Living at the edge of the world

(Předem upozorňuji, že následující text je psán poměrně dost z pohledu film vs hra a že není zcela souvislý)

Film na motivy hry Doom byl slibován už hodně dlouho (skoro tak dlouho, jako Duke Nukem Forever). Mezitím se vystřídalo několik potenciálních verzí scénáře, několik potenciálních režisérů a vyšel další díl této herní série, který oproti předchozím dílům udělal krok dost odlišným směrem. A který se ukázal pro film velmi důležitým, protože z filmu je zcela evidentní, že právě třetí díl hry mu byl z velké části předlohou. Takže, jak to tedy dopadlo?

Filmové zpracování Doomu bylo nakonec svěřeno Andrzeji Bartkowiakovi, který se sice podílel na několika velmi úspěšných filmech, ale jeho samostatné režisérské počiny nepatří zrovna k tomu nejlepšímu, co se dá shlédnout. Už to tedy naznačovalo možný důvod k obavám (na druhou stranu, Uwe Boll to není). Dalším rozčarováním pro fanoušky herní série byla skutečnost, že v příběhu došlo k dost zásadní změně klíčového prvku ve hrách – ve filmu nedojde k otevření portálu do pekla a příšery tudíž nejsou zplozenci pekla, ale dostanou se na základnu Olduvai na Marsu, kde se film odehrává, jinak. Nebudu spoilovat a říkat jak, nicméně se připravte na to, že vám to bude jasné asi tak hodinu předtím, než vám to hlavní hrdinové dramaticky odhalí. Takže to máme rozporuplného režiséra a zásadní změnu příběhu, může to vůbec dopadnout alespoň trochu koukatelně?

Kupodivu, může, ovšem za jistých podmínek. Na film by myslím neměl chodit nikdo, kdo se neorientuje v herních originálech, protože bohužel poměrně velkou část zábavnosti filmu tvoří různé odkazy na ně, tedy zejména na onen zmiňovaný třetí díl. Bohužel proto, protože jich zas tak moc není a kromě nich první dvě třetiny filmu vyplňuje už jen celkem nezáživný děj, který se příliš neposunuje kupředu, a pár ‚falešných‘ lekaček. Je pravda, že to celkem věrně vystihuje atmosféru herního Doomu III, který, stejně jako film, stojí a padá na tom, že se ve většině případů naprostou tmou osvětlenou jen velmi malou baterkou někam přesunujete, abyste tam zjistili, že se máte přesunout někam jinam a zhruba každých dvacet vteřin na vás něco vybafne nebo vás jinak poleká (nedá se říci vystraší, protože jde skutečně o obyčejné laciné lekačky, které se brzy opravdu silně omrzí). Film je tomu tedy dost věrný a v oné první hodině sledujete jednotku drsných mariňáků, kteří ve světle baterek prohledávají liduprázdnou základnu a snaží se přijít na to, co se tam vlastně stalo. Jen místo příšer na ně povětšinou vyskakují laboratorní zvířata. Příšery se při několika příležitostech jen mihnou tmou a čas od času některého z mariňáků posvačí – je logické, že se to děje jen zřídka, protože mariňáků, stejně jako příšer, není vůbec mnoho (popravdě, je jich dokonce velmi málo) a někdo samozřejmě musí přežít do finále. Nicméně je prostě celkem zábavné narážet na postavy dr. Carmacka (i když jméno Carmack tam zazní tolikrát, že mi to skutečně začínalo lézt krkem, méně je někdy více), dr. Willitse, vozíčkáře Pinkyho, prohlížet si počítačové terminály, které jako by z oka vypadly těm herním a pohlížet si prostředí základny, které taktéž působí velmi autentickým dojmem z Doomu III.

S prostředím základny se váže jedna věc, o které doteď přemýšlím, jestli to byl takový úlet, nebo naopak dost promyšlený vtípek na adresu snad všech FPS her. Jedna delší scéna se totiž odehrává VE STOKÝCH! Ano, to nejklišovitější prostředí každé FPS hry (tuším v Blood 2 jste dokonce mohli najít ve úrovni ve stokách cedulku s nápisem ‚contemporary FPS sewer‘, čili něco jako ‚módní úroveň se stokou‘) se objevuje i v tomto filmu. Skutečně by mě zajímalo, jestli to měl být vtip, nebo ne. Protože pokud ne, tak představa výzkumné základny na cizí planetě, která obsahuje rozsáhlý komplex zatopených stok, do kterých navíc neustále odněkud proudí další voda (aniž by přitom přibývala), je ještě mnohem zábavnější než pokud je to záměrný vtip.

