Poslední dobou nějak nezvládám psát o filmech, které jsem viděl, zvolna vypouštím ty nepodstatné, ale už se mi začínají hromadit i ty, o kterých bych se zmínit chtěl, takže to zkusím dohnat…
Velice zdařilé první dvě třetiny filmu, zcela zabité tou poslední třetinou. To je hodně ve zkratce hodnocení filmu Flightplan. Poslední dobou se, mám dojem, tenhle trend začíná nějak podezřele rozmáhat. Film velice slibně začne a pak dřív nebo později nastane zlom a je to horší a horší a konec je naprosto katastrofický
Příběh je přitom nastartovaný velice slibně. Kyle (hlavní roli měl původně hrát Sean Penn a hlavní hrdinka ‚zdědila‘ jméno jeho postavy) žila s manželem v Berlíně, kde pracovala pro letecký průmysl. Po jeho tragické smrti se vrací se svou malou dcerkou zpátky do Ameriky a shodou okolností letí nejnovějším letadlem, na kterém spolupracovala (takže ho velice dobře zná). Ani jedna z nich na tom přitom není psychicky zrovna nejlépe, Kyle je navíc poměrně dost paranoidní a děsí ji představa, že by se mohlo něco stát i její dceři. Krátce po startu Kyle usne a když se po pár hodinách probudí, zjistí, že její dcera beze stopy zmizela. A co víc, zdá se, že ji za celou dobu nikdo v letadle ani neviděl a že do něj vůbec nenastoupila…
Flightplan stojí a padá na představitelce hlavní hrdinky. Její volba byla pro film naprosto klíčová a naštěstí se výtečně zdařila – hlavní roli totiž ztvárnila Jodie Foster. V poslední době nebyla moc vidět, ale tenhle návrat se jí opravdu podařil na výbornou. Její podání Kyle je velice ‚na hraně‘, přesně tak, jak je potřeba – zdánlivě se chová velmi racionálně, ale stačí trošku víc postrčit a přestává být jasné, jak to vlastně je s jejím psychickým stavem. Děj má v zásadě dvě základní možnosti – buď Julia v letadle skutečně je a pak je ‚někde něco špatně‘, nebo Julia v letadle není a všechny scény s ní se odehrály jen v Kyleině nemocné mysli. Jodie Foster to brilantně hraje tak, že skutečně nevíte, co z toho je pravda a je opravdu radost to sledovat. Tedy, až k poslední třetině filmu…
Jestliže první dvě třetiny jsou nápadité, výtečně natočené a zahrané, pak poslední třetina filmu je noční můrou. Je to, jako by vám někdo dal facku a ještě se vám dál vysmíval. Skutečně katastrofa. Při jejím sledování se mi vybavil geniální film Adaptace. Kdo ho viděl, určitě si vybavuje, jak se jeho kvalita postupně zhoršovala tak, jak během psaní jeho scénáře dostával stále víc a víc prostoru Charlieho bratr Donald (tohle asi kdo neviděl, nepochopí, ale je mi líto) a z filmu se stávala větší a větší fraška (což řada lidí nepochopila). Tady je to něco podobného – prostě zničehonic kdosi řekl ‚a dost, už mě to nebaví‘ a film za něj dodělal nějaký jeho ‚Donald‘. Nebudu to nějak víc rozebírat, ale skutečně – poslední třetina filmu nemá s prvními dvěma v podstatě nic společného a je to nudná a nezábavná snůška klišé, která nudila už před deseti lety.
Co se týče dalších hereckých výkonů, není v podstatě o čem mluvit, protože skoro nikdo jiný se ve filmu nevyskytuje. Standardně perfektní výkon podává můj velký oblíbenec Sean Bean v roli kapitána letadla, který má sice (jako obvykle) málo prostoru, ale (jako obvykle) ho plně využívá. Proboha, dejte už tomu člověku někdo nějakou pořádnou hlavní roli! Copak nestačí, že v těch svých obvyklých pár minutách často přebije svým výkonem hlavní hvězdy filmu?
Druhý zapamatovatelný herec pak je patrně Peter Sarsgaard v roli bezpečáka Carsona, před nedávnem u nás v kinech k vidění v poměrně zdařilém Skeleton Key, který je celý film sympaticky nesympatický (alespoň tak na mě působil). A to je vlastně všechno, těch pár dalších rolí snad ani nestojí za řeč
Nebudu to protahovat. Flightplan je ve svých dvou třetinách opravdu velmi podařený. Osobně bych doporučil na ten film zajít s tím, že na poslední třetinu kino prostě opusťte, jinak si budete rvát vlasy. Opravdu o nic nepřijdete a budete si moci domyslet nějaký vlastní konec, který IMHO bude určitě lepší, než jaký připravili sami tvůrci.
60 % (pouze první dvě třetiny – 90 %)
Už jsem to taky viděla, souhlasím s hodnocením.