Living at the edge of the world

Jména bratří Nolanů se stala ve filmovém světě synonym pro kvalitní podívanou a často netradiční pojetí filmu. V obecné povědomí se zapsali svérázným filmem Memento, vyprávěným v krátkých útržcích „pozpátku“. Poté se jméno Christophera Nolana objevilo u syrové a temné detektivky Insomnia a nakonec nám tentýž nadělil neméně syrovou a neméně temnou verzi Batmana se skvělým Christianem Balem v hlavní roli. Teď se k nám dostává film, na kterém opět spolupracovali oba bratři – The Prestige. A opět jde o velmi zvláštní filmový zážitek.

„The prestige“ znamená doslova „prestiž“, „věhlas“, „renomé“. „The prestige“ v terminologii filmu označuje také kouzelníka, který úspěšně provedl trik a sklízí zasloužené ovace. Oba tyto významy jsou pro film klíčové hned v několika pohledech a rozhodně se jedná o zajímavější název než v případě jeho nudné české varianty, ale o to tu nakonec nejde.
Prestige je příběhem dvou přátel, začínajících kouzelníků, odehrávajícím se ve viktoriánské Anglii. Každý z nich vyznává trochu jiný přístup k jejich řemeslu. Do jejich osudu ale zasáhne tragická událost, která tak či onak poznamená oba dva a ze dvou přátel se stanou dva konkurenti, kteří se předhánějí v tom, kdo z nich předvede svému publiku působivější trik a sklidí větší úspěch. A protože jsou opravdu ctižádostiví a touží po tom toho druhého pokořit za každou cenu, snaží se navzájem jeden druhého před diváky zesměšňovat, přičemž neustále posouvají hranici toho, kam až jsou ochotni zajít. A když jeden z nich předvede zdánlivě dokonalý trik, který jeho konkurent nedokáže odhalit, rozhodne se tento získat jeho tajemství za každou cenu…
To, co jsem právě napsal, je jen letmý náznak děje. Ačkoliv působí poměrně jednoduše, vězte, že tak skutečně jen působí. Prestige je totiž dílem autorů Mementa a je to na něm jasně vidět. Celý příběh, který je MNOHEM promyšlenější, než jak to z předchozího odstavce působí, se totiž nedozvídáme chronologicky, ale za použití retrospektivy, a to dokonce několikanásobné (bez většího upozornění, že jsme se právě ocitli v čase o několik let zpátky či vpředu). Z kraje filmu je trochu těžší orientovat se v postavách a událostech, nicméně velmi záhy to přestává být problémem a časové skoky nepůsobí tolik matoucně. Krom toho jsou nám poskytována vodítka, podle kterých se dá řídit (podobně jako třeba ve filmu Eternal sunshine of the spotless mind).
Taková prezentace ale není samoúčelná. V průběhu celého filmu se totiž dozvídáme střípky toho, co a jak se doopravdy událo, které se postupně skládají ve finální obraz. Dlužno podotknout, že režisér si tu s námi, stejně jako s hrdiny (a ti navzájem jeden s druhým), vysloveně hraje a mnohokrát se zdánlivě naprosto jasná věc promění v záludnou past, kterou nám s velkým gustem nachystal, aby odvedl naši pozornost od něčeho naprosto jiného, nebo naopak zdánlivě nepodstatná věta či událost dostane náhle zcela novou váhu a zapadne do celkové skládačky. A když si konečně složíme všechny ty správné kousky skládačky dohromady a chybí jen jeden nepatrný kousíček v rohu, zjistíme, že ten, který je nám podáván, do této skládačky tak úplně nepasuje a že ji možná, možná máme složenou úplně jinak, než bychom měli…
Herecké obsazení je excelentní a Christopher Nolan tu ze všech zúčastněných dostává opravdu maximum. Duo hlavních hrdinů je představováno ‚comicsovou dvojicí‘ Christianem Balem a Hughem Jackmanem, kteří jsou oba opravdu výteční. Z Batmana sem zavítal i Michael Caine, taktéž výborný, jak je jeho zvykem. Ze zvučných jmen je ještě třeba jmenovat menší roli Scarlett Johanssonové (Lost in translation, Island) a taktéž Andyho Serkise (který konečně nehraje digitálního skrčka ani komického lodního kuchaře). A třešničkou na dortu je David Bowie v menší, ale o to významnější roli geniálního vynálezce Nikoly Tesly, který se, alespoň pokud vím, vrací na česká plátna po patnácti letech, kdy byl u nás k vidění ve filmu Twin Peaks. Mimochodem, Nikola Tesla je člověk do dnešního dne zahalený mnoha tajemstvími a naprostou většinu toho, co ve filmu vidíme, skutečně sestavil a provozoval.
K filmu samotnému už asi netřeba příliš mnoho dodávat. Jde, jak je asi patrné, o film, který diváka vtáhne úvodními záběrem a nepustí ho až do závěrečných titulků – a i po nich se zkrátka jen přestěhuje „z očí“ do mozku, kde se spokojeně usadí a nějakou dobu tam bude pobývat. Ačkoliv má přes dvě hodiny, vůbec se to nezdá. A koneckonců, ta dvouhodinovka nemusí být jen jedna, naopak, po jeho shlédnutí ho poměrně pravděpodobně budeme chtít vidět ještě jednou a vychutnávat si detaily, které nám napoprvé mohly (měly?) uniknout. A jsem si jistý, že ani poté nezklame.
Vidět či ne? Záleží asi na tom, jestli jsme ochotni na takové hrátky s divákem a občasné „tahání za nos“ přistoupit. Já ano a rozhodně nelituji, i přesto, že ani po čtyřiadvaceti hodinách od shlédnutí nevím naprosto jistě, jestli jsem skutečně skládačku složil správně a tím jedním finálním nepadnoucím kouskem mě tvůrci jen škádlí, nebo jestli je všechno úplně jinak a já jim na to naletěl. Tak či onak, duo filmových mágů nám naservírovalo vskutku dokonalý trik a já nemohu jinak než sáhnout po absolutním hodnocení.

100 %

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit