History of violence je nicméně alespoň pro mě filmem silně ‚neCronenbergovským‘, alespoň v tom duchu, jak si jeho filmy nejčastěji vybavím – ujeté bizarnosti typu Videodrome nebo eXistenZ. Vlastně mi přijde, že proti těm je History of violence velice ‚civilním‘ filmem – snad až na pár záběrů. Ale rozhodně není o nic míň zajímavý.
Čím mě tenhle film hlavně zaujal je to, že je to vlastně několik filmů v jednom – od filmu o rodině a rodinných vztazích, přes psychologický film až po něco, co se pohybuje na pomezí akčního filmu nebo až skoro jeho karikatury ve stylu Pulp Fiction. A zajímavé je to, že se tyhle žánry nějak výrazně nestřídají v průběhu děje, ale že tam víceméně jsou přítomny po celou dobu a záleží jen na tom, jak se na dění na plátně zrovna díváte. Dokonce bych si troufl tvrdit, že řadu pro vás zcela jednoznačných scén pochopí někdo jiný úplně jinak – a oba budete mít pravdu. Croneneberg si tady s diváky do značné míry hraje, až bych řekl, že je chvílemi skoro tahá za nos a předstírá, že zrovna převažuje úplně jiná složka filmu, než doopravdy. Teď se pokusím o příměr, který možná řadu lidí vyděsí – do jisté míry mi totiž tohle pohrávání s divákem připomíná Shyamalanovu Vesnici. Jenže kde Shyamalanův pokus působí rozpačitě a možná i směšně, tam Cronenberg exceluje. Proto bych nerad, aby si srovnání s Vesnicí někdo vykládal špatně – ty filmy spolu jinak mají pramálo společného
Popsat, o co vlastně v History of violence jde je podobně těžké – velice snadno se totiž dá prozradit z příběhu příliš. Nejlepší by asi bylo neprozrazovat vůbec nic, protože právě s tím je počítáno a na tom jsou film i jeho dějové zvraty vystavěny – že divák předem vůbec nic neví. Nicméně alespoň minimum:
Tom Stall je nenápadný tichý majitel bistra v malém idylickém městečku kdesi v Indianě, miluje svou ženu a své dvě děti, malou dceru a dospívajícího syna – bezproblémový otec bezproblémové rodiny. Jednoho večera ale jeho bistro přepadne dvojice zlodějíčků a když začnou ohrožovat přítomné na životě, udělá Tom něco, co by do něj nikdo (včetně jeho samotného, jak se zdá) neřekl – oba zloděje dost nekompromisním a drsným způsobem zlikviduje (přičemž je sám zraněn). Tato událost z něj udělá hrdinu, což se svou povahou nenese zrovna dobře. A nese to ještě hůř poté, co se objeví trio podezřelých mužů v černé limuzíně a jeden z nich, zjevně jejich šéf, mu začne tvrdit, že se Tom doopravdy jmenuje Joey Cusack, pochází z Philadelphie (kde Tom nikdy nebyl) a je bratrem jakéhosi tamního mafiánského bosse. A jak se zdá, nenechají si svoje přesvědčení jen tak vymluvit…
Vzhledem k tomu, že děj celého film je poměrně komorní je jasné, že celá jeho síla stojí a padá na hercích. A Cronenberg si nejen umí vybrat, ale navíc umí ze svých herců dostat opravdu maximum.
Celému filmu nepochybně dominuje Viggo Mortensen v roli Toma Stalla. Tenhle herec je známý tím, že jde do svých rolí vždycky naplno a v tomhle případě to platí dvojnásob. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby byl za svůj výkon nominován na nějakou prestižní cenu, protože skutečně předvádí pravý herecký koncert a mám dojem, že už jen kvůli němu stojí za to film vidět víckrát než jednou. V roli jeho manželky mu více než zdatně sekunduje u nás nepříliš známá Maria Bello (například Tajemné okno). Neméně působivé výkony jako Viggo Mortensen podávají ovšem i Ed Harris (u kterého je to ale také vcelku ‚standard‘) a především pak William Hurt, který se sice na plátně neobjeví na moc dlouho, ale o to působivěji. Z jeho výkonu jsem byl unešený hned po Mortensenově asi nejvíc, což mě dvojnásob překvapilo, protože Hurta považuju za sice dobrého herce, ale tak trochu ‚nemastného neslaného‘ (řekl někdo Liam Neeson?).
Raději dost řečí Tenhle film je sice podivný propletenec mnoha žánrů, ale propletenec skvělý.
95 %
Ludivitto napsal: 
Case napsal: 