Film Dark Water je další z momentálně velmi módní vlny předělávek japonských (no, obecne asijských) hororů. Asijské horory jsou teď prostě ‚in‘ (a není divu), ovšem Američané umí všechno líp, tudíž si je natáčí po svém znovu. Původní Dark Water (Honogurai mizu no soko kara) jsem opravdu hodně chtěl vidět dřív než americký remake, protože jsem se bál, že se bude opakovat historie s filmem The Ring, jehož remake jsem také viděl dříve než originál a prostě mě už originál nějak nedokázal uchvátit. Tím spíš jsem z toho měl strach proto, protože originál Dark Water pochází od autora původního Ringu. Bohužel, nepodařilo se mi to, takže uvidíme, jak se mi bude líbit originál, až se mi ho podaří zhlédnout.
Americký remake Dark Water mě totiž, pokud na něj budu koukat jako na horor, zas tak moc neohromil (narozdíl od zmiňovaného remake Kruhu). V zásadě z něj mám podobný pocit, jako z amerického The Ring 2, kterému se ostatně VELMI podobá i námětem.
Mám z toho filmu na jednu stranu celkem radost – poslední dobou mě nějak přestává bavit chodit do kina na takzvané ‚strašidelné‘ filmy, protože jak se zdá, tak dneska už snad skoro nikdo neumí ve filmu vytvořit atmosféru opravdového strachu a hrůzy (jednou z výjimek byl právě americký The Ring – nezapomenu hned tak na to, že během jeho promítání v sále několik lidí opravdu křičelo strachy – ne leknutím, ale skutečně strachy). A protože to neumí, mylně předpokládají, že strach vytvoří tím, že diváky co nejvíc vylekají. Nevím jak kdo, ale já už skutečně mám po krk scén, kdy se na plátně hlavní hrdina plíží nějakou potemnělou místností a zničehonic na něj z ticha za ohlušujícího hluku něco/někdo vyskočí (a samozřejmě v nejotřepanějším případě se vůbec nejedná o to, co na něj vyskočit mělo, protože to na něj s ještě hlasitějším řevem vyskočí za pár vteřin). Nemám to rád, přijde mi to hrozně laciné a vůbec prostě – leknout někoho umí každý (pro aktuální příklad doporučuji například film White Noise, který je na zmiňovaném v podstatě postavený). Vystrašit někoho bez lekání, to už se musí umět.
Proto mě těší, že autoři Dark Water se cestou lekání nevydali. Ano, tuším asi jedna nebo dvě lekačky tam jsou, ale to jsem ochoten akceptovat a navíc mám dojem, že jsou taknějak ‚měkčí‘ než jindy, že je tam určitá adaptační doba, aby ten šok nebyl takový. Nicméně po většinu filmu se autoři skutečně snaží spíše děsit než lekat. Bohužel pro ně se jim to nedaří tak, jak by chtěli. I proto jsou asi první dvě třetiny filmu výrazně zajímavější než ta poslední. Hlavní hrdinka totiž na tom není zrovna nejlépe. Jednak má celkem nemalé psychické problémy způsobené traumaty z dětství, jednak se jí právě rozpadlo manželství a podstupuje se svým bývalým manželem ‚boj‘ (na který nemá finance) o svou dceru, na které silně lpí. K tomu všemu si hledá bydlení (které tedy hned v úvodu filmu najde ve velmi nehezkém domě na velmi nehezkém sídlišti na – také velmi nehezkém – Rooseveltově ostrově v New Yorku, jinak by film neměl, kde by se odehrával ;) ). Prostě nepříliš dobrá životní situace směřující sama o sobě k psychickému kolapsu. Počasí venku je jak půjčené z Blade Runnera a na stropě v ložnici jejich nového bytu se pořád zvětšuje promočená skvrna, která nemizí… A když se hrdinčina dcera začíná chovat víc a víc ‚divně‘ a jak se zdá, začíná vykazovat známky psychické nestability – dlužno dodat, že její matka jí v tom stylem rodičů, kteří v dětství utrpěli nějaké trauma a snaží se za každou cenu zajistit, aby jejich děti nic takového nepotkalo, čímž obvykle nechtěně působí škody daleko větší – hrdinka se pod tíhou všech svých problémů začíná hroutit, stále častěji do sebe hází jeden prášek za druhým a divoké sny a vidiny jí prolínají s realitou. A v tu chvíli si divák přestává být jistý, co z toho, co vidí, se skutečně děje a co se hlavní postavě jen zdá.
Tady se ukazuje kvalita volby představitelky hlavní hrdinky. Jeniffer Conelly mám celkem dost rád, umí zahrát skutečně leccos a kdo viděl destilovanou depresi Requiem for a dream ví, že role psychické ‚trosky‘ jí vůbec není cizí. I tady se toho zhostila naprosto skvěle a díky tomu působí její výkon VELMI uvěřitelně a hlavně velmi sugestivně – pocit jejího zoufalství z toho, co se kolem ní (a v ní) děje, je takřka hmatatelný. I kdyby byl zbytek filmu totální propadák, jen kvůli tomuhle ho stojí za to vidět.
Zbytek filmu naštěstí totální propadák není. Ale bohužel se nemůže vyrovnat výš popisovanému. Pokud si odmyslíte psychické problémy hlavní hrdinky, tak z atmosféry strachu nebo děsu mnoho nezbyde. Na několika místech sice ‚příjemně‘ zamrazí v zádech (napsal bych víc, ale nechci spoilovat), ale něco výraznějšího se nedostaví. Dcera hlavní hrdinky (Ariel Gade) je IMHO až moc civilní, mám dojem, že někdo trochu ‚divnější‘ by se do té role hodil ještě líp. Totéž se týká další dětské role, postavy Natashy (Perla Haney-Jardine), která se nicméně občas tváří slušně zákeřně. Pár napjatějších chvilek určitě připraví výtečně podivínský správce Veeck v podání neméně výtečného (a neméně podivínského) Petea Postlethwaitea a naopak chudý, ale velice lidský a sympatický právník Jeff Platzer v podání Tima Rotha spíš trochu vyrovnává to množství deprese a ‚temna‘, kterého je jinak film plný.
Bohužel, co je na filmu IMHO úplně nejhorší, je úplný konec. Ne, samozřejmě ho nebudu prozrazovat, ale popravdě řečeno mi přišlo, jako kdyby byl ke zbytku filmu násilně nalepený dodatečně (protože film jako takový IMHO o něco dřív skončí celkem přirozeně a sám) a co hůř, podle mě nedával vůbec žádný smysl. Nechápu, proč k událostem na konci vlastně došlo. Chápu, že kdyby film skončil tak, jak by se mi líbilo, že by asi nebyl tím ‚správným‘ remakem japonského filmu (protože ten konec mi přijde velice ‚asijský‘) a že by řada lidí hodně nadávala, ale…já nevím, mě prostě ten konec skutečně znechutil. Bohužel opět nemůžu říct, proč přesně, protože bych zase musel spoilovat a to opravdu nechci. Navíc rozebrat důvody, proč bych raději jiný konec a jaký by bylo zřejmě na samostatnou úvahu (třeba ji někdy napíšu).
Shrnuto – skvělá Jeniffer Conelly ve velice lidském a uvěřitelném filmu, který je daleko méně hororem a daleko více příběhem ze života s naprosto zabitým koncem. Tudíž:
75 % (nebýt té horší poslední třetiny a zejména toho konce, začínalo by hodnocení myslím devítkou…)
