Living at the edge of the world

Už někdy koncem října jsem náhodou narazil na řadu internetových komentářů, ve kterých si uživatelé pochvalovali pohodlí při psaní po přechodu na klávesnici s nízkým zdvihem (víceméně ve stylu klávesnice u notebooku). Protože píšu poměrně hodně a na notebookových klávesnicích se mi píše velice dobře (až na to nestandardní rozložení), začal jsem nad koupí nějaké takové klávesnice uvažovat. Teprve tento týden jsem to ale po dlouhém vybírání a váhání konečně realizoval. Koupil jsem si klávesnici Logitech UltraX Media Keyboard. V tomto poměrně rozsáhlém textu se zmíním o tom, jak jsem vybíral, z čeho jsem vybíral (a co jsem si o tom myslel) a konečně i o tom, jak jsem spokojen.

Jak jsem zmínil, vybírání a váhání bylo poměrně dlouhé. Myslel jsem si, že moje nároky nejsou v roce 2007 tak vysoké – chtěl jsem prostě solidní, klasickou ‚drátovou‘ klávesnici za rozumnou cenu s co nejvíce ‚notebookovým‘ stylem kláves, s co nejklasičtějším rozložením kláves a s několika multimediálními klávesami (v zásadě mi postačují tři, dvě pro změnu hlasitosti a mute), které fungují i v Linuxu. Asi bych dokázal ocenit podsvícení, ale komentáře majitelů takových klávesnic mě spíš odradily. Velmi záhy se ukázalo, že jsem ovšem mnohem náročnější, než jsem si myslel…

Problém první – klávesnice se zkrátka musí vyzkoušet, nejde kupovat naslepo. Což je trochu problém, protože v běžných obchodech mají sice bohatý výběr klasických klávesnic, ale těch s nízkým zdvihem mají obvykle skladem jen několik málo kusů, a to navíc obvykle ve všech obchodech stejných. A když už někde mají větší výběr, nepochybně nebudou příliš nadšení z toho, když k nim přijdete, necháte si předvést pět různých klávesnic (přičemž je budete zkoušet třeba pět, deset minut) a nakonec poděkujete a odejdete s tím, že si to musíte rozmyslet. Někdo by to nepochybně byl schopen udělat, já na to bohužel nemám žaludek (možná je to tím, že jsem sám poměrně dlouhou dobu působil i na druhé straně pultu). Průběžně jsem proto navštěvoval všemožné prodejny typu Tesco, Electro World nebo Datart, na které jsem narazil, a zkoušel tam vystavené klávesnice (je to ideální v tom, že vás tam nikdo neotravuje a nemusíte se ohlížet na prodavače, vy je v těchto obchodech ostatně taky naprosto nezajímáte).

Problém druhý – rozumná cena. Rád si připlatím za kvalitu, ale přece jen, všeho s mírou. Stanovil jsem si hranici zhruba někde kolem pěti set korun – vyšší cena za samotnou klávesnici znamená dle mého názoru v lepším případě zbytečný luxus, který neocením, v horším případě tím jen platím značku. Zbytečným luxusem je pro mě například bezdrátovost a přiložená myš (bezdrát opravdu nepotřebuju a myš mám spolehlivou) nebo všemožné více či méně užitečné hračičky a tlačítka, které stejně jednak jen překážejí a jednak velice často v Linuxu tak docela nefungují, protože vyžadují proprietární ovladače). Placení čistě za značku je podle mě případ například klávesnic UMAX, které jsou sice velice příjemné, ale mají velmi pochybné rozložení kláves.

Mimochodem, ohledně ceny si dovolím malou odbočku. V rámci zkoušení klávesnic jsem navštívil i prodejnu Datart. Vím, že ceny v síti Datart jsou mnohdy tak pochybné, jako znalosti tamních prodavačů, ovšem netušil jsem, že se jedná o takovou bandu sprostých zlodějů – minimálně v případě klávesnic. Nevím totiž, jak jinak než jako nepokryté okrádání se dá nazvat situace, kdy firma Datart s čistým svědomím nabízí klávesnice s mnohdy více než dvojnásobnými cenami, než jaké jsou obvyklé, a ještě na cenovky natiskne posměšný nápis „garance nejnižší ceny“. Jeden příklad za všechny (další je níže v textu) – klávesnice Genius SlimStar stojí v síti Datart 599,- Kč. V běžných počítačových prodejnách se ovšem její cena pohybuje kolem 270,- Kč…

Problém třetí – rozložení kláves. Jak jsem s hrůzou zjistil, naprostá většina výrobců má dnes potřebu klávesnice nějakým způsobem modifikovat. Tím nemyslím jen všemožná kolečka, zaměřovače nebo programovatelné klávesy na těch dražších modelech, ale to, že řada výrobců si pojem ‚notebooková klávesnice‘ vykládá doslovně a tudíž nabízí klávesnice s nízkým zdvihem s víceméně podobným rozložením, jaké mívají klávesnice na notebooku, což znamená, že se horní řada funkčních kláves připojí k ostatním, kurzorové šipky zmizí nebo se někam začlení a stejně dopadne i blok s klávesami PageUp a podobnými. Naopak nezřídka přibudou pochybné klávesy typu Fn, kterými se kompenzuje úbytek normálních kláves. To je například problém již zmíněných velice slušných klávesnic UMAX (ale zdaleka nejen jejich). Tudy zkrátka ne.
Ale i když se jedná o zdánlivě klasické rozložení, není ještě vyhráno. Důkazem toho je například klávesnice Genius SlimStar 250 – jinak poměrně přijemná na psaní (byť ‚notebookové‘ její klávesy příliš nejsou, ale mají příjemný a poměrně nízký stisk). Blok kláves nad kurzorovými šipkami je z mně nepochopitelného důvodu postaven ‚na výšku‘ (přičem v tomto případě jsou alespoň všechny, velmi oblíbenou legráckou je v poslední době vypuštění klávesy Insert, případně její přesunutí někam úplně jinam, a protažení klávesy Delete na dvojnásobnou délku, respektive ‚výšku‘ – libují si v tom zejména firmy Microsoft a Logitech.)

Teď několik slov k různým klávesnicím, které jsem zkoušel (alespoň ty, na které si vzpomenu):

Benq A122: Jednoduchá, ale velice příjemná klávesnice s příjemným nízkým a poměrně notebookovým stiskem za rozumnou cenu. Zkoušel jsem ji velice dlouho a poměrně vážně jsem o ní uvažoval, než jsem si všiml tragédie – funkční klávesy nejsou klasicky po čtveřicích, ale po trojicích. Benq to tak má u většiny klávesnic. Nechápu, co se tím snaží dokázat, ale takováhle změna rozložení kláves je pro mě zkrátka nepřijatelná.

Eurocase KM-1001: Klávesnice s velmi nízkým zdvihem za opravdu velice symbolickou cenu (ve slušných obchodech se prodává za cenu kolem 160,- Kč, v Datartu pak za 299,-). Vzhledem k ceně je jasné, že je někde háček – a ano, skutečně je. Tahle klávesnice je totiž stiskem přesně ve stylu klasických levných membránových klávesnic, takže klávesy jdou mírně ztuha (zejména některé, například Enter) a navíc nemají zcela jasně čitelný bod stisku, prostě působí ‚gumově‘. Navíc jsem si nebyl jistý, jak dlouho vydrží spolehlivě fungovat, měl jsem z jejího stisku trochu rozporuplné pocity. Na druhou stranu jde asi o nejtišší klávesnici ze zde zmíněných. A vzhledem k opravdu nízkému stisku a velmi zanedbatelné ceně jsem o ní velice vážně uvažoval a dostala se do finální trojice – pokud by přestala za nějakou dobu fungovat spolehlivě, není s ohledem na cenu větší problém ji prostě vzít, zahodit a koupit jinou. Mimochodem, klávesnice na obrázku má sice rozložení ala Logitech (viz popis o kousek níže u Genius SlimStar), nicméně mnou zkoušená měla ‚klasický‘ velký Enter a Backspace ve velikosti běžné klávesy.

Genius LuxeMate Scroll: Poměrně zdařilá klávesnice s příjemným stiskem za poměrně slušnou cenu, jejíž zdvih a pocit ze psan však není ani náhodou ‚notebookový‘, připomíná spíš klasickou klávesnici, jen má o něco málo nižší zdvih. Bizarní rozložení kláves ji beztak vyloučilo z dalšího zvažování.

Genius SlimStar: Velice podařená a více než příznivá cena. Klávesy mají o něco vyšší zdvih než na notebooku. Stisk také není příliš ‚notebookový‘, nicméně je příjemný, klávesy jdou poměrně zlehka a při stisku je cítit (a nepatrně slyšet) drobné ‚chrupnutí‘, které mi vzdáleně připomnělo legendární mikrospínačovou klávesnici IBM model M. I tahle klávesnice se probojovala do trojice těch, které jsem nakonec zvažoval ke koupi. Drobným mínusem v mých očích (který by ale byl pro řadu jiných tradicionalistů plusem) byl velký Enter a naopak malý Backspace. Jsem zvyklý dlouhé roky na rozložení, které používá u českých klávesnic Logitech – Enter v podobě obráceného L a dlouhý Backspace. Ale samozřejmě bych si na tuhle variantu dokázal zvyknout, jde v zásadě o drobnost.

Genius SlimStar 250: Jelikož jsou všechny klávesnice řady SlimStar konstrukčně stejné, platí tu totéž, co jsem psal u předchozího modelu. Zaujala mě především její široká opěrka na ruce, nicméně podivné rozvržení kláves ji ze zvažování vyřadilo.

Logitech Ultra Flat: Poměrně příjemná klávesnice od Logitechu, jejíž stisk a zdvih ovšem příliš neodpovídá notebooku, jde opět spíše o klasickou klávesnici s nižším zdvihem, navíc mi připadala mírně ‚gumová‘. Je sice vcelku příjemná, ale příliš se neblíží tomu, co jsem hledal. Navíc má prapodivné rozložení kláves a zcela postrádá jakékoliv multimediální klávesy (jak jsem psal, alespoň tři vyžaduji). A cena taky není úplně nejnižší.

Mediatech MT1209 Venice: Zajímavá klávesnice za o něco vyšší cenu (viděl jsem ji kolem 500,- Kč). Klávesy sice nemají ‚notebookový‘ stisk a zdvih je nepatrně vyšší než u notebooku, ale obecně mají příjemný chod. Stejně tak má klávesnice poměrně pohodlnou opěrku rukou. Nějakou dobu jsem o ní uvažoval, ale jako u jiných mě i u téhle klávesnice odradilo nestandardní rozložení kláves.

Umax Lumi EL725: Jedna z mála pocitově opravdu ‚notebookových‘ klávesnic, na které se dá na trhu narazit. Velmi příjemný zdvih i stisk (byť možná trochu nejistý). Podsvětelení by se mi sice občas docela hodilo (často pracuji po nocích), ale kvůli podivnému rozložení kláves a vražedné ceně ji beru jen jako zajímavou raritu.

Umax Media Keyboard WK711: Víceméně platí totéž, co jsem psal o výše zmíněném modelu od Umaxu, ovšem tento model postrádá podsvícení a naopak cena je přece jen o něco příznivější (byť se pohybuje mírně za horní hranicí toho, co bych asi byl ochoten za klávesnici dát). Nějakou dobu jsem o ní přemýšlel, protože se stiskem a zdvihem velmi blížila tomu, co jsem si představoval, ale nakonec mě odradilo nestandardní rozložení kláves a vyšší cena.

No, a konečně poslední, kterou jsem si, jak už jsem zmínil na začátku, nakonec koupil: Logitech UltraX Media.

Na tuhle klávesnici jsme měl zálusk už od samého počátku. Důvody byly jednoduché – splňovala v podstatě všechny moje požadavky (a Logitech je pro mě zkrátka srdeční záležitost). Navíc veškeré zmínky a recenze na internetu vyznívaly více než příznivě. Bohužel také ale patřila mezi klávesnice, které mi neustále unikaly k vyzkoušení. Neobjevil jsem jediný běžný obchod, kde by ji měli k předvádění – na Logitechy se dá narazit snadno, ale obvykle se jedná spíš o dražší bezdrátové modely (a ze současného pohledu majitele UltraX Media bych konstatoval, že i horší). Nakonec jsem se tedy musel uchýlit k návštěvě klasické počítačové firmy s tím, že ve skladu požádám o možnost vyzkoušení a pokud mi bude vyhovovat, pak si ji okamžitě koupím (a pokud ne, tak poděkuji a odejdu pro jinou). Ještě cestou do zmíněné firmy jsem váhal a zvažoval možnost zakoupení oné levné klávesnice Eurocase, ale jakmile mi ji přinesli ze skladu a já na ni měl šanci položit prsty, bylo po pochybách.

Samozřejmě jde o subjektivní názor, ale Logitech UltraX Media má nejpříjemnější stisk a zdvih ze všech výše uvedených klávesnic. Klávesy nejdou zcela zlehka, takže je o ně možné opřít prsty, aniž by došlo ke stisknutí – to by asi například u Genius SlimStar nešlo tak snadno, protože její chod je možná až příliš lehký. Psaní nicméně nevyžaduje námahu, chod kláves je přesný a jejich zdvih zcela odpovídá klávesnici notebooku (odhadem cca 3mm, viz také boční fotografie výše). Takový je vlastně celkový dojem z téhle klávesnice – působí prostě tak, jako byste měli před sebou kvalitní klávesnici notebooku, která ovšem má zcela standardní rozložení kláves. Klávesy také při psaní vydávají ono tiché klapání, které je charakteristické pro notebookové klávesnice. Přesto se klávesy neviklají, sedí naprosto přesně. Větší klávesy jako mezerník nebo Enter je možné mačkat takřka v libovolném místě a vždy jdou stejně přesně. Jistou výjimku zmíním níže.

Jak je vidět na tomto obrázku, kde je srování s mou předchozí klávesnicí (Logitech Internet Keyboard), je také velice tenká. V nejširším místě je vysoká jen asi 2cm. Spolu se zaoblenými hranami tak víceméně odpadá potřeba jakýchkoliv opěrek na ruce – leda snad nějakou tenčí gelovou pro větší pohodlí.

Co je na téhle klávesnici zajímavé je určitě způsob, jakým ovlivní vaše psaní. Přiznávám, že neumím psát všemi deseti, ale tahle klávesnice mi opět přidala důvod k tomu naučit se to. Její nízký zdvih má totiž dva důsledky – zjistíte, že jste zvyklí do kláves nepřiměřeně bušit (což samozřejmě unavuje) a následkem toho píšete pomaleji, než byste mohli. Prsty se začnou samy rozbíhat rychleji, než jak jste byli dříve zvyklí. To je zpočátku poměrně komické – prvních pár dní totiž nemáte své psaní zcela pod kontrolou a prudce se zvýší počet překlepů. Ovšem velice rychle si na to lze zvyknout a poté zjistíte, že najednou píšete mnohem rychleji, než kdy předtím, a přitom jste schopni vydržet psát bez přestávky déle, protože píšete daleko více zlehka. Je to opravdu báječný pocit, který se musí zažít.

Abych ale jen nechválil, narazil jsem i na pár nedostatků.

Myslím, že to souvisí spíše s tím, jakým způsobem jsem navyklý dané klávesy mačkat, ale občas mám menší problém především s klávesou PageDown, ale i s dalšími z tohoto bloku kláves. Zdá se, že došlo k jejich stisknutí, ale ve skutečnosti je potřeba klávesu stisknout o chloupek silněji. Nicméně pozoruji, že tento problém s časem mizí – buď se klávesy trochu ochodily, nebo jsem je skutečně nemačkal správně a postupně si na to zvykám.

Druhým problémem jsou multimediální klávesy. A zcela paradoxně nikoliv pod Linuxem, ale pod Windows.
Klávesnice totiž postrádá klávesy pro ovládání hlasitosti (obsahuje pouze klávesy Media, Play/Pause, Mute, Favorites, E-Mail a WWW). Zcela samozřejmě jsem předpokládal, že přemapovat některé z nich pro funkce změny hlasitosti nebude problém. A skutečně, v Linuxu tomu tak bylo – stačilo si během asi deseti minut zjistit utilitkou ‚xev‘ scankódy zmíněných kláves a upravit definiční a konfigurační soubor programu Lineak (ano, vím, že by mi hardcore linuxáci řekli, jakým je Lineak špatným a nesystematickým řešením, že bych měl používat přímo podporu v Xorg…ale nemohu si pomoci, mám s Lineakem jen ty nejlepší zkušenosti a navíc se mi jeho prostý textový OSD líbí stále nejvíc).
Problém ovšem nastal ve Windows. Logitech se totiž u této klávesnice chlubí tím, že k použití multimediálních tlačítek ve Windows XP a vyšších nepotřebujete žádný ovladač. A je to pravda (za předpokladu, že máte aktualizovaný systém). Následkem toho ovšem podpůrný program pro klávesnice od Logitechu, SetPoint, klávesnici UltraX Media vůbec nerozpozná a odmítá s ní pracovat, takže použít ho ke zmíněnému přemapování je nemožné a uživatel je tak odkázán na prostředky Windows.
Bohužel, Windows nepočítají s něčím takovým jako je přemapování klávesy z jedné na jinou. V registrech se sice dá přemapování kláves nastavit (i když rozhodně ne tak snadno jako v Linuxu), ovšem je tu jeden háček – toto přemapování je možné pouze u PS/2 klávesnic. U USB klávesnic z mně neznámého důvodu možné není. A hádejte, co je zač UltraX Media…
V zoufalství (ovládání hlasitosti by mi OPRAVDU chybělo) jsem zkusil nainstalovat program IntelliType, který obsluhuje klávesnice od Microsoftu. Ten fungoval, přemapování kláves je v něm možné výběrem ze seznamu akcí, kterou má daná klávesa vykonávat…ovšem Microsoft ve své genialitě zkrátka nepředpokládá, že by někdo chtěl na některou multimediální klávesu namapovat ovládání hlasitosti, a to proto v seznamu možných akcí chybí…
Nakonec jsem situaci po testování několika různých utilitek vyřešil drobným programem, který byl schopen přiřadit ovládání hlasitosti na libovolnou klávesu a současně byl schopen detekovat multimediální klávesy, ale i tak to bylo celodenní utrpení, než jsem konečně našel funkční řešení. Pravda ovšem je, že ten, kdo nepožaduje klávesy pro ovládání hlasitosti, tohle vůbec nemusí řešit a bude toho všeho ušetřen, takže i tahle výtka je dost subjektivní.

Ať už je to jak chce, závěr je jednoznačný – Logitech UltraX Media je úžasná klávesnice, kterou mohu opravdu vřele doporučit každému, kdo více píše. Je sice poměrně drahá, vzhledem k běžným cenám klávesnic, ale myslím, že kdo si ji koupí, nebude litovat jediného halíře.

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit