Tenhle post byl zcela neplánovaný, ale protože se mi přihodilo něco, co mě potěšilo víc, než by možná mělo, musím se o to tady podělit. Můj komentář k jednomu z postů na fotografickém blogu The Online Photographer byl autorem blogu zařazen mezi „vybrané komentáře“ a dočkal jsem se na něj i pár reakcí, které mi udělaly celkem radost.
Zmíněný blog, pokud ho neznáte, je poměrně dost seriozním fotografickým blogem, kde se v komentářích často objevují skuteční profesionálové svého oboru v obou významech toho slova, a jeho obsah tomu často odpovídá. Současně se ale neuzavírá ani amatérům a nadšencům. Já tenhle blog sleduji už roky, ale mimo jiné i z důvodu toho, že mě nezřídka jeho obsah poměrně dost míjí, protože se zkrátka jedná o dost jinou ligu fotografů a diskusí, ho sleduji spíše náhodně, a komentáře jsem tam za tu dobu napsal asi čtyři.
Před pár dny jsem v RSS čtečce zaregistroval nový příspěvek, tentokrát o fotografování západů slunce. Autor blogu zveřejnil vlastní snímek jednoho západu a doprovodil ho zamyšlením o tom, že ještě nikdo nedokázal pořídit dokonalý snímek západu slunce a ani nikdy nedokáže, protože každá fotografie západu slunce je jen „suvenýrem“ mnohem lepšího zážitku, který si můžete naprosto srovnatelně vychutnat i bez fotografování, a jakýkoliv snímek, který pořídíte, je jen náhražkou onoho zážitku.
V diskusi s tím někteří přítomní samozřejmě nesouhlasili a přidávali své názory.
Pokud mě znáte, jistě víte, že fotografie západů slunce (a nebe a oblohy vůbec) tvoří pravděpodobně největší část mého „portfolia“ a příležitost nějaký pěkný západ vyfotografovat jen málokdy vynechám, i když mám třeba zrovna po ruce jen mobil (jako například zrovna včera). Takže se jedná o něco, co je mi velmi blízké a záleží mi na tom, přestože to často bývá stavěno do poměrně negativního světla.
Nedalo mi to tedy a napsal jsem ke zmíněnému postu také jeden komentář. A včera jsem zjistil, že se, jak už jsem naznačil, ocitl mezi „vybranými komentáři“ s poznámkou autora blogu, že „působím dojmem velkého fotografického nadšence“. Obojí mě opravdu dost potěšilo, protože, jak jsem zmínil, považuji návštěvníky toho blogu obecně za velké profesionály a autora samotného si velice vážím. A přinejmenším stejně mě potěšily i reakce, kdy jeden z návštěvníků zmiňuje, že mu můj komentář připomněl, že tím nejdůležitějším, co mu fotografování dalo, je schopnost dívat se lépe kolem sebe, a jiný prohlašuje, že můj komentář je pro něj jedním z nejlepších komentářů, které na zmíněném blogu vůbec kdy četl.
Jak říkám, asi to v obecném pohledu nic, co by stálo za řeč (prostě se někomu líbil nějaký komentář někde na blogu, no), ale v kontextu mě to zkrátka celkem potěšilo.
Pokud vás to zajímá, tady je můj komentář v češtině. Zvažoval jsem, že ho jako jakési vyznání zveřejním tady na blogu tak jako tak, ale váhal jsem, protože je pravděpodobně poněkud patetičtější, než by být musel. Ale v zásadě si za tím stojím (a v minulosti jsem už něco podobného říkal mnohokrát) a v kontextu jeho drobného úspěchu na TOP pro mě rozhodování, zda ho tu zveřejnit, bylo o poznání snazší.
Osobně se považuji za fotografa, který se na západy slunce specializuje. Možná nejsem jako fotograf dobrý, to musejí posoudit druzí. Zcela jistě nejsem profesionál, nikdy v životě jsem žádnou fotografii nikomu neprodal a pravděpodobně ani nikdy neprodám. Ale fotografování západů mě opravdu hodně baví, takže se tomu zkrátka věnuji. Každou chvíli mi někde někdo říká, že to, co dělám, je tou úplně nejnižší formou fotografie, co se tvořivosti týče, a že západy slunce jsou tím nejkýčovitějším subjektem, jaký vás napadne.
Je mi to jedno. Prostě mám západy rád (a východy slunce a mraky a nebe obecně, jak denní, tak noční). Takže když vidím krásný západ slunce, prostě si nemůžu pomoci a ten „suvenýr“ si pořídím. Každý západ nebo východ slunce je pro mě výjimečný, už třeba jen tím, že se nikdy nebude opakovat. Někdy plánuji místo a záběr předem, někdy fotím prostě jen tak z okna. A pak se o tenhle výjimečný okamžik podělím s ostatními a mám radost, když se ten snímek někomu líbil, protože to pro mě pak znamená, že jsem se s někým podělil o ten výjimečný okamžik, který on sám zažít nemohl.
Poslední dobou spousta lidí prohlašuje, že všichni pořád všechno fotografují a kvůli tomu si pak ani nejsou schopni užívat ten okamžik samotný. Já tyhle poznámky nechápu. V mém případě to funguje přesně opačně – když se snažím pořídit snímek, vnímám všechno mnohem intenzivněji. Jsem schopen si naprosto dokonale užít západu slunce někde v přírodě i bez fotoaparátu, ale když začnu přemýšlet o tom, jak ho uspokojivě vyfotografovat, začnu mnohem silněji vnímat, co se kolem mě a přede mnou odehrává, všímat si každého detailu… Výsledný snímek sice tyhle pocity možná někdy nedokáže předat dál (vlastně asi skoro nikdy), ale to na tom nic nemění. A když se pak na ten snímek, na ten suvenýr ze západu slunce nebo čehokoliv jiného, co jsem prožil, znovu podívám, tak se mi velice často poměrně dost silně znovu vybaví, jaké to bylo, klidně i řadu let poté. Nikdy bych si nedokázal jediný západ slunce a pocity při jeho sledování pamatovat po tak dlouhou dobu, nebýt toho suvenýru.
Takže ano, možná nikdy nikdo nepořídil žádný dokonalý snímek západu slunce a nikdy ani nepořídí. A možná skutečně jen zaplavuji svět zbytečným kýčem, jak mi někteří lidé tvrdí. Ale pokud to znamená, že dělám, co mě baví, a můžu se o tu zábavu podělit s ostatními, nemám s tím nejmenší problém :) A pořídil jsem během toho i pár snímků, na které jsem celkem hrdý, i když je asi nikdy nebude nikdo obdivovat kdesi v galerii :)
Čili asi nějak tak to vidím stran fotografování západů slunce já.
