Living at the edge of the world

Příští pátek se začíná na ČT2 ve 22:50 vysílat britský komediální seriál Black Books, který vřele doporučuji všem, kteří mají rádi britský humor, je to jeden z nejlepších britcomů, které jsem viděl. Hlavního hrdinu, protivného, věčně opilého knihkupce, který nesnáší lidi a zákazníky dvojnásob, ztvárnil výtečný irský ‚stand-up‘ komik Dylan Moran. Některá jeho vystoupení se dají shlédnout na Youtube, například tohle jeho vystoupení na galavečeru Melbournského festivalu humoru v letošním roce. No a pro ty, co neumí anglicky (nebo ne tak dobře, aby mu stačili, což dá pravda někdy práci), tu mám i rychlopřeklad:

„Zdravím!…Já vím, to je jedno. No, takže, jako, jsme tady a tak vůbec, mmmm, jsem tu s rodinou a cestujeme a tohle je hrozně vysoký….éééé…a je to…je to vězení. Je to vězení a vy jste všichni trestanci. Nechcete o tom mluvit, jste na to hákliví, chcete na to zapomenout a hledět do budoucna jako každá země, která má pochybnou minulost. Víte, nedá se tu vůbec žít, neměli byste tu být…Slunce…od toho žijete asi dvěstě metrů a, mmm…brouci a brebery tu nosí chrániče…a vy se, když se zrovna hlasitě neškvaříte na slunci, vrháte do moře…a v moři je plno medúz a žraloků a všemožné verbeže, která vás nesnáší…ale vy trváte na tom, že tu budete žít. No, takže my sem letěli, s dětma a tak, které mačkaly tlačítka a nespaly a vůbec taknějak čerpaly sílu z nenávisti, kterou ve vás v letadle vyvolávají, a…vy jste všichni ve skutečnosti potomky irských vězňů. A to je proto, protože vás sem poslali Angličani, hrozně dávno, a Angličani v tom byli fakt dobří, v získávání kolonií a tak, a velkou zásluhu na tom měl hlas, anglický hlas. Ir nikdy kolonii dobrovolně nezaloží, protože Irové by nikdy nevyrazili na cestu, řekli by něco jako „Jdu támhle, je tam spousta věcí, jdeš taky?“ „Jo! Jenom se zajdu s bráchou napít a pak si sbalím pár drobností a…“…ne, to by nešlo. Angličané v tom byli úžasní, protože mají ten jejich hlas, můžou se vydat kamkoliv na světě, třeba do Afriky, a říct „Jak se jmenuješ? Ahoj, ahoj, jak se jmenuješ?“ „M’fubu“ „Ahoj, ahoj, jak se máš? Poslechni, M’fubu, Fubi, já tu mám v kapse pár korálků, chtěl bys je vidět, chtěl bys? Chtěl? Poslouchej, jak chrastí, jsou krásné…nech si je, vem si je, užij si je, odnes si je, jsou tvoje. Já si za ně jen vezmu území tady od toho místa až k obzoru. Děkuju ti.“ Všichni jsou v tomhle hrozně dobří. No ale, prostě, víte…no je to vězení. Je krásné, úžasně jste si ho vyzdobili…ale pořád nechcete vidět realitu. Jediný skutečný důvod, proč tu jsem, nechci navštívit Oorooloo nebo Wooaroolaaloo nebo nějakou jinou maskovanou výstavu vašeho zahradnictví, jediný skutečný důvod, proč tu jsem je, abych zabil Wiggla. Já už to nesnesu, a…a…no, je otázka, jak je zabít. Protože je jasný, že necítí bolest – cokoliv, co se dokáže smát sedm hodin v kuse a nejevit sebemenší známky únavy necítí bolest. Nejsou…nemají srdce, ani krev, ani nic jiného, čím by se podobali lidem. Mám pocit, že třeba ukřižování by Wiggla vůbec nerozhodilo. Ale nějak to jít musí. Znám člověka, co se jednoho z nich dotknul – zmodrala mu moč a měl popáleniny třetího stupně. Ale nějak to musí jít! A to je ode mě všechno, hezký večer.“

Poznámka – k Wigglům mě nenapadl ekvivalent, ale jde o neskutečně infantilní televizní klauny pro děti, zjevně hrozně populární. Viz The Wiggles.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit