Living at the edge of the world

Před více než týdnem jsem psal o tom, že Microsoft uvolnil k veřejnému testování Windows Vista beta 2. Jelikož instalování jakýchkoliv OS, ke kterým se jsem schopen dostat, je pro mě něčím jako koníčkem, nedokázal jsem odolat a 32bitovou Vistu stáhl. Ačkoliv je podobných článků všude plno a řada z nich (většina?) nepochybně na vyšší úrovni, nedá mi to o mém týdnu s Vistou něco nenapsat.

Prvním krokem hned po stažení a vypálení DVD je samozřejmě instalace. Tu jsem po několika dnech proklel, ale k tomu až dále. Po nabootování z DVD se tentokráte už nedostaneme do klasického modrého instalačního programu v textovém režimu, jaký známe od MS-DOSu až po XP. Tentokráte už probíhá veškerá instalace kompletně v grafickém režimu. Vypadá vcelku vkusně, ovšem napovídá, jak bude asi vypadat samotný systém – myšleno nejen po grafické stránce, ale i co se týče filozofie použití a nastavení.

První obrazovka po zvolení jazyka a rozložení klávesnice je vcelku všeříkající (viz obrázek výše). Na výběr toho opravdu není mnoho. Kromě samotné instalace je tu možnost základní nápovědy a také volba záchranného režimu v případě, že vám již nainstalovaný systém spadne. Záchranné utility mají taktéž grafické menu a nejsou vázány na dříve známou Recovery konzoli (ačkoliv je možné si ji vyvolat, pokud o ni stojíte). Rozhodně je dobrý nápad, že například nejčastější problém Windows – nabouraný boot – se dá opravit několika kliknutími myši a ne jen krkolomnými příkazy v konzoli, jak tomu bylo dříve. V tomto případě jde od Microsoftu o velice rozumný krok a rozhodně ho chválím.

Ale zpátky k instalaci. Po zvolení Install now se po chvíli objeví okénko pro zadání instalačního klíče Tady jsem při jedné z instalací narazil na problém – jak už to bývá, napsal jsem si instalační klíč jen na DVD jako takové, tudíž pro zadání jsem médium vysunul. Když jsem zadal klíč, řekl jsem si, že ho před zasunutím média odkliknu, abych viděl, jestli jsem ho opsal dobře. Usuzoval jsem, že v případě, že je klíč správný, si Vista, stejně jako to uměly předchozí verze, řekne o vložení média. Velmi jsem se ale pletl. Jakmile jsem klíč odkliknul a tento se ověřil, objevila se mi chybová hláška ve smyslu, že instalační program nemohl najít instalační archiv. A to bylo všechno. S touhle hláškou už totiž nešlo nic dělat, žádné tlačítko typu ‚Zkusit znovu‘, nic. Jedinou možností je tuhle chybovou hlášku zavřít, což způsobí, že před sebou budete mít zamrzlou instalaci. Jediným řešením je pak reset a všechno znovu. Upřímně doufám, že to je proto, že se jedná o betu, a že MS možnost zopakování čtení média dodá – tento problém se totiž, jak jsem zjistil později, netýká jen téhle fáze instalace. Kdykoliv se při instalaci vyskytne nějaký problém, který vyhodí chybovou hlášku, má uživatel smůlu a jedinou jeho možností je absolvovat celou instalaci znovu od začátku Což například těsně před koncem docela dost naštve.

Po ověření klíče se dostáváme k volbě typu instalace. Na výběr je upgrade nebo nová instalace, přičemž upgrade je dostupný pouze v případě, že jste instalaci Visty spustili z už nainstalovaných Windows. Jinak je k dispozici pouze nová instalace. Upgrade jsem nezkoušel, takže nemohu říct, jak probíhá a jaká jsou jeho úskalí.

Po zvolení nové instalace je na řadě volba partition, na kterou chcete instalovat (viz obrázek). I tady je nabídka možností velice omezená. Vista se už nedá instalovat na FAT32, tak jako to bylo možné s XP, jedinou možností je NTFS partition. Problém je tu v tom, že instalační program sice vypíše všechny dostupné partition na všech discích (případně volné místo), ale to, jaký filesystém která partition používá, to se tu nedozvíte, stejně jako se nedozvíte, jaký label ona partition má (pokud nějaký). Dost nepraktické. Po rozkliknutí volby Drive Options máte možnost partitony velmi primitivním systémem mazat, vytvářet a formátovat (opět jedině NTFS). Žádné velké možnosti kouzlení s diskem tedy nečekejte, všechno je při starém, jen ještě jednodušeji. Jak je také vidět dole na obrázku, instalace 32bitové Visty požaduje minimálně 10GB volného místa, instalace 64bitové pak požaduje téměř dvojnásobek.

Jakmile tedy zvolíte pro instalaci dostatečně velkou NTFS partition, začne samotná instalace. Ta probíhá tak, že se nejdříve zkopírují veškeré instalační soubory na disk a tam se následně rozbalují (nic bych za to nedal, že tam potom ty archivní soubory zůstávají, ale nepátral jsem po nich). Na mém počítači (Athlon XP 64 3000+, 1.2GB RAM) tato fáze instalace trvala něco málo přes čtyřicet minut. Jelikož, jak už jsem zmiňoval a jak rozvedu dále, jsem ji absolvoval mnohokrát, přišlo mi to opravdu dlouho. Nicméně z lisovaného média to patrně bude o něco svižnější. I když, kdo ví…

V momentě, kdy se všechno dokopíruje a dorozbalí instalace restartuje počítač a tentokrát již startuje z disku do finální části, tedy do konfigurace uživatele a počítače. Pokud vám připadalo, že se vás XP při instalaci neptají na příliš mnoho věcí, pak se Vistě raději obloukem vyhněte. Ta se totiž ptá na ještě méně věcí. První je na řadě volba regionálního nastavení (viz obrázek). Následně si vytváříte uživatele s administrátorskými právy, kde standardně určujete uživatelské jméno, heslo s potvrzením, nápovědný text pro případ problému s heslem, a samozřejmě ikonku, jako v XP. Bohužel tu zůstává ten problém, že při instalaci můžete založit pouze jednoho uživatele a pouze administrátora, čili řada uživatelů bude nadále, stejně jako v XP, pracovat pod uživatelem s administrátorskými právy. Vzhledem k tomu, jak se MS snaží Vistu zabezpečit, mi ponechání tohoto nepřijde jako nejšťastnější volba. Poté si pojmenujete počítač a nově i zvolíte výchozí tapetu na plochu (viz druhý horní obrázek). Poté si ještě vyberete, jak se má chovat Windows Update, nastavíte časové pásmo, datum a čas, a…to je všechno. Jak vám oznámí okno, you’re ready to start.

Musím přiznat, že mě absence některých nastavení poměrně překvapila. Například mi přijde poměrně zvláštní, že Microsoft mlčky předpokládá, že všichni uživatelé používají DHCP. Chápu, že to asi je dost běžná věc, ale automaticky to předpokládat? Stejně tak nechápu, proč už se instalace neptá na doménu/pracovní skupinu (po instalaci jste automaticky zařazeni do pracovní skupiny WORKGROUP, klasicky). Ostatně o tom, že ve Vistě je natvrdo zapnutý Cleartype jsem tu už psal, respektive dával odkaz na blog jednoho z vývojářů. Nevím, co MS vede k tomu takovým samozřejmým způsobem předpokládat, že všichni jejich uživatelé používají takový monitor, na kterém je Cleartype přínosem. Navíc je Cleartype zapnutý po celou dobu instalace, která rozhodně na žádném monitoru neběží v nativním rozlišení, kdy jedině se Cleartype může opravdu uplatnit. Pochybuji, že nějaký LCD monitor, na kterém bude někdo provozovat Vistu, má nativní rozlišení 800×600. Opravdu by se mi líbilo, kdyby MS méně vnucoval svoji představu a více dával uživateli na výběr.

Tady už vidíte, jak vás Vista uvítá při prvním spuštění. Je to myslím znatelně menší šok než ‚teletubbies‘ barvy a nastavení Windows XP. Výchozí téma Visty má určitě profesionálnější styl a i dospělý člověk na něj může koukat. V pozadí je vidět takzvané Welcome center, kde jsou k vidění základní informace o počítači a systému a kde je také vcelku funkční rozcestník k nejběžněji používaným funkcím. Rozhodně užitečnější uvítací obrazovka, než v dosavadních verzích Windows.
Na popředí pak je dialog firewallu, který právě detekoval nové připojení. Přiznávám, že jsem si nebyl jistý, kterou možnost zvolit, protože se jedná o obojí, ale pro jistotu jsem zvolil veřejnou síť v naději, že se tím firewall nastaví restriktivněji. Nevím, je-li to pravda, ale měl jsem z toho o něco lepší pocit. Pravda, nejlepší pocit bych měl z instalace vlastního firewallu, ale zatím jsem neobjevil žádný, který by ve Vistě fungoval. Microsoft se totiž rozhodl změnit původní plány a přestože měl firewall ve Vistě kontrolovat komunikaci obousměrně, nakonec jeho funkčnost dost ořezali a výsledek se příliš neliší od firewallu v XP, čili je nedostatečný

Lišta v pravé části obrazovky, s hodinami, nabídkou tapet a kontrolou RSS je pak tolik opěvovaný sidebar, jedna z hlavních novinek Visty. Musím říct, že mě sidebar chvíli nechal ledově chladným, ale když se v okénku s volbou tapety každých asi dvacet vteřin změnil obrázek, tak jsem celý slavný sidebar vypnul a necítil jsem potřebu ho ještě někdy zapínat. Dá se samozřejmě upravovat, v zásadě se jedná o widget engine typu Yahoo widget engine, Kapsules nebo Superkaramba (pro Linux), ovšem logicky je nabídka widgetů velmi malá a například widget pro počasí nebo kalendář jsem v jejich
seznamu hledal zcela marně (zato jsem tam našel několik naprosto bezcenných). Když k tomu připočtu skutečnost, že widgety budou jistě muset být nějak podepsané Microsoftem, jak tomu bylo s motivy pro XP, tak si opravdu nejsem jistý, co na tom vlastně má být tak úchvatného a revolučního Když si nainstaluju v XP zmíněný Yahoo widget engine, tak získám přístup k obrovské zásobě všemožných widgetů – teď hned. To myslím se sidebarem hned tak nehrozí. Uvidíme, jak se k tomu Microsoft postaví.

Na dalším obrázku je vidět projev toho, co patrně většina lidí potká ve Vistě vzápětí. Je to novinka v zabezpečení, zvaná User Account Control. Víceméně jde o to, že pokud spouštíte potenciálně nebezpečný program, tak na vás vyskočí tohleto okénko, kde musíte jeho spuštění povolit, nebo zakázat. Je to víceméně něco takového, jako když po vás Linux požaduje pro některé operace heslo roota. Bohužel, nápad je to možná dobrý, ale provedení je dost nešťastné. V první řadě je tu problém v tom, že ve výchozím nastavení se tento dialog objevuje i administrátorovi. Je to patrně Microsoftí odpověď na to, že uživatelé běžně pracují jako administrátoři. Nicméně opravdu bych ocenil, kdyby raději dokázal MS nějak uživatele přesvědčit, aby pracovali pod účtem s omezenými právy, než aby takhle nesmyslně otravoval administrátora. Zmíněné okénko na vás totiž bude vyskakovat asi tak třikrát do minuty, minimálně zkraje, než si Vistu nastavíte a osaháte. Slovy nejde popsat, jak neskutečně otravné to je. Opravdu. Co si myslet o funkci, která uživatele s právy administrátora každou chvíli buzeruje a dožaduje se potvrzení že ‚Ano, opravdu chci spustit změnu nastavení obrazovky‘, ‚Ano, opravdu chci instalovat program ten a ten‘, ‚Ano, opravdu si chci změnit rozložení klávesnice’… Samozřejmě je tu možnost UAC vypnout (pro každého uživatele zvlášť, naštěstí), ale skutečně mám dojem, že něco takového šlo domyslet podstatně líp. Kdo ví, třeba nás do finální verze Microsoft ještě překvapí.

Start menu ve Vistě doznalo také oproti XP určitých změn, i když řada z nich je spíše kosmetických. Zůstala rychlá nabídka mailového programu i browseru (pokud změníte výchozí program, změní se samozřejmě i tato nabídka), stejně jako rychlá volba programů. Přiznávám, že jsem zcela nepochopil, jestli se jedná o nejčastěji používané programy, o programy, které byly pouštěny naposledy, nebo o nějaký podivný mix těchto možností s nějakou další, protože i po týdnu používání mi v této rychlé nabídce zůstaly programy, o kterých nevím, že bych je kdy spustil. Menu Všechny programy (All programs) se chová trochu jinak, než jak jsme zvyklí z XP – po kliknutí se nerozvine další sáhodlouhé podmenu vedle. Menu se rozbalí v prostoru, kde jsou zmíněné rychlé volby. Pokud se do toho prostoru nevejde (což je skoro vždy), pak se v něm dá posouvat nahoru a dolů. Pro aktivaci menu navíc není třeba kliknutí, stačí na tlačítku All programs chvíli zůstat kurzorem myši.
Vyhledávací okénko bylo spojeno s dialogem spustit. To není na první pohled zřejmé a nějakou dobu jsem pátral, jak vlastně mohu spustit nějaký program ručně Ale předpokládám, že řešení by se dalo najít i pomocí kouzelné formulky RTFM.
Po pravé straně jsou pak odkazová tlačítka pro specifické adresáře. Ikonka uživatele nahoře v menu se při najetí kurzorem na tato tlačítka mění v obrázky toho, co dané tlačítko představuje. Jsou tam jak standardní uživatelské zkratky do Dokumentů, Obrázků, Hudby a Her (nově ve Vistě), tak i věci typu Tento počítač (dá se opět, podobně jako v XP, zapnout i na ploše, viz některý z dalších obrázků) nebo Ovládací panely. V podstatě nic nového, jen se to trochu jinak chová a ovládá, ale ne znatelně.

V souvislosti s uživatelskými adresáři malá odbočka Vista opět změnila umístění a strukturu těchto adresářů, takže se už nedočkáte adresářů Documents and Settings a jejich dobře známé struktury. Vista zavádí adresář Users, ve kterém jsou jednak složky pro každého uživatele (které obsahují jiné podadresáře, než dříve). Interní kompatibilitu se staršími programy pak zajišťuje věc, na kterou uživatelé Windows čekali velice dlouho – symbolické linky. Existenci symlinků považuji za jeden z největších kladů Visty (narozdíl od třeba zmiňovaného sidebaru). Bohužel, jsme ve světě Microsoftu, takže nic není tak jednoduché a hlavně – jako obvykle se nezbavíme příkazové řádky. Možná jsem hledal málo důkladně, nicméně – nejen, že se mi nepodařilo najít možnost, jak symlink vytvořit pomocí GUI, ale co je mnohem horší – nepřišel jsem ani na způsob, jakým se dá poznat, že daný adresář/soubor je symlink a hlavně KAM VEDE! Obzvlášť v souvislosti se zmíněnou změnou struktury uživatelských adresářů je to poměrně smutné, protože jste Microsoftem vrženi před zcela novou adresářovou strukturu, která je doplněna symlinky podle struktury v XP…ale nemáte možnost nijak zjistit, kam daný symlink vede! Nezbývá nic jiného, než hádat, nebo zkoušet. To je opravdu trestuhodný nedostatek v používání symlinků. Cíl symlinku by sice měl jít vypsat v příkazové řádce pomocí příkazu dir, nicméně nepodařilo se mi přijít na správný přepínač Alespoň se tak ale dá zjistit, že daný soubor/adresář je symlink, a vytváření symlinků je z příkazové řádky také bezproblémové.

Po téhle odbočce se nicméně ještě na okamžik vrátím k Start menu, konkrétně k jeho pravé nejspodnější části Jak je na obrázku vidět, nachází se tam (zdánlivě) tlačítko pro vypnutí počítače, tlačítko pro uzamčení stanice a tlačítko vyvolávající další menu. Píšu ‚zdánlivě‘, protože to tak docela není – to, co se tváří jako vypínací tlačítko, je totiž tlačítko pro Suspend to RAM. Opět nevím, co k tomu Microsoft vede, že zrovna tuhle funkci považují za používanější než klasické vypnutí, ale zkrátka je to tak. Dlužno dodat, že mě nicméně velmi překvapilo, že Suspend to RAM, který jsem se pokoušel na svém počítači zprovoznit v několika různých systémech, fungoval tady na první pokus bez jakéhokoliv nastavování zcela bezchybně. Klobouk dolů.
Nicméně toto uspořádání má za následek to, že pokud chcete počítač vypnout nebo restartovat, musíte to dělat poměrně krkolomně přes malé rozklikávací tlačítko napravo od tlačítka pro zamčení Po kliknutí na něj se objeví kompletní nabídka všech vypínacích a ‚úsporných‘ možností, včetně klasické hibernace (na disk).
Dlužno ještě dodat, že i při zvolení klasického vzhledu místo rozhraní Aero zůstane Start menu velmi podobné, jen samozřejmě chybí efekty – takže získat klasickou nabídku pro vypínání, jakou známe z XP, není možné.

Změn se dočkalo také samotné procházení adresáři. Musím říct, že mi to připravilo pořádný šok a trvalo mi pár dní, než jsem si na to alespoň trochu zvykl.
V první řadě zmizela klasická menu. Ta počítám nikomu moc chybět nebudou. A kdyby ano, tak se dají snadno zapnout. Místo nich je tu onen zjednodušený modrý řádek, přes který je přístup k několika nejpoužívanějším funkcím. Je to vcelku funkční a dá se na to vcelku snadno zvyknout – snad kromě menu View, o kterém se rozepíšu za chvíli.

Na co se dá zvyknout podstatně hůře je adresní řádek, respektive to, co jej nahradilo. Microsoft okoukal v jiných systémech takzvanou spatial navigaci, kterou dnes běžně používá třeba Gnome. Ta funguje v podstatě tak, že každá část vypsané cesty funguje jako tlačítko, kterým se rychle dostanete na úroveň toho kterého adresáře. Například pokud budu procházet složku „D:\Data\Vlastni\Fotky“, budu mít v adresním řádku za sebou seřazená tlačítka „Computer“, „D:“, „Data“, „Vlastni“ a „Fotky“. Kliknutím například na „Data“ skočím z „D:\Data\Vlastni\Fotky“ přímo do „D:\Data“. Bohužel, jakkoliv jsem neměl větší problémy si na ni v Gnome zvyknout a docela mi vyhovuje, tady jsem s tím měl velké problémy. Nedokážu přesně říct, čím to je, ale zatímco spatial navigace tak, jak ji podává Gnome, je snadno použitelná a velice intuitivní, Windowsí „verze“ je z nějakého důvodu příšerně neohrabaná a nejde „pod kůži“. Jak říkám, nedokážu přesně určit proč, ale zvyknout si na tohle provedení mi dalo dost práce a vlastně jsem si na něj nezvyknul úplně doteď Někde je zkrátka chyba. Možná je to tím, že v tomhle prostředí už jeden podvědomě čeká něco jiného. Nevím. Celá navigace je pak ještě méně příjemná, pokud se jedná o nějaký dialog programu (typu „Otevřít“ nebo „Uložit“) – tam jsem měl občas obrovské problémy. Nemohu si pomoci, ale tohle se prostě MS zoufale nepovedlo.

Problém navigace je ještě prohloubený tím, jak se složky zobrazují. Možná to je vinou betaverze, ale přišlo mi, že nastavení pohledu si do značné míry dělá, co chce – nepamatuje si poslední nastavení, najednou se ve složce, kde bylo jedno, nastaví nějaké jiné a podobně, obsah složek se nezobrazuje podle abecedy, když už náhodou ano, tak jsou přednostně na prvních místech řazeny archivy a nedá se to změnit…a podobně. Krom toho jsem neobjevil možnost nastavit složkám jednotné zobrazování, což znamenalo skutečně pro každou navštívenou složku nastavit pohled zvlášť – když podesáté nastavujete, že chcete malé ikony a řazení podle abecedy, tak toho zkrátka máte docela po krk (zejména, když se vám to příště vrátí zpátky na výchozí nastavení). Pokud vím, tak styl, jakým se složky zobrazují, by měl nějak záviset na obsahu adresáře, ale nijak uspokojivě se mi to pod kontrolu dostat zkrátka nepodařilo. A aby toho nebylo málo, tak mám se zobrazováním ještě další problémy. Jednak z menu View zcela zmizela volba „Seznam“ (List), kterou já osobně mám
nejraději. A pokud použijete některé z nastavení, které zobrazuje ikonky ve více sloupcích, je tu další nepříjemnost. Soubory do nich totiž nejsou řazeny podle abecedy stylem A,B,C první sloupec, D, E, F druhý, ale A, C, F první sloupec, B, D, E druhý. Těžko se to popisuje, ale najít potom soubor, který hledáte, je opravdu velmi nesnadné. A z toho také vyplývá to, že se v seznamech souborů neposunujete jako doteď horizontálně, ale vertikálně, přičemž kolečko myši vám v tom moc nepomůže, protože po vstupu do složky se focus kolečka myši na výpis souborů ztratí a abyste jím mohli kolečkem myši procházet, musíte do něj nejdříve kliknout. Je to zkrátka velmi nepříjemné, pracuje se s tím velmi nesnadně a nezbývá než doufat, že to do finální verze MS ještě nějak dá do pořádku, protože pokud to zůstane tak, jak to je teď, tak to bude dost katastrofa.

Na konec teoretičtější části článku jsem si nechal samotné rozhraní Aero. MS kolem něj dělá poměrně velký humbuk a nemalou měrou se podílí na poměrně drsných nárocích Visty na grafickou kartu. Je to oprávněné?

Popravdě řečeno, podle mého názoru ne. Už jsem tu před časem ve zmínce o linuxovém XGL/Compiz psal o tom, že Microsoft tentokrát (opět) prohrál a definitivně se stane posledním z hlavních operačních systémů, který bude obsahovat 3D akcelerované GUI. Aby to nebylo málo, pokud zůstane v současném stavu, řada lidí si toho vůbec nevšimne. Poznat, že jde o nějak akcelerované rozhraní, je v případě Aera totiž poměrně těžké. Když jsem zprovoznil XGL/Compiz v Linuxu, překvapilo mě, jak se všechny pohyby s okny a všelijaké systémové animace úžasně zjemnily. Posouvání okna bylo najednou nesrovnatelně plynulejší, stejně tak různé vyskakovací nabídky získaly decentní a velmi plynulé efekty a celý dojem z GUI byl, že vám najednou jakoby zvláčnělo od rukama a akcelerace z něj byla znatelně „cítit“.

A právě v tomhle ohledu je s Aerem problém. Když si zapnete Aero, mnoho se toho zdánlivě nezmění. Tedy, první háček – zapnete za předpokladu, že vám ho Windows dovolí zapnout, to, zda bude skutečně fungovat nebo ne je totiž čistě na systému, uživatel nemá možnost si Aero nijak o Vistě „vynutit“ – jen systém rozhodne o tom, zda vám ho povolí. Několikrát se mi stalo, že se mi (bez jakékoliv zjevné příčiny) Aero prostě vypnulo a nastavila se mi jeho jednodušší neakcelerovaná varianta a jak jsem se zmiňoval, uživatel nemá v takové situaci možnost s ní cokoliv udělat – může jen doufat a čekat, až mu systém Aero zase milostivě zapne.

První, čeho si patrně povšimnete, je jiný okraj oken – je na něj aplikovaný skleněný efekt (průhlednost i zabarvení skla se dá nastavit). Nicméně příliš „3D akcelerovaně“ celý efekt nepůsobí. Posouvání oken se ani trochu nezmění, pořád je to staré dobré(?) windowsovské hrubé poskakování, nikoliv jemný a plynulý posun. Efekty minimalizace a maximalizace okna jsou sice povšimnutelné, nicméně jejich animace při sledování nepůsobí nijak závratným počtem snímků za vteřinu a tudíž opět dojem nějaké akcelerace veskrze žádný.

Jediným prvkem, kde se akcelerace jasně projevuje, jsou tak „živé“ náhledy oken (pominu skutečnost, že tuhle funkci do značné míry i bez 3D akcelerace má například Opera 9). Ty se objevují na několika místech. Jednak při najetí kurzorem na tlačítko minimalizované aplikace na liště se vám v „tooltipu“ objeví náhled jeho obsahu – ovšem náhled v reálném čase, takže pokud máte například na liště minimalizovaný přehrávač s videem, tak v náhledu uvidíte aktuálně ono video. Stejně tak třeba při kopírování v nějakém filemanageru uvidíte v náhledu probíhající kopírování. Náhledy se pak objevují i v případě, že pomocí kombinace Alt-Tab přepínáte běžící aplikace (mimochodem, ve Vistě je jednou z položek, zobrazovaných mezi běžícími aplikacemi, vždy prázdný desktop, takže se pomocí Alt-Tab dají v podstatě minimalizovat všechna okna – velice užitečná funkce). No a třetím místem, kde se objevují živé náhledy oken, je nový druh přepínání aplikací, vyvolaný kombinací Win-Tab – mnohokrát zmiňované Flip 3D (viz obrázek výše). Flip 3D vám zobrazí ve zmenšených náhledech za sebou (jako karty v kartotéce) jednotlivá okna aplikací a opakovaným stiskem se přesouvá na první místo další okno. Jakmile klávesy pustíte, přepnete se do okna, které bylo v seznamu právě jako první. Zdálo by se, že to zdržuje, ale opak je pravdou, Flip 3D je příjemným překvapením, funguje velmi svižně a popravdě mi není zcela jasné, proč z něj při použití rozhraní Aero neudělal Microsoft defaultní způsob přepínání aplikací – takhle z něj je stále spíš jen taková zajímavůstka navíc.

No, a teď k nějakým praktickým zkušenostem s Vistou.

Jak jsem už zmiňoval několikrát dříve, instalaci jsem si užil mnohokrát a proklel jsem ji. První instalace proběhla zcela bez problémů, což bylo příjemné. Po instalaci jsem zjistil, že systém nerozpoznal mou „velmi nestandardní“ zvukovou kartu (Audigy 2) a jal jsem se proto nainstalovat ovladače od výrobce, určené ovšem pro starší verzi Visty. Výsledek – bluescreen s „Machine check exception“. Usoudil jsem tedy, že instalace ovladačů nebyl nejlepší nápad a chtěl je v nouzovém režimu (ano, stále tu je) odinstalovat. Chyba lávky, nedostal jsem se ani do něj. Systém mi nicméně poradil, ať zkusím záchranné možnosti na instalačním DVD. Zkusil jsem to – a dospěl s nimi ke stejnému bluescreenu. Zanadával jsem si na to, že microsoftí OS stále dokáže do totální modré smrti dostat jeden mizerný ovladač (trochu jsem se uklidňoval tím, že jak OS, tak ovladač jsou betaverze) a rozhodl se nainstalovat systém znovu načisto Ovšem tentokrát už instalace neproběhla bez problémů, jak tomu bylo poprvé – skončil jsem po rozbalení všech souborů na disk (tedy po cca 40 minutách) úplně stejným bluescreenem. Jelikož Audigy 2 se občas chová v systému dost agresivně a nesnese se leckdy na sdíleném přerušení s něčím jiným, začal jsem experimentovat s vyjímáním různých komponent počítače, přehazováním karet ve slotech, vyjímání paměťových modulů (co kdyby byl s některou pamětí menší problém) a podobně – přestože v několika dalších systémech se svou sestavou nemám nejmenší problémy. Strávil jsem tím přes dva dny a výsledek veskrze žádný – naopak, jednou za čas instalace vždycky spadla o něco dřív než předtím – a jakmile k tomu došlo, už se ji nikdy nepovedlo přes tento bod dostat. Velice bizarní chování. Abych to zkrátil – řešení jsem nakonec víceméně náhodou objevil. Instalaci Visty z nějakého důvodu vadilo to, že jsem měl jeden z disků v šuplíku. Používám ten disk v tomhle šuplíku několik let, nikdy jsem s ním nikde neměl jediný problém – ale přesto zkrátka instalaci Visty dokázala tahle konfigurace dovést až do „modré smrti“. V okamžiku, kdy jsem disk vyndal ze šuplíku a připojil ho na normální „kšandu“, veškeré problémy zmizely a instalace bez potíží doběhla do konce. Velice bizarní zážitek a opravdu nevím, co si o tom mám myslet.

Další problémy nastaly se zmiňovanou Audigy 2. Jak jsem psal, systém Audigy 2 nerozpozná. Creative mají na svých stránkách ke stažení betaverzi ovladačů pro Vistu, nicméně se jedná o verzi pro předchozí betu. Na netu se sice dá dohledat řada zmínek o tom, že někdo s těmito ovladači Audigy 2 v této betě rozchodil, mně se to nicméně přes všemožné pokusy nezdařilo – ovladač při instalaci jednoduše přestal komunikovat, dokud mu nevypršel timeout a jeho instalace nezahlásila chybu. Ani pokusy o instalaci v nouzovém režimu nepomohly.

V zoufalství jsem hledal radu na netu, ovšem vcelku beznadějně (jen jsem zjistil, že v tom nejsem sám, že s Creative kartami má ve Vistě problémy spousta lidí a žádné ovladače nefungují – kdo zná Creative, příliš ho to nepřekvapí). Zkoušel jsem instalovat všemožné modifikované ovladače, o kterých se kdo zmínil, že mu fungovaly, ale bezúspěšně. Nejlepšího stavu jsem dosáhl s alternativními ovladači kXproject, dobře známými muzikantům s Creative kartami. Ty se podařilo nainstalovat a dokonce fungovaly (přestože nejsou pro Vistu jakkoliv testované, jde o ovladače pro XP), nicméně pouze jako stereo a především – zvuk šel pouze ze zadních reproduktorů. To je sice standardní chování těchto ovladačů po instalaci a jeho náprava je snadná – je třeba změnit nastavení ovladačů – ovšem k tomu je potřeba spustit jejich mixer – a ten pod Vistou hlásí nemožnost inicializovat kartu a nespustí se.

Nakonec se mi nicméně Audigy 2 rozchodit podařilo. Posloužil k tomu tento ovladač, který vůbec není určený pro Vistu, nicméně jako jediný zafungoval – ovšem s tím, že první instalaci bylo nutno provést v nouzovém režimu. S tímto ovladačem pak fungují všechny běžné funkce této karty, včetně prostorového zvuku a EAX, i když se rozmístění reproduktorů nastavuje trochu krkolomně na dvou místech. S tím souvisí věc, která mě zanechala v tichém úžasu – rozmístění reproduktorů se ve Vistě nastavuje standardně ve vlastnostech daného audiozařízení. Jsou tam k dispozici běžné možnosti jako stereo, quadro, surround, 5.1 nebo 7.1. Jelikož mám 5.1 sestavu, chtěl jsem tuto nastavit. A užasle jsem zjistil, že Microsoft si 5.1 sestavu představuje trochu jinak, než jak si ji představuje zbytek světa. Podle MS se 5.1 sestava skládá z dvou předních reproduktorů, centrálního, subwooferu…a dvou BOČNÍCH reproduktorů! Nechápu, kde na to přišli, nicméně je to tak. Při navolení 5.1 se proto při testu zadních reproduktorů ozývá zvuk jak z předních, tak ze zadních, protože ovladač zvukové karty samozřejmě ví, že žádné boční reproduktory nejsou připojené a snaží se je tedy vytvořit
alespoň virtuálně. Pouze ze zadních reproduktorů tak s microsoftím nastavením 5.1 zvuku nedostanete. řešení je opět klasicky microsoftí – musíte zvolit sestavu 7.1, která kromě bočních satelitů obsahuje i zadní. Z ní je pak možné udělat klasickou 5.1 sestavu tím, že zakážete používání bočních satelitů. Upozorňuji, že se s největší pravděpodobností nejedná o chybu, ale o vlastnost, protože každé nastavení je doprovázeno schematickým obrázkem rozmístění reproduktorů.

Když se zmiňuji o problémech se zvukovou kartou od Creative, musím zmínit i další věc. V zoufalství jsem se rozhodl zkusit zvukovou kartu, kterou mám integrovanou na desce (MSI K8N Neo). Nečekal jsem žádný zázrak, předpokládal jsem, že když systém nerozpoznal kartu od Creative, jednoho z největších výrobců zvukových karet, tak nějakou integrovanou nebude vůbec řešit. A popravdě – poklesla mi brada. Zmíněná integrovaná zvuková karta (Realtek AL850) má totiž pod Vistou zcela kompletní ovladače podporující kompletně prostorový zvuk, včetně grafického ovládacího panelu a spoustou možností, ekvalizérem s presety počínaje a všemožnými audioefekty typu reverb nebo karaoke režim (který z libovolného zdroje hudby dokáže odfiltrovat zpěv) konče Z toho by si Creative měli vzít příklad.

Další zmínka musí patřit Internet Exploreru 7, nicméně bude krátká. Skutečně nevidím nejmenší důvod pro to používat něco takového jako IE7. V zásadě se v něm nic moc nezměnilo, je to ve své podstatě pořád starý Internet Explorer, jak ho všichni známe a nenávidíme. Je tu snaha o používání záložek, které se používají velice nešikovně. Je tu integrovaná čtečka RSS, která je dost mizerná. Je tu mizerná podpora webových standardů, a prosazování vlastních. A jedna příhoda za všechny – když jsem šel cosi stahovat, po kliknutí na odkaz se nic nedělo a po chvilce vyskočilo okénko s dotazem „všimli jste si nahoře informační lišty?“. Podíval jsem se tedy na informační lištu (velmi nenápadnou) a na ní se skvěl nápis ve smyslu „IE zabránil stahování souboru, protože stahování souborů je nebezpečné Pokud chcete zobrazit další možnosti, klikněte.“ Kliknul jsem tedy a objevil naštěstí i možnost pro vynucení stahování. Soubor jsem stáhl, chvíli přemýšlel, jestli mám brečet nebo se smát, a pak jsem udělal to jediné, co šlo v tu chvíli udělat – IE7 ukončil a už ho nepustil…

což mě přivádí k aplikacím. Tady jsem byl překvapený celkem příjemně, prakticky všechno, co funguje v XP, funguje i tady. Výjimkou jsou jen antivirové programy a firewally, z těch se mi nepovedlo rozchodit žádný (NOD 32 údajně funguje, ale ten jsem nezkoušel). To ale asi nikoho moc nepřekvapí. S běžnými aplikacemi není problém, bez problémů jsem používal například Operu 9, Thunderbird nebo třeba Paintshop Pro 9. Stejně tak co se týče multimédií – ffdshow chodilo bez problémů, Media Player Classic funguje, ale má problém s otvíráním souborů – v jeho dialogu Open nefunguje výběr typu souboru, což má za následek, že se ve výpisu souborů žádný neobjeví. To se ale dá do značné miry řešit nastavením asociace k odpovídajícím souborům – čili že zkrátka dvojklik například na AVI spustí MPC.

Zkoušel jsem i pár her, opět nebyl větší problém. Při testování Oblivion se sice objevovaly chybové hlášky o chybějících knihovnách pro DirectX 9, nicméně to jsem vyřešil velice snadno tak, že jsem potřebné knihovny prostě do Windows\System32 skopíroval z XP. Poté začalo všechno chodit.

Výkon všech aplikací se jeví odpovídající XP – jen s tím rozdílem, že pro ně zbyde menší kus paměti (což se třeba u zmíněného Oblivion občas projevuje). Moje vyladěná XP s řadou programů spouštěných při startu si vezmou zhruba 250MB paměti (a provozuju je se svými 1.2GB RAM bez problémů s vypnutým odkládacím souborem), čistě nainstalovaná Vista zabere po startu zhruba něco kolem 700MB paměti. Vypnutí Aera na tom změní méně, než jsem si myslel – ubere jen asi 80MB. Ostatně samotný start systému je dost zdlouhavý – systém vás sice pustí k ploše velmi záhy, nicméně ještě zhruba minutu se disk nezastaví a jakákoliv práce je v podstatě vyloučená, protože odezva systému je v tu chvíli takřka nulová. Pokud se při startu například detekuje nový hardware, stoupá startovací doba (stejně jako v XP) několikanásobně, často až za hranici únosnosti. Stejně tak vypínání systému je záležitostí na delší dobu – tady ale vypnutí Aera vcelku pomůže, doba, potřebná pro vypnutí, se zkrátí celkem znatelně.

jak to všechno shrnout? Nakolik se dá soudit z bety 2, je Vista do značné míry zbytečným systémem. Nepřináší nic kdovíjak převratného nebo zajímavého. Fungují na ní sice bez větších problémů starší programy, ale přináší uživateli opět problémy s neexistencí ovladačů pro jeho méně rozšířená (nebo i rozšířená – zdravíme Creative Labs) zařízení. To samozřejmě velice pravděpodobně změní čas, ale nabízí se otázka, zda má smysl instalovat Vistu nějak záhy po vydání (ať už to bude kdykoliv). V případě XP to řadě výrobců trvalo i více než rok, než byli schopni dodat funkční ovladače Nemyslím, že Vista na tom bude jinak. Stojí to za to? Obzvlášť s ohledem na plánované ceny si tím opravdu nejsem jistý. Kdyby bylo 3D akcelerované rozhraní Aero dostupné samo o sobě jako nějaký modul do XP, asi bych ho používal, některé věci jsou vcelku sympatické (nepočítám do toho zmiňované procházení souborů). Ale jako součást hardwarově výrazně náročnějšího systému? Opravdu nevím…