Opět se zpožděním, ale přece. Na Jacksonova King Konga jsem byl velice zvědavý. Ostatně, kdo asi ne – kdekdo byl nepochybně zvědavý, s čím opěvovaný Jackson může po Pánu Prstenů přijít a jestli se vůbec může překonat. No, těžko říct…
Přiznávám, že jsem nikdy neviděl původního King Konga z roku 1933, což je v případě posuzování Jacksonovy verze asi dost na závadu, protože Jackson se údajně oné původní verze velice drží – s tím, že místy na ni vkládá odkazy a místy ji zase spíše paroduje. Zato jsem několikrát viděl verzi z roku 1976 a mám ji velice rád a považuji ji za velice dobrý film (ne už tak její pokračování). Což je možná všechno důvodem, proč mám s Jacksonovou verzí určité problémy.
V první řadě musím říct, že to, že tohle píšu až několik týdnů po zhlédnutí filmu je v zásadě dobře, protože jsem za tu dobu relativně změnil názor. Můj první dojem z filmu vůbec nebyl nejlepší – i když je možné, že se na tom do jisté míry podepsalo jednak velmi otravné publikum v kině (puberťáky, co si dávali během filmu nohy na opěradlo vedle mě a v jednu chvíli dokonce i na moje za mou hlavu jsem tak tak ušetřil inzultace) a jednak ona čtvrthodinová přestávka v půli filmu. Nesnáším přestávky. Byl jsem šťastný, že Pán Prstenů jich byl ušetřen. Civět čtvrt hodiny na prázdné plátno skutečně nepatří ke kdovíjakým zážitkům. Kdyby alespoň byla oznámena délka přestávky, že by se jeden mohl jít projít, ale takhle jsem opravdu nevěděl, jestli bude trvat pět minut, deset nebo půl hodiny. Velmi hloupé.
Nicméně s filmem mám řadu problémů, za které kino nemůže. Tak například triky. Jsou IMHO povětšinou úžasné. Weta se opět předvedla. Ale…mám místy velký problém s jejich uvěřitelností. Asi si někdo bude klepat na čelo, že ve filmu plném dinosaurů a o obří opici chci uvěřitelnost. Bohužel, je to tak. Nemám problém uvěřit, že někde na jakémsi tajuplném ostrově přežili dinosauři. Ovšem mám VELKÝ problém uvěřit tomu, že když pět minut běží skupinka lidí uprostřed strachem prchajících brontosaurů (či co to má být) cpoucích se jeden přes druhého v soutěsce asi deset metrů široké přímo pod jejich nohama, že se nikomu z nich nic nestane – je mi líto, ale v té šílené změti dupajících obřích nohou by přežili tak pět vteřin, ne pět minut (nebo možná ještě déle, nevím přesně, jak dlouhá ta scéna byla). Stejně tak mám velký problém uvěřit tomu, že Kong je schopen bojovat dvacet minut s tyranosaury a přitom si ještě pohazovat Ann z tlapy do tlapy (případně rány rozdávat i tou tlapou, ve které ji právě drží), aniž by Ann byla během několika vteřin následkem těch nárazů a prudkých pohybů na kaši. Navíc se obvykle pohybuje stylem, který mi velmi připomínal animaci Spider-mana zejména v prvním filmu- prostě je strašně cítit, že je ‚umělohmotná‘, že nemá žádnou reálnou hmotnost a setrvačnost Jenže narozdíl od Spider-mana Ann pokud vím nemá žádné superschopnosti, které by jakž takž omlouvaly to, že takové zacházení bez problémů přečká Mám prostě rád, když triky působí reálně – a to se tady bohužel v řadě případů vůbec nedaří. A to jsem se ještě nezmínil o ostrostřelci, který je schopen dávkou ze samopalu sestřílet z pobíhajícího člověka spoustu exemplářů obřího hmyzu, aniž by se přitom nějak moc obtěžoval mířením…Je to zkrátka smutné, ale v řadě ohledů pro mě trikově vítězí verze z roku 1976, přestože triky v ní zdaleka nevypadají tak realisticky, jako v téhle nové…zato ale působí uvěřitelněji.
Co je ovšem horší je to, že King Kong moc nefunguje, co se týče snahy o vytvoření nějakých emocí. Vlastně s žádnou postavou se nejde nijak ztotožnit. Hlavní snaha je zcela zjevně o to vyvolat v divákovi soucit s Kongem, ale…ono to nějak nefunguje. Nevím přesně, čím to je, ale výsledek je prostě taknějak plochý. Prostě koukáte na to, jak je mu ubližováno a jak se nakonec obětuje, protože má Ann rád…ale nějak je vám to jedno. Z velké části je to myslím tím, že Jackson Konga po většinu času zobrazuje jako vcelku tragickou postavu, ale pak najednou s ním provede nějaký neskutečně dětinský a prvoplánový rádobyvtip. Nejhorší ze všeho je pak asi ‚scéna na ledě‘, ze které jsem byl opravdu hodně zhnusený. Tenhle problém byl i v Pánu Prstenů, ovšem tam tyhle infantilní vtípky byly alespoň rozložené mezi více postav (i když chudák Gimli to odskákal asi nejhůř)- tady ale zrovna moc postav není, takže to o to víc vyniká. Přitom mi přijde paradoxní, že IMHO zrovna humor by tomu filmu na mnoha místech vcelku prospěl – při většině vtipů jsem se spíš chytal za hlavu a opravdu jsem se zasmál snad jen Lumpyho hlášce o sněžném muži. Ve vcítění do postav u mě zkrátka zase vyhrává verze z roku 1976, kde je vám skutečně Konga líto a skutečně k němu i k hlavním hrdinům něco cítíte – tady zůstává jen digitální a dokonalé prázdno.
Každopádně nic není tak špatné, jak by se mohlo zdát. Kromě zmíněných problémů totiž celý film výborně funguje jako celek. Jackson si dopřál celkem tři hodiny a proto takřka hodinu na začátku věnuje jen vykreslení světa, ve kterém hlavní hrdinové žijí, jejich vztahů a motivací – aniž by to nějak nudilo…potom zvolna rozjede akční jízdu na ostrově, která trvá něco přes hodinu a ve které se skutečně pořád něco děje, aby nakonec film završil opět o něco poklidnějším (oproti adrenalinovému zážitku z ostrova) finálem v New Yorku. New York jako takový (podíváme se do něj i v úvodu filmu, nejen na konci) je výtečný a působí opravdu věrohodně. Zároveň velmi oceňuji scénu západu Slunce na ostrově, jelikož ona vyhlídka, na kterou Ann s Kongem shlíží – i když asi z dost osobních důvodů, protože mi velice připomínala vyhlídky, kterými jsem se kochal o letošní dovolené. A stejně tak tleskám finále na Empire State Building – nevybavuji si, kdy mi naposledy bylo u filmu tak nepříjemně. Nedává to smysl? Věřte, že pokud jako já trpíte silnými závratěmi a uvidíte ho, pochopíte :)
Nevím, co víc k tomu dodat, rozebírat nějaké konkrétní herecké výkony se mi nechce, i když hlavní trio Naomi Watts, Adrien Brody a Jack Black je slušné (Black mi ovšem přijde z nich tří nejslabší, Brody naopak nejlepší). A zmínit by se snad slušelo i Andyho Serkise, který je jednak zodpovědný za samotného Konga (vznikl stejně jako Glum na základě Serkisova předehrávání), ale především výborně přehrává coby lodní kuchař Lumpy (takže konečně vidíme alespoň občas jeho obličej, byť příšerně se pitvořící).
Zkrátka a dobře:
75 %
