Living at the edge of the world

Klub nenáročného diváka varuje: tento film škodí zdraví a okrade vás o čas A kdo krade, může i zabít.

Obvykle si nechávám nějaké celkové závěry o filmu až na konec příspěvku, ale v tomhle případě je potřeba ho říci co nejrychleji a bez zbytečného zdržování. A Sound of thunder není dobrý film. Není to ovšem ani špatný film. Je to naprosto příšerný film. Je to dost možná nejhorší film, na kterém jsem kdy v kině byl (a že jich nebylo málo). Není ani zábavně špatný, jako třeba filmy nedávno zmíněného Uwe Bolla nebo jako filmy Eda Wooda. Je to víc jak hodinu a půl trvající zoufalství, za které navíc zaplatíte sto korun. Upřímně tímto všechny varuju: nedělejte stejnou chybu, jakou jsem udělal já a na tenhle film v žádném případě nechoďte Zhlédnutí tohohle filmu je snad i zadarmo příliš drahé. Proto o něm píšu hned zčerstva, přestože ‚ve frontě‘ na ‚recenzování‘ mám několik opravdu dobrých filmů.

Největším lákadlem filmu je (nebo alespoň pro mě) patrně předloha, podle které byl film natočen – stejnojmenná Bradburyho povídka (u nás známá pod názvem Burácení hromu nebo Zahřmění). Tedy, podle…film si v podstatě půjčuje jen základní zápletku už tak krátké povídky, na které staví svůj vlastní hlavní příběh. Upřímně doufám, že onu skvělou a vtipnou Bradburyho povídku nikdo nebude posuzovat na základě toho, co se ve filmu děje, protože to by si opravdu Bradbury nezasloužil. Popravdě si myslím rve vlasy, když vidí, s jakým zoufalým a nesmyslným příběhem je jeho jméno teď spojeno (pokud nezvažuje žalobu). Dopadl myslím ještě znatelně hůř, než Isaac Asimov a jeho ‚Já, robot‘. Logických chyb jsou v příběhu desítky a nemusíte být ani kdovíjaký vědec, abyste si jich všimli.

Abych jen zhruba nastínil, s čím máme ve filmu do činění: stejně jako povídka se film zabývá takzvaným ‚motýlím efektem‘ (ostatně viz právě film ‚The Butterfly effect‘, který tohle téma podává dokonale), týkajícího se příčiny a důsledku – v kontextu cestování v čase tedy toho, že i nepatrná změna minulosti může mít za následek velké změny ‚současnosti‘, způsobené lavinovým efektem změn, který spustí (velmi zjednodušeně – zabití jedné včely způsobí, že rostliny, které měla ještě opylovat se dostatečně nerozšíří, tímpádem býložravec, který se jimi živí vymře, tímpádem nebude mít dostatek potravy masožravec, který se živil oním býložravcem…a tak dál a tak dál, všechno souvisí se vším a navzájem se ovlivňuje a čím dále v minulosti k takové změně dojde, tím drastičtější následky pro ‚současnost‘ z toho mohou být). Bohužel ačkoliv si povídka s tímhle tématem pohrávala velmi decentně a hlavně s vtipem, film veškeré projevy ‚motýlího efektu‘ znásobuje, aby byly řádně katastrofické – a přehlíží přitom fakt, že změna, která se ve filmu v minulosti odehraje, je ve skutečnosti paradoxně právě díky té snaze o co nejakčnější filmovou podívanou takřka mizivá a je opravu velmi nepravděpodobné, že by měla takové následky, jaké později ve filmu vidíme. Vysvětlující menší spoiler pro zvědavce, psaný bíle: onen motýl, kterého se jednomu z časových turistů podaří zašlápnout by totiž zemřel v průběhu pěti minut tak jako tak jen o pár metrů jinde – zabila by ho totiž ona ničivá sopečná erupce, o které se tam několikrát mluví a před kterou jednou hrdinové sami tak tak uniknou.

Ovšem film musí být co nejpůsobivější a tudíž by byla opravdu nuda, kdyby se hrdinové prostě jen tak vrátili do pozměněné současnosti (jako třeba v Back to the future nebo ve zmíněném Butterfly effect) a hlavně by film ztratil hlavní zápletku. Proto přichází další neskutečně stupidní nápad – současnost se prostě bude měnit postupně všem před očima A aby to bylo ještě působivější, bude probíhat tak, že každých 24 hodin od chvíle změny minulosti proběhne ‚současností‘ obrovská časová tsunami (ano, skutečně vypadá jako velká vodní vlna, dokonce jsem ji za to v první chvíli jejího objevení se považoval a vůbec netušil, kde se tam ta vodní stěna zaplavující město vzala). A po každé vlně hrdinové zjistí, že se něco z jejich současnosti nahradilo něčím z nové alternativní současnosti, přičemž se změny postupně projevují od nejjednodušších organismů až po nejsložitější, tedy po člověka, kterého by měla ‚vymazat‘ poslední vlna. Jakákoliv logika téhle myšlenky mi skutečně uniká, její filmová logika je ovšem očividná – jak jinak tu zajistit, aby hrdinové filmu byli až do posledního okamžiku konfrontováni se stále většími a většími nástrahami alternativní historie. Ostatně, když mluvím o logice, proč například onen dinosaurus, kterého ‚lovci‘ chodí do minulosti lovit, je schopen několik minut bez problémů pobíhat po močálu, do kterého následně po své smrti zcela ‚zmizí‘ během asi třiceti vteřin (navíc se při tom ještě stihne otočit nohama vzhůru, jestli si to dobře vybavuju)? Ale takové nesmysly jsou tam prostě na každém kroku.

Když už tedy mluvím o dinosaurech, zmíním speciální efekty. Popravdě, ani tady film nevybočuje ze svého ‚standardu‘. Na efekty z roku 2005 můžete s klidem zapomenout. Pokud si vybavíte televizní předpovědi počasí tak někdy před pěti až deseti lety, získáte hrubou představu o tom, jak vypadá spousta scén ve filmu. Herci se prostě (velmi nejistě) pohybují před modrým/zeleným pozadím, na které je potom nepříliš zdařile naklíčována nějaká počítačově generovaná scéna (několikrát jsem měl dokonce dojem, že jsem kolem obrysu postav zahlédl ‚modré‘ obrysy, typické pro velmi amatérské klíčování, se kterým jsem si sám hrál na PC už někdy před deseti lety). Obzvlášť pikantní jsou záběry ze ‚současného‘ (z pohledu filmu) města, které vypadá na velké spoustě záběrů tak, jako by ho někdo z producentů narychlo vytvářel v 3D studiu za jeden večer – jako hromada nasvícených krabic potažených texturou oken mrakodrapu (opravdu, ani trochu nepřeháním) bez sebemenšího náznaku plasticity. Realitu futuristického města pak dokreslují ulice plné aut – auta vypadají o něco málo lépe než domy, jsou jich asi tři druhy, jezdí po ulicích všechna úplně stejně rychle (a rozjíždějí se a zastavují prastarým ‚počítačovým‘ stylem ‚stojím – jedu‘ bez větších náznaků rozjezdu) a aby byla iluze reality dokonalá, je provoz na ulici simulován tím, že je animace pohybujících se aut puštěna v nekonečné smyčce Když to takhle popisuju, asi to zní vcelku zábavně, ale věřte, že to zábavné není. I když pravda, sledovat dva herce, kteří zcela očividně kráčí po nějakém nekonečném gumovém pásu a vytvářejí tak iluzi chůze po virtuální ulici…no, možná to takhle s odstupem skutečně komické je.

Sami dinosauři nedopadli o moc lépe. Když se prvně objevili na plátně, myslel jsem, že se třeba jedná o nějakou simulaci pro hrdiny filmu a že tedy onen dinosaur (a ostatně i krajina kolem) vypadají tak ‚umělohmotně‘ a zjednodušeně záměrně. Bohužel, není tomu tak. Dinosauři tu skutečně vypadají jako jejich rozpohybovaní gumoví kolegové, které je možné koupit v každém obchodě s hračkami Vypadají tak skutečně do poslední podrobnosti, včetně dojmu toho, že jsou natřeni pestrými barvami. Občas jsem se přistihl, že na nich podvědomě hledám ‚šev‘ z formy a charakteristické gumové otřepy na něm. Jejich pohyb pak není o moc lepší a na nějaký dojem prostoru můžete zapomenout, všechno působí příšerně ploše a nedá se nikdy moc odhadnout, jestli je potvora od postavy vzdálena deset metrů nebo dvacet centimetrů. I díky tomu nestvůry v prostoru jakoby podivně plavou – i když tady má zase nepochybně svůj vliv opět i nedokonalé klíčování a především skutečnost, že herci často zcela zjevně vůbec netuší, co se kolem nich má odehrávat a koukají například o kus vedle, než by měli a podobně. Zkrátka dokonalost sama. Mimochodem, proč by evolucí po 65 milionech let mělo vzniknout něco, co vypadá jako pavián zkřížený s dinosaurem (tedy – opravdu doslovně, prostě zvíře s hlavou paviána a tělem dinosaura), to mi taky vcelku uniká…

A jak je asi jasné, ani herci to nezachraňují Kromě Bena Kingsleyho jsem nikoho z nich neznal (což pravda neznamená zas tak moc) a popravdě řečeno mi to vůbec nevadí a klidně bych u toho nadále zůstal, protože tak amatérský projev jsem dlouho neviděl. Postavy často jen prkenně stojí a cosi bez náznaku emocí deklamují, maximálně se u toho usmívají nebo mračí Dokonalým příkladem toho, jakých výkonů se dočkáme je skutečnost, že jedna z představitelek mluví na začátku s americkým přízvukem, následně během filmu začne tápat mezi americkým a britským a konec filmu už zcela rezignovaně dohraje se svým přirozeným britským. Jediný Ben Kingsley se pokouší o jakési skutečné hraní, nicméně strašným způsobem přehrává – nepochybuji, že zcela záměrně, ale bohužel, v tomhle filmu ani přehrávání nefunguje. Víc snad nemá k tomu cenu říkat. Snad jen jedno – už jsem si ve filmech zvykl na to, že scény resuscitace tonoucích a podobně jsou ve filmech spíše k smíchu, ale umělé dýchání, předvedené v tomto filmu, mě skutečně upřímně a hlasitě rozesmálo
na celé kino (bohužel jsem byl sám) a byl to jediný moment filmu, který na mě vůbec nějak silněji zapůsobil. Škoda, že to nebyl záměr autorů.

Co ještě dodat? Všechno to nejpodstatnější jsem napsal už na začátku Takže snad jen zdůrazním opravdu důrazné varování před touhle zoufalostí a podtrhnu to tím, že snad poprvé, co si pamatuju, ode mne nějaký film za to, jak na mě zapůsobil, dostane:

0 %

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit