Living at the edge of the world

I’a Dagon! I’a Hydra! Nebo ne? H. P. Lovecraft má, řekl bych, na převádění svých příběhů do filmové nebo herní podoby docela smůlu. Z filmů nějak inspirovaných Lovecraftem stojí asi za zmínku jen kultovní Re-Animator a nedávný nemastný neslaný Dagon. Co se her týče, pak snad leda prastará hra Alone in the dark (která se ale pouze velmi volně inspirovala) a podobně prastaré adventury Shadow of the comet a Prisoner of ice (které se daly donedávna sehnat v Levných knihách, ovšem rozjet je na dnešních počítačích je docela problém). Nedávno vydaná a dlouho odkládaná DCotE měla tedy po dlouhé době rozčeřit klidné hladiny, a to navíc přímým zobrazením dění kolem slavného městečka Innsmouth a kultu Cthulhu. Bohužel, navzdory spoustě nadšených recenzí se skutečně ve finále jedná spíš o zčeření hladiny, žádná kdovíjaká tsunami se nekoná.

Nerad to říkám, ale dokončení DCotE pro mě bylo utrpením, které se vleklo několik měsíců. Z recenze (nejen) v Levelu jsem byl nadšený a hned vzápětí si hru sehnal. A v podstatě okamžitě po rozehrání jsem toho začal do jisté míry litovat, aniž bych tušil, že bude hůř.

Předně je tu otázka žánru hry. Na první pohled se DCotE tváří jako akční střílečka z pohledu první osoby, ovšem záhy zjistíte, že pravděpodobně půjde spíš o stealth akci. Jak ale hrou postupujete do dalších částí, zjišťujete, že úplně nejblíž má hra ke stařičkým adventure, kdy někde seberete předmět, donesete ho do jiné místnosti, a tam ho nějak použijete. Na míchání žánrů není v principu nic špatného, ale bohužel, tady to působí spíš, jako když se autoři nemohli rozhodnout, jakou hru vlastně dělají. Škoda.

DCotE si dává velice záležet na tom, aby vybudovala správnou děsivou atmosféru. Jak už to u podobných her bývá, znamená to mimo jiné i to, že nemůžete hru uložit kdykoliv, ale pouze na určených místech. Tenhle systém upřímně nesnáším, protože mám dojem, že je určený pro lidi, kteří mají na hraní her několik hodin času denně (a mají chuť něco tak dlouho hrát), ale zcela jistě ne pro ty, kteří si na hru najdeme třeba hodinu a pak se musíme nebo chceme věnovat něčemu jinému. To by ale ještě až tak nevadilo. Větším problémem je to, že vzhledem k onomu budování atmosféry jste v průběhu takřka celé hry víceméně bezbranní (několik prvních hodin pak zcela), takže smrt není výjimkou. DCotE navíc vyžaduje od hráče ‚stealth‘ přístup (který bohužel není aplikovaný úplně nejlíp). V praxi to všechno znamená, že se třeba dvacet minut plouháte temnými kouty a schováváte se před nepřáteli, aby vás ve dvacáté první minutě kousek před dalším save pointem některý náhodou zahlédl…a vám nezbývá nic jiného než load a dalších dvacet minut plouhání v naději, že tentokrát vás dotyčný nezahlédne. Atmosféra je sice hezká věc, ale tohle je minimálně v mém případě zaručený recept na znechucení hry.

Ovšem i kdybyste byli sebelepší, několikerému opakování se zkrátka v DCotE nevyhnete. často se totiž dostanete do situace, kdy se na vás například valí nekonečné množství nepřátel (kromě občasného nože nebo páčidla nemáte po většinu hry žádnou zbraň, která by měla neomezeně nábojů) nebo kdy vás někdo/něco pronásleduje, a vy stojíte ve slepé uličce a nemáte nejmenší tušení, kudy a jak dál. Musíte zkrátka zkoušet všechny možné varianty, dokud nepřijdete na tu správnou, která vám umožní posunout se ve hře dál. Což prostě znamená umírat a hrát onu pasáž pořád dokola. No, děkuji, ani ne.

A konečně tu jako faktor působí i zmiňovaná adventurní povaha hry. Zejména v pozdějších fázích trávíte většinu času tím, že pobíháte sem tam po ne zrovna nejmenší mapě a připadáte si jak v pohádce o kohoutkovi – tady použijete jeden předmět a místo něj obdržíte jiný, který musíte použít úplně někde jinde, abyste dostali nějaký jiný, se kterým můžete pokračovat tady…. Tedy, respektive – nepobíháte, chodíte, hlavní hrdina běhat neumí – umí jen velmi volně chodit, nebo se k uzoufání pomalu šourat. Běh od něj nečekejte Je to trochu bizarní, obzvlášť když vás honí nějaká nebezpečná stvůra, hrdina šílí hrůzou a bojí se o život…ale přesto před ní ‚prchá‘ poklidným procházkovým krokem. Inu, co. Nicméně tedy strávíte většinu času chozením sem tam a hádáním, co kde máte použít. Pro mě osobně další zaručený recept na otrávení. Smutné je, že jakmile víte, co kde udělat, smrsknou se desítky minut až hodiny herního času v minuty a příliš by mě nepřekvapilo, kdyby se celá hra dala dokončit v čase blížícím se hodině.

O něco lepší je simulace hrdinova fyzického a psychického zdraví. Přímo ve hře nemáte žádný ukazatel zdraví, jak na tom jste poznáte čistě vizuálně a zvukově – čím hůř jste zranění, tím méně barevně vidíte a tím rychleji vám tluče srdce. V inventáři pak máte několik typů léků, které můžete aplikovat na postavu hrdiny, která je v obrazovce s inventářem zobrazena. Pokud potřebujete rychle vyléčit, je tu možnost stisku jediné klávesy – hlavní hrdina pak všeho nechá, klekne si a ‚obváže se‘ (zajímavé ale je, že to klidně udělá například uprostřed bitvy, a ještě zajímavější je to, že nepřátelé trpělivě počkají, než se ošetří). Systém zranění je pak zónový a projevuje se opět přímo ve hře, takže pokud máte zraněnou hlavu, máte ve výhledu cákance krve. Pokud má hrdina zraněnou nohu, začne viditelně kulhat, a pokud si zraní i druhou, tak se pohybuje jen s velkými obtížemi. Zraněním je navíc jako v reálu potřeba věnovat pozornost, protože pokud je budete ignorovat, budou se průběžně zhoršovat. K dočasnému potlačení jejich efektu má hrdina v inventáři neomezenou zásobu morfia, ovšem pozor, jedná se o návykovou látku…

Dalším velkým lákadlem DCotE mělo být zobrazování psychického stavu hrdiny. Ten na tom totiž víceméně od začátku není psychicky zcela nejlépe a občas trpí i halucinacemi. Setkání s děsivými věcmi pak jeho psychické zdraví dále narušuje – projevuje se to různým ‚plaváním‘ obrazu a podobně (plus jeho maniakálním šeptáním vět jako ‚co to bylo tam v rohu?‘, ‚volají mě, jdou si pro mě‘ a podobně). Stejně tak má hlavní hrdina strach z výšek, takže když má například lézt po římse ve druhém patře, není mu dobře a celý obraz se houpe, což samozřejmě ztěžuje ovládání. Stejně tak například není dobré při skoku přes nějakou hlubokou jámu dlouho otálet, protože čím větší závrať hrdina má, tím menší je šance, že jámu skutečně přeskočí

Až potud to zní nepochybně zajímavě. A je, je to popravdě jedna z nejlepších věcí na celé hře. Problém je ale v tom, že vašemu hrdinovi k vyvedení z rovnováhy stačí opravdu velmi málo a ‚houpající se obraz‘ se tak stane běžným jevem, který zevšední. Větším problémem je ale to, že ne vždy můžete psychický stav hlavního hrdiny nějak ovlivnit – někdy stačí odejít od ‚zdroje hrůz‘, ale někdy to prostě nejde. A tady nastupuje jedna zásadní věc, kterou jsem ještě nezmínil – pokud je psychický tlak na hrdinu příliš velký, může být fatální, hrdina se zblázní a hra končí V případě, že má zrovna v ruce nabitou zbraň, si je dokonce schopen vystřelit mozek z hlavy. A věřte, že když jsem asi třičtvrtě hodiny bojoval s jedním bossem, od kterého se nedá nikam ‚schovat‘ a pokaždé skončil jen kvůli tomu, že se mi hlavní hrdina zbláznil, což jsem nemohl absolutně nijak ovlivnit (a musel jsem jít znovu od posledního save pointu, který obvykle NENÍ přímo u bossů a dost často to zahrnuje shlédnutí nepřeskočitelné animace), pak jsem opravdu hodně nadával a proklínal autory.

Po tom všem by se mohlo zdát, že snad alespoň příběh celou hru zachraňuje Bohužel, není tomu tak. Jedná se o velmi šablonovitý příběh lovecraftovského nedobrovolného svědka tajemných hrůz, u kterého navíc od samého počátku hry víte, jak skončí Navíc se hra odehrává v době vládní razie do Innsmouthu a útoku na Devil’s Reef, což je zcela základní událost všeho dění, souvisejícího s Cthulhu, a notoricky známá. A přiznávám, že pokus o ‚překvapivé rozuzlení na konci‘ jsem prostě a jednoduše nepochopil.

Dark Corners of the Earth jsou pro mě zkrátka velkým zklamáním. Tahle hra má nepochybně velký potenciál, který je ale podle mého názoru silně zabitý samotným provedením. Na druhou stranu, ve které jiné hře máte možnost bojovat s Hlubinnými, dát si dýchánek s tatínkem Dagonem a maminkou Hydrou osobně a potkávat takové kamenné fešáky, jako je ten nahoře? Jenže bohužel, to mi zkrátka k opravdovému hernímu zážitku nestačí

45 %

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit