Jak jsem už naznačil na jiných místech, před nedávnem jsem absolvoval vyhlídkový let po okolí Olomouce v Cessně 172. To samozřejmě navenek nepůsobí jako nic kdovíjak výjimečného – vyhlídkové lety jsou dneska zcela běžnou záležitostí, dvojnásob máte-li prostřednictvím některého člena rodiny k letištím a létání tak blízko, jako já. Přesto tahle informace možná ty, kteří mě znají, nemálo překvapila. Trpím totiž odjakživa akrofobií, tedy strachem z výšek.
I když jsem tedy měl možnost takový vyhlídkový let absolvovat už mnohokrát, z více důvodů jsem to neustále odkládal. Jedním z hlavních důvodů samozřejmě byla výše zmíněná skutečnost – neměl jsem nejmenší tušení, co se mnou takový let udělá. Mám jisté problémy už v situacích, kdy mám například doma opravit světlo nebo tak něco, natož snad vylézt do větších výšek. Na druhou stranu mě ale často láká vidina rozhledu, který shora bude, takže se celkem běžně stává, že s vypětím sil vyšplhám na nějakou rozhlednu či kopec, jen abych se nahoře skoro bál pohnout, křečovitě se držel něčeho dostatečně pevného a bezpečného a následně měl problém slézt dolů ;) A ačkoliv mě létání a letadla odjakživa fascinují, počet mých dosavadních letů je stále velice mizivý. V dětství jsem se nechal přemluvit k jednomu vyhlídkovému letu ve staré „Andule“ An-2. A co se dopravních letadel týče, těmi jsem poprvé v životě absolvoval až před třemi lety jeden zpáteční let a tento zážitek jsem si vloni zopakoval.
Zážitky to byly ve všech zmíněných případech v zásadě příjemnější, než jsem se obával, i když loňské přistání v Lisabonu v poněkud divočejším počasí záhy po intenzivní průtrži mračen bylo pro mne místy poněkud dobrodružnější. Všechny zmíněné lety ale měly jedno společné – šlo o poměrně velká letadla (i v té Andule se například dá za letu normálně chodit či se nekoukat okénkem ven, pokud nechcete), ve kterých vše nepochybně působí poněkud jinak a také jsou ve vzduchu poněkud stabilnější. Sednout ale do skutečně malého letadla, to byla pro mě stále velká neznámá – podstatně širší výhled, větší citlivost na atmosférické podmínky, stísněnější prostředí…měl jsem obavy z toho, že na mě vše zmíněné může působit podstatně hůř.
Aniž bych dlouze napínal – musím konstatovat, že takové obavy byly z valné většiny zcela neopodstatněné. Lidský mozek je evidentně ještě bizarnější věc, než bych asi čekal (a to i v případě mozku mého). Připadá mi to velice absurdní, ale žádné zásadní problémy se zkrátka nedostavily. Dokonce bych si troufal tvrdit, že to byl ještě příjemnější zážitek, než let klasickým dopravním letadlem. Je hrozně zvláštní uvědomovat si, že ačkoliv se mi za normálních okolností třesou kolena ve výšce pár směšných metrů nad zemí, nedělá mi nejmenší problémy dívat se oknem vedle sebe na krajinu, která ubíhá kilometr (i víc) pode mnou. Věnoval jsem se sice poměrně hodně fotografování (viz odkaz dole) a mám nepochybně zkušenosti s tím, že se mi s mým strachem z výšek nepochybně daří bojovat znatelně lépe, pokud se plně věnuji fotografování a snažím se nemyslet na to, v jaké výšce se nacházím, ale na druhou stranu jsem přesně na tohle během letu myslel a tudíž jsem při nejedné příležitosti focení výslovně nechal a snažil se naplno vnímat situaci, ve které se nacházím. Nic, nemělo to žádný výrazný efekt. Dokonce jsem se výslovně snažil „naklánět“ z okénka (v uvozovkách, protože to fyzicky samozřejmě nešlo) a dívat se co nejvíce přímo pod sebe a například na skutečnost, že náš podvozek skutečně po ničem nejede, ale že visíme kilometr ve vzduchu, jsem se svůj mozek snažil výslovně cíleně „upozorňovat“, ale opět, žádná reakce se nedostavila. Nedostavila se dokonce ani při jedné ostřejší zatáčce ke konci letu přímo nad Olomoucí, kdy jsme zatáčeli na mou stranu a já tudíž bočním okénkem viděl technicky vzato přímo pod letadlo a mohl veškerou hloubku pod námi vnímat naplno, se žádné intenzivnější pocity nedostavily.
Nechci tvrdit, že jsem byl po celou dobu letu naprosto v pohodě – to bych rozhodně přeháněl. Například při zahájení zmíněné ostré zatáčky to na okamžik nebylo úplně příjemné, jak se člověku mírně zhoupnul žaludek. Stejně tak když jsme přelétali nad okrajem Jeseníků, občas to s letadlem trochu házelo, což samozřejmě také není úplně příjemné – obzvlášť když se letadlo zrovna trochu propadne. Ale zmíněný pocit v zatáčce nepochybně mnohem více souvisel s nezvyklým vjemem změny prostorové polohy, než s nějakým skutečným strachem, a jsem si jistý, že by se na něj dalo poměrně snadno zvyknout. A co se týče oněch propadů a házení letadla, ty jsem možná paradoxně při tomhle vyhlídkovém letu snášel lépe, než je snáším v dopravních letadlech – a myslím, že to bylo z velké části způsobeno tím, že i když se letadlo na můj vkus začínalo docela vrtět, stačilo se podívat na vedlejší sedačku na pilota a člověk zjistil, že se evidentně neděje nic znepokojivého, a i když vám třeba vaše zkreslené vnímání namlouvalo, že tohle už začíná být krapet divočejší a pilot má jistě plné ruce práce, pro něj bylo v takových podmínkách ovládání celého letadla zcela evidentně náročné a bezstarostné naprosto stejně jako předtím, kdy jsme letěli vzduchem klidnějším, a opravdu nejevil sebemenší náznaky jakéhokoliv znepokojení nebo toho, že by se dělo cokoliv výjimečného. Což zkrátka dokáže poměrně dost uklidnit a je to věc, kterou v dopravním letadle nepoznáte.
Je docela zajímavé přemýšlet o tom, co tedy vlastně strach z výšek spouští. Pohled z výšky jako takové tam evidentně hraje podstatně menší roli, než by se mohlo zdát. Pocit ohrožení v tom asi také až takovou roli hrát nebude – jinak by se mi nepotily ruce a nedělalo špatně od žaludku třeba při prohlížení snímků takových těch cvoků, co lezou po mrakodrapech bez zajištění, aby se nahoře fotili, při sledování nejrůznějších videoklipů (nebo třeba traileru na chystaný film Muž na laně) anebo třeba při hraní her – takový Jedi Knight je prastará hra, ale zapsal se mi mnoha sekvencemi ve velkých výškách do paměti asi trvale, stejně jako třeba pobíhání po pilířích v kostele v Anor Londu ve hře Dark Souls).
Možná v tom hraje roli skutečnost, že člověk sedí v uzavřeném kokpitu a cítí se proto od té výšky tak nějak izolovaný? Na tom by asi něco být mohlo – koneckonců moje dosavadní pocity z létání by se poměrně dost výstižně daly popsat stylem „sednete si do takového trochu zvláštního auta, které s vámi vyjede nahoru na oblohu“ (v případě dopravního letadla pak „do takového zvláštního autobusu“). Docela by mě zajímalo, jak bych například reagoval v případě letadla s otevřeným kokpitem, zda by se strach z výšek dostavil v takovém případě. Nebo v letadle, kde nejsou sedadla vedle sebe, ale za sebou. Nebo v balónu… I když v případě toho balónu tuším, že tam by to asi tak docela nefungovalo – už jen z toho důvodu, že jsem onehdy záznam letu balónem sledoval na YouTube, a úplně dobře mi u něj nebylo. Možná ne tak extrémně, jako například v případě těch již zmíněných snímků z vrcholků mrakodrapů a podobných věcí, ale záběry z letadel (nebo hraní leteckých simulátorů) se mnou nedělají v tomhle ohledu vůbec nic, takže je evidentní, že tam do hry vstupuje nějaký faktor, který vše posouvá trochu jinam (a mám pocit, že ten faktor je v případě balónu proutěný…)
Nemálo zajímavá je ale také ještě jedna skutečnost – totiž že strachem z výšek v tom smyslu, jakým jím trpím já, trpí běžně také velká řada pilotů. Dokonce se objevují zmínky o tom, že mezi piloty trpí paradoxně strachem z výšek mnohem větší procento osob, než tomu je v případě běžné populace – viděl jsem neověřené zmínky o 90 procentech, zatímco v běžné populaci se tohle procento pohybuje pod úrovní 10 procent. Letmý vlastní průzkum mezi několika málo piloty tomu nasvědčuje – překvapivě velké procento z nich přiznalo, že trpí velice podobnými problémy, jakými trpím já. A přesto jim nečiní létání nejmenší problémy. Strach z výšek tedy evidentně není nejmenší překážkou na cestě k pilotnímu průkazu, pokud byste se jako já automaticky domnívali, že tomu tak je.
Jak říkám, lidský mozek je zkrátka pozoruhodný. Pozoruhodný do té míry, že si například při vyhlídkovém letu můžete se svým pilotem povídat o tom, jak nepříjemné pocity oba zažíváte na necelých 30 metrů vysoké místní rozhledně, zatímco nad ní ve výšce několika stovek metrů přelétáte a prohlížíte si ji… :)
(Rozkliknutím náhledu se dostanete do fotogalerie snímků z vyhlídkového letu.)
