Konvoj

Bře
29
2015

Když se mě před necelými dvěma týdny, kdy hysterie kolem průjezdu konvoje teprve začínala, kdosi na Ask.fm zeptal, jaký mám na to názor, konstatoval jsem, že je to pro mě asi jako kdyby se mě někdo zeptal, jaký mám názor na to, že v Dolní Lhotě pojedou po silnici z pole kombajny. Že s ohledem na skutečnost, že jsme sami členy NATO a průjezd je předem nahlášený a odsouhlasený, jde v podstatě jen o pár dalších aut, která projedou po našich silnicích, a přirovnávání k srpnu 1968 mi přijde neskutečně bizarní, protože to byla naprosto nesrovnatelná situace. Obzvlášť z úst komunistů a různých dalších příznivců Ruska mi pak něco takového přišlo jako neuvěřitelné chucpe. Prostě jsem něco takového považoval za samozřejmost a příliš mě to tímpádem ani nezajímalo.

Pak ale přišla „kauza Vyvadil“ a o konvoji se začalo mluvit ještě mnohem aktivněji. Pana Vyvadila považuji za naprostého pomatence, i když i chování jeho odpůrců, kteří si z něj vystřelili, mi přišlo poněkud dost dětinské a zbytečné. Nicméně mediální hysterie, která se kolem konvoje po této kauze rozpoutala, víceméně nahlodala mou lhostejnost a alespoň pomyslnou neutralitu a začal jsem se trochu aktivněji vyjadřovat proti odpůrcům – stále primárně proto, že mi jejich „argumenty“ připadaly neuvěřitelně scestné, a navíc se zdálo, že jejich řady narůstají. Jsem sice poměrně dost pacifisticky smýšlející člověk, a vojenské síly mě na rozdíl od řady jiných nechávají poměrně lhostejnými, natož abych cítil potřebu jim projevovat nějaké sympatie, ale na druhou stranu si uvědomuji, že se zkrátka bez armád lidstvo hned tak neobejde a je lepší ji mít než nemít. A pokud už bych měl projevovat sympatie nějaké armádě, pak zcela jistě mnohem raději armádě americké (byť mi americká vojenská politika přijde poněkud agresivnější, než by asi měla). Obzvlášť v poslední době se mezinárodní situace bohužel opět poněkud vyostřuje, a v takovém případě budu rozhodně mnohem raději, pokud na naší straně bude stát armáda země, která sice občas strká nos do věcí, do kterých by ho asi strkat neměla nebo nemusela, ale alespoň pro to obvykle má celkem smysluplné a víceméně pochopitelné důvody, na rozdíl od strany druhé, která jedná přesně obráceně – nejprve vyšle armádu a teprve potom vymýšlí podivné důvody k tomu, proč ji tam či onam vyslala. A řeči o české vojenské neutralitě a soběstačnosti jsou jen poblouzněné výplody myslí, zcela odtržených od reality. Aniž bych chtěl naše vojsko podceňovat, obávám se, že opravdu nemá prostředky na to, aby se v případě potřeby (která doufejme nikdy nenastane) obešlo bez nějakého významnějšího spojence.

Takže jsem se v důsledku toho všeho o průjezd konvoje začal zajímat přece jen poněkud aktivněji a dokonce si začal pohrávat s myšlenkou jít se na něj někam podívat. Původní trasa konvoje se měla Olomouci zcela vyhnout asi o třicet kilometrů, protože měla vést přes Přerov a Kroměříž. To sice není příliš daleko, ale na druhou stranu, zas tak velkou potřebu být u toho jsem také necítil. Jak se ale průjezd blížil, začaly se objevovat informace o tom, že by měl snad konvoj přece jen projíždět logičtější a rychlejší cestou po olomouckém obchvatu a místo přes Přerov a Kroměříž jet na Vyškov kolem Olomouce a přes Prostějov, a já začal víc a víc uvažovat o možnosti zajít se na průjezd podívat. Stále ale panovaly jisté zmatky o tom, která z těchto tras bude vlastně platit. Teprve až včera večer bylo jasno v tom, že konvoj kolem Olomouce pojede (takže ho budu mít vzdušnou čarou nějakých pět kilometrů) a že se dokonce nedaleko koná oficiálně ohlášené setkání lidí, kteří chtějí konvoji alespoň zamávat. Já na podobné hromadné akce příliš nejsem, obzvlášť ne takové, které jsou do jisté míry politického charakteru (hádek mám dost na internetu), ale setkání se beztak konalo v místech, kam jsem měl v plánu jít (nepřekvapivě, ono tu míst se slušným výhledem zas tolik není), takže jsem se rozhodl se tam vydat, pokud to budu stíhat.

Na tomto místě je asi třeba podotknout, že ačkoliv se často hovořilo o „vítání amerických vojáků“, já jsem svou účast takhle rozhodně nevnímal. Konvoj jen projíždí, je to víceméně rutinní přesun (i když nepopiratelně s jistým „reklamním“ a PR faktorem), takže neexistuje žádný smysluplný důvod, proč tady americké vojáky výslovně „vítat“. Prostě se mi ten termín v tomhle kontextu osobně poněkud příčí (i když jsem schopen pochopit, že jiným přijde úplně normální a vnímají to asi trochu jinak). Bral jsem to víceméně spíš jako atrakci, jako možnost podívat se na americkou vojenskou techniku a udělat si pár fotek. A pak tedy samozřejmě čistě svou přítomností taky alespoň sdělit něco jako „kašlete na všechny ty pitomce, jsou mezi námi i tací, kterým váš průjezd nevadí, kteří vás vnímají jako spojence, kterými jste, a chtějí vás mít na své straně“. Prostě takové pasivní vyjádření – nemusím u toho zrovna radostně jásat a mávat americkou vlajkou (ale opět, zcela chápu, že jiní to vnímají jinak a nemám s takovými projevy nejmenší problém, viz dále).