S přímými odkazy na hru ovšem souvisí i pro mě osobně dva největší klady celého filmu. Ten první se dá popsat třemi písmeny – BFG.

Ano, legendární BFG se objevuje i ve filmu. Objevuje se tu poměrně záhy na obrazovce monitoru ještě s oficiálním ‚politicky korektním‘ jménem Bio Force Gun, nicméně o něco později se ve filmu objeví v celé své kráse v úžasné scéně, která si IMHO opět (alespoň doufám) dělá legraci ze všech FPS her (objeví se ‚na scéně‘ totiž přesně tak, jak se od nepaměti zbraně ve hrách objevují) a ve které ji Sarge pojmenuje jejím legendárním ‚správným‘ jménem. A dočkáme se i výstřelů z ní, přičemž dva z nich (pokud si dobře pamatuju) můžeme vidět přímo, z jiných vidíme jen následky. Tady je dobré podotknout, že její účinky byly oproti hrám dost pozměněny. Nejde tu o instantní vypínač příšer v dohledu, jako v prvním a druhém dílu, nejblíže má opět k BFG z třetího dílu, ovšem s tím rozdílem, že filmová BFG poškozuje i zdi a podobně, což herní nikdy nedělala. Nicméně u všech scén s BFG jsem se prostě nemohl neusmívat, ta zbraň si svoje jméno prostě zaslouží – vzhledem i účinky :)

Tím druhým odkazem je už teď legendární sekvence ‚z vlastního pohledu‘, kdy nám je nabídnuto cca pět minut akce viděné očima hlavního hrdiny Johna ‚Reapera‘ Grimma – čili tak, jak je to ve hrách. Jedná se kromě finálního souboje o jednoznačně nejakčnější část filmu a o to víc asi zamrzí to, že paleta příšer ze hry je ve filmu velice chudá – v podstatě tu uvidíme jen klasickou zombie, Impy (navíc dost podivně a IMHO nesmyslně ‚upravené‘ a nevrhající firebally) a jednoho Pinky démona (mimo tuto sekvenci se pak filmem ještě několikrát mihne hellknight, ovšem také dost upravený po vzoru impů). A to je všechno. Takže kdo se těšil třeba na Cacodemony nebo dokonce na Cyberdemona, má smůlu. Ale alespoň se v této sekvenci (byť krátce) objeví další legenda Doomovské série – motorová pila…:)

Finální souboj je pak kapitolou samou pro sebe, protože při něm film definitivně opouští snahu o realističnost, nahlodanou už onou sekvencí z pohledu hlavního hrdiny (které se předtím překvapivě celkem dost drží, rámci možností). Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale přišlo mi, že má poměrně matrixovský nádech – díky němu sice nikterak nezapadá do světa Doomu, ale jinak funguje překvapivě dobře a zůstává dost svůj. Jinými slovy, závěrečných cca 15 minut je z celého filmu asi nejlepších.

Co se hereckého obsazení týče, asi není moc o čem mluvit. Jednoznačně nejlepší je The Rock v roli velitele týmu, Sarge, který výtečně trefuje přesně tu správnou míru přehrávání, která by ve filmovém Doomu mělo být (a jen párkrát mi to přišlo až příliš). Zdatně mu sekunduje Karl Urban v roli hlavního hrdiny Johna Grimma, ale jako snad ve všech svých větších rolích má občas pár nepříjemně hluchých míst. Zbytek pak nestojí skoro za zmínku a popravě řečeno, skoro si jejich výkony nevybavuji.

Filmový Doom je tudíž něco trochu jiného, než se čekalo – nicméně i přes spoustu záporů jsem se vcelku solidně bavil a v rámci herních filmů jde myslím rozhodně o nadprůměr, takže:

60 %

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit