl jmenovat třeba povinného Červeného trpaslíka, seriál Twin Peaks nebo třeba film Big Lebowski. I u nich ale v zásadě platí, že jejich dabing není ani tak lepší, jako zkrátka jiný než originál – což v některých scénách funguje lépe, v jiných o něco hůře, takže je to ve výsledku velice vyrovnané.

To platí i v případě onoho tak „profláklého“ Filipovského – jeho pojetí Funésova výkonu není nijak definovatelně lepší (dalo by se ostatně diskutovat o tom, zda může být napodobenina něčeho lepší než předloha), je zkrátka jen jiný. Pokud znáte Funése pouze z Filipovského podání, máte pravděpodobně zakořeněnou představu neustále legračně křičícího muže, který specifickým způsobem mumlá. Pokud si ale pustíte Funése v originále, zjistíte, že jeho původní herecký projev je podstatně více dynamický, že se nejedná o takovou palbu na pokraji likvidace hlasivek, jakou předváděl Filipovský, že obsahuje i mnohem „civilněji“ působící chvíle, kdy se z cholericky prskajícího mužíka stává celkem obyčejný člověk s celkem obyčejným hlasovým projevem. Filipovského Funés se snaží být „Funésovatější“ než sám Funés – takřka neustále si cosi legračně mumlá pod vousy nebo na někoho vříská. Je to legračnější? Ano, mnohdy skutečně ano, nemá smysl to popírat. Je to „lepší než originál“? Nemyslím. Je to prostě jiné. Zkuste si někdy Funése v originále pustit a přistupujte k němu bez předsudků typu „Funés bez Filipovského není Funés“, možná budete poněkud překvapeni tím, jak odlišně a hlavně lidštěji některé scény v jeho filmech najednou působí.

Čímž se ovšem plynule dostáváme ještě k jedné absurditě, kterou v diskusích o dabingu tak často vídám – totiž k tvrzením typu „vy chcete zrušit dabing, protože umíte anglicky a jiné než americké filmy ani neznáte, takže nechápete, co prožívá někdo, kdo anglicky neumí“. Což je samozřejmě naprostý nesmysl.

Samozřejmě je pravda, že pokud ovládám jazyk, v němž je daný film natočený, nepochybně si můžu v jeho původním znění vychutnat další věci, které někomu, kdo daným jazykem nemluví, zcela jistě uniknou. V naší rodině byl například kdysi poměrně oblíbeným filmem Krokodýl Dundee (a jeho druhé pokračování). Ať už si o tom filmu myslíte, co chcete, já ho považuji za celkem zdařilou komedii s celkem slušným dabingem. Viděl jsem oba ty filmy mnohokrát. Před nedávnem jsem si na ně vzpomněl a v nostalgické chvilce jsem se na ně znovu podíval, tentokrát už samozřejmě v originále. A jakkoliv mi v těch filmech už leccos nepřišlo tak vtipné jako před nějakými dvaceti lety, tak jedna věc mě bavila naopak podstatně více – totiž charakteristický australský přízvuk hlavního hrdiny, který sám o sobě posiluje některé vtipy a který nám zkrátka dabing zamaskoval. Nebo jsem před nedávnem sáhl po legendárních Profesionálech a vyloženě si vychutnával Cowleyho skotský přízvuk. Nic z toho samozřejmě neocení nikdo, kdo neumí anglicky natolik, aby se v takových věcech orientoval. Přitom právě přízvuky jednotlivých postav jsou často něčím, co dost zásadním způsobem obohacuje filmy a napomáhá v nich budovat atmosféru – viděl jsem řadu filmů, v nichž smazáním přízvuků postav ztratily některé scény v podstatě smysl. A čeština má navíc ten problém, že se do ní přízvuky moc dobře převádět nedají. Máme tu obligátní moravský přízvuk (nebo případně hantec), ruský, německý, cikánský (nebo romský, chcete-li) a možná vietnamský. A tím to víceméně končí, přičemž většina jmenovaných je tak jako tak zhola nepoužitelná pro nějaké převádění kontextu například stereotypů, souvisejících s konkrétními přízvuky v angličtině. Takže pokusy o převod přízvuku beztak obvykle dopadají dost tragicky – jeden z nejstrašlivějších příkladů jsem relativně nedávno slyšel při pokusech převést nějak do češtiny Rajeshův indický přízvuk v seriálu Big Bang Theory. V takových případech je asi skutečně lepší se na přízvuk úplně vykašlat. Ale to nic nemění na tom, že v originále zkrátka tvoří nezřídka nemalou část atmosféry, kontextu i třeba toho humoru.

O tyhle věci ale ve skutečnosti tak moc nejde. To, zda danou řeč ovládám nebo ne, mě při sledování filmů vůbec nezajímá. Naopak mě vlastně celkem baví poslouchat jazyky, které vůbec neovládám, a současně při sledování filmu poslouchat, jak se v daném jazyce co řekne, čím se ten či onen jazyk podobá jazykům jiným a podobně. V tomhle ohledu může nepochybně původní znění pomoci i v tolik omílaném (a podle mého názoru podstatně méně relevantním, než jak je často prezentováno) využíváním původního znění pro učení se cizím jazykům. Jistě, pomůže, ale není to tím hlavním důvodem, proč mi dabing vadí bez ohledu na jazyk, ve kterém daný film je. Ten hlavní důvod tu už zazněl – pokud jdu sledovat nějaký film nebo seriál, chci z něj zkrátka mít zážitek kompletní. Je mi naprosto jedno, jestli původnímu znění rozumím nebo ne – i v případě, že nerozumíte slovům samotným, vám původní zvuková stopa dokáže sdělit mnohé nad rámec toho, co by mohl poskytnout dabing. Volím původní znění bez ohledu na to, zda v něm zaznívá angličtina, španělština, ruština, hebrejština, čínština či třeba japonština. Celá řada asijských filmů je například dostupná v anglickém znění. Ale ještě jsem nepotkal žádný, u kterého bych si řekl, že je s anglickým zněním lepší, protože tomu rozumím, zatímco mandarínské čínštině ani trochu. Argumentace „chcete originál, protože mu rozumíte“ je opravdu jedním z nejhorších argumentů, s jakými můžete v diskusi o dabingu vůbec přijít.

A pak je tu vlastně ještě jeden zásadní důvod, proč sledovat filmy a seriály v původním znění – když je sledujete dabované, vůbec neoceníte, pokud najednou v americkém televizním seriálu zazní něco jako „ježíši, já s těmahle hercema nemůžu pracovat!“ ;)

Tak jako tak si ale myslím, že je dobře, že se o tom začalo zase takhle aktivně mluvit, protože mám povědomí o tom, že situace kolem vzniku dabingů opravdu není ideální a bude jedině dobře, pokud se s tím podaří něco udělat. Já osobně dabing spíše nemusím, jak jsem naznačil, ale pokud se podaří jeho kvalitu zlepšit, půjde i tak o pozitivní vývoj.

5 lidem se článek líbí.

Znelíbit