Záměrně jsem si vytipoval místo, které mělo být trochu stranou od hlavní skupiny, a domníval se, že tam budu pravděpodobně zcela sám. Jak jsem ale pochopil hned po příchodu, to bylo ode mne velmi naivní. Prvním pozitivním překvapením dne totiž byla skutečnost, že se kolem dálnice objevilo mnohem víc lidí, než jsem na základě internetových diskusí a názorů očekával. Možná, že spousta lidí přišla s podobnou motivací jako já, tedy podívat se na „atrakci“ a možná snad dát také najevo, že ne všichni Češi považují průjezd americké armády za okupaci. Pokud šlo i o to druhé, pak asi nezbývá, než panu Vyvadilovi zpětně poděkovat, protože v tom pravděpodobně sehrál nemalou roli. Nevím, kolik lidí tu v okolí Olomouce přesně u silnic postávalo, ale pár stovek to bylo určitě – což, jak jsem zmiňoval, bylo rozhodně víc, než jsem vůbec očekával. Navíc mezi přítomnými nebyl přinejmenším viditelně žádný z odpůrců průjezdu – to obzvlášť tady, na poměrně „rudé“ Moravě, celkem překvapilo. A pokud byl, tak si to nechal pro sebe a nikoho z přítomných tím neobtěžoval.

Takřka jistě ale byli spokojeni i ti, kteří přišli čistě kvůli fotografování a/nebo podívat se na netradiční atrakci. Atmosféra totiž byla naprosto skvělá a pro mě nečekaně pozitivní – ve vzduchu vlála nejedna vlajka americká i česká, auta, která během čekání na konvoj samotný shluky čekajících míjela, na pozdrav blikala a troubila a přihlížející jim na pozdrav mávali, a obecně všude panovala překvapivě pozitivní atmosféra, která byla tím hlavním příjemným překvapením celé akce. Po těch bizarních výrocích a diskusích, které zaplavily média, bylo zkrátka poměrně překvapivé zažít něco až takhle pozitivního, co evidentně spojilo poměrně dost lidí. A když došla řada i na samotné projíždějící vojáky, bylo z jejich chování více než evidentní, že se role „pojízdné atrakce“ ujali velmi ochotně a s chutí, dost si ji užívali a s úsměvy na tvářích mávali na všechny strany. Zlatým hřebem mezi nimi byl bezpochyby jeden z vojáků ve druhé části konvoje, který se vžil do role hvězdy velmi důkladně, stál v průlezu transportéru a oběma rukama velmi teatrálně posílal přihlížejícím pomyslné polibky a děkoval se. A neméně působivý byl i průjezd jednoho z jeho kolegů o pár vozů později, který to naopak pojal ve vší vážnosti a ze svého průlezu velmi formálně a zdvořile okolostojícím se vší vážnosti salutoval.

Organizátor olomouckého vítání Vladislav Raclavský před pár dny do médií prohlásil, že chtěl dát lidi dohromady, aby jen neseděli u televizí a nenadávali na pár křiklounů. Myslím, že jeho záměr vyšel naprosto dokonale. Ty zhruba dva týdny, kdy se o konvoji aktivněji hovořilo, jsem byl z dění kolem něj a z toho, co o něm bylo k vidění v médiích, poměrně dost znechucený. Zážitky dnešního dne mi ale daly jasně najevo, že i když se možná zdá, že toho negativního je kolem nás až příliš mnoho a že jsou slyšet hlavně ti, u kterých si spíš přejete, aby raději mlčeli, skutečnost je naštěstí o poznání optimističtější a ti zmedializovaní křiklouni jsou ve skutečnosti jen směšnou kapkou v moři rozumnějších lidí. A když se tak člověk při pohledu na projíždějící vojáky zamyslel nad tím, že se jedná o lidi, kteří jsou připravení položit životy nejen za svou zemi, ale také za své spojence, mezi které se počítáme, a že se jim takové pozitivní pozornosti ze strany veřejnosti asi nedostává příliš často, pokud vůbec někdy, a dost možná ani u nich doma, tak asi jen těžko mohl někdo litovat, že se na to přišel podívat a že kvůli tomu třeba musel několik hodin mrznout v dost nepříjemném větru na dálničním mostu. Já toho nelituji rozhodně. A dokonce ani pohled na zpravodajství a tradičně celkem negativní zprávy na většině zpravodajských portálů (korunované dalším zoufalým pokusem naší hlavy pomazané strhnout na sebe pozornost za každou cenu) po příchodu domů mě o velmi pozitivní náladu, kterou jsem si z akce odnesl. A to je upřímně co říct.

Do mé fotogalerie z akce můžete vstoupit kliknutím na obrázek níže:

Pokud by někdo chtěl některou z fotografií v lepším rozlišení, nebo ji snad dokonce chtěl někde použít, ozvěte se mi, rád vyhovím, pokud to bude možné (například ne u všech snímků by bylo lepší rozlišení k dispozici, některé jsou poměrně dost ořezané).

6 lidem se článek líbí.

Napsal(a) dne 29. 3. 2015 v 22:03
Kategorie: Absurdistán,Fotografie,Osobní

Žádné komentáře »

RSS komentářů k tomuto příspěvku. Zpětné URL


Napište komentář

Používá systém WordPress | Styl: Aeros 2.0 z TheBuckmaker.com