Living at the edge of the world

Mám problém. Fontánu jsem viděl sice se zpožděním, ale i tak už asi před čtrnácti dny. Od té doby si říkám, že se tu o ní musím zmínit. Jenže nejsem schopen vymyslet, co o ní vlastně napsat. Dokázal jsem mezitím napsat do jistého nejmenovaného časopisu krátký článeček o tom, jak se pro tento film vyráběly ‚úsporné‘ speciální efekty, ale pokud jde o nějaký pokus o recenzi, ztrácím půdu pod nohama. Ale čtenáři si nějakého psaní o Fontáně žádají…

Problém spočívá v tom, že Fontána je poměrně dost neuchopitelná (když použiju tenhle podivný intelektuálský výraz). Podobá se v tom myslím tak trochu filmům Davida Lynche – byť je to podoba velmi vzdálená a rozhodně by byla chyba čekat nějakou ‚lynchovinu‘. Ale podobně jako jeho filmy tu ani tak moc nejde o nějaký děj, klíčové jsou spíš dojmy a vlastní interpretace.
Fontána ale samozřejmě není jen sledem obrázků doprovázených hudbou. Děj tu samozřejmě je. Respektive, oni tu jsou dějové linie hned tři (a nebo taky možná ne…). Jak asi většina lidí už ví, ve filmu se objevují víceméně stejné postavy ve třech dějových rovinách. Někdy kolem roku 1500 hledá španělský conquistador pro svou královnu v Jižní Americe strom věčného života. V roce 2006 hledá lékař lék na jakousi formu rakoviny, aby zachránil svou ženu. A někdy v roce 2500 letí jakýsi jogín v podivné průhledné kouli, ve které je pouze on, kus travnaté země (s jezírkem) a obrovský usychající strom, do Velké mlhoviny v Orionu (M42), kterou Mayové nazývali Šibalba a byla pro ně symbolem znovuzrození. A to je vlastně všechno, co se k ději dá říct. Možná snad ještě jedna všeobecně známá věc – tyto dějové roviny se ve filmu neustále střídají, a to v podstatě zcela libovolně a na libovolně dlouhou/krátkou dobu.
Ale jak už jsem zmínil, o děj tu v podstatě až tak moc nejde. Je totiž jenom prostředkem k navozování nálad a pocitů. Pocitů, které budou řadě lidí asi tak či onak povědomé. Pokud se totiž podle mého názoru Fontána o něco snaží, pak je to o zprostředkování toho, jaké to je mít někoho rád, snažit se mu pomoci, bát se o to, že o něj přijdete, ale třeba i pocitů marnosti a pochybování o smysluplnosti vlastního konání. Přitom k tomu ale nepoužívá laciné prostředky řadových slaďáků a romantických filmů. Ostatně, to by ani nebylo možné – objevují se totiž v různých variacích ve všech třech dějových linkách, a uznejte, že emocionálně vypjatá scéna, ve které figuruje jen osamocený muž a seschlý strom, prostě není zrovna obvyklá. A přesto to všechno funguje a oslovuje to diváka pravděpodobně daleko silněji, než zmíněné romantické filmy.
Podstatnou roli v tom hraje samozřejmě vizuální stránka. Aronofsky si tu s použitím relativně minimalistických prostředků velice vyhrál a skutečně navozuje nálady už jen způsobem, jakým herce nebo scény zabírá, jak jsou osvětlené, jakou barevnou tonalitu mají, nebo jaké architektonické prvky se v nich objevují. Každá z dějových linií je v tomto ohledu nějak specifická. A kapitolou samou pro sebe jsou záběry z vesmíru – Aronofsky tu totiž vzhledem k velmi omezenému rozpočtu filmu nalezl alternativu k počítačové animaci v podobě mikrofotografie, takže jeho vesmír vypadá velmi specificky a mnohem organičtěji, než jako ho v dnešních scifi filmech běžně prezentuje CGI. A není bez zajímavosti, že zatímco počítačová grafika stojí miliony dolarů, vesmírné záběry pro Fontánu stály jen něco přes 140 tisíc dolarů, přestože tvoří poměrně velkou část filmu.
Ruku v ruce jde samozřejmě hudební doprovod. I tady hraje svým způsobem roli minimalismus – hudbu pro Fontánu složil opět Clint Mansell, který svou hudbou doprovodil všechny Aronofskyho filmy. Hudba z Requiem for a dream se ostatně pro svou gradovanou dramatičnost stala velice populární ve světě filmových (a nejen filmových) trailerů (doprovázela trailer pro Dvě věže, momentálně je v našich kinech ke slyšení v traileru na film Sunshine, a zrovna dneska jsem ji slyšel v teaseru na příští díl Lost – americkém, ne na Nově).
Hudba k Fontáně na Requiem for a dream poměrně dost navazuje – opět je z velké části složená z malých, několikatónových, převážně smyčcových motivů, které se s drobnými variacemi opakují neustále dokola a zvolna gradují z jemné melodie až do neuvěřitelné síly. Je fascinující, jak jednoduchými prostředky se dá vytvořit tak působivá hudba. Zejména sedmiminutová skladba „Death is the road to awe“ se zapíše do hlavy na hodně dlouho (koneckonců, právě mi tu hraje). Bez tohoto soundtracku by byl dojem z Fontány nepochybně poloviční.
Své ale samozřejmě přinášejí i herci. Původně měli sice hlavní role hrát Brad Pitt a Cate Blanchett, ale po vleklých problémech je nakonec ztvárnili Hugh Jackman a Rachel Weisz. Těžko říct, jak by to bývalo dopadlo s původním obsazením, ale to stávající nebylo chybou ani náhodou. Hugh Jackman tu opět dokazuje, že je opravdu skvělý, a Rachel Weisz mu zdatně sekunduje. Oba hrají velice civilně a uvěřitelně, což opět přispívá k tomu, že na diváka film tolik působí.
Zvláštní zmínku si zaslouží ještě finální sekvence, ve které se ve velkolepém stylu všechny tři dějové linie ‚prolínají‘ v doslova explozivním závěru, který bere dech. Přiznávám, že ačkoliv si myslím, že jsem význam jednotlivých dějových linií vcelku pochopil a ‚dešifroval‘ – pokud tedy nějaké jednoznačné ‚řešení‘ existuje – finální sekvence jde do značné míry mimo moje chápání. I přesto na mě ale skutečně velice silně zapůsobila – autor filmu, který by měl alespoň zčásti tak působivý závěr jako Fontána, by mohl být na své dílo velice hrdý. Dlužno dodat, že mi zmíněná závěrečná pasáž silně připomínala legendární bizarní konec 2001: Vesmírné odyssey. Jen byla mnohem grandióznější a daleko méně nudná.
Fontána určitě není pro každého a těžko ji nějak přiblížit. Pokud bych se o to měl pokusit, pak bych ji popsal jako výsledek toho, když vezmete to nejlepší z Věčného svitu neposkvrněné mysli a 2001: Vesmírné odyssey, přihodíte do toho trochu Lynche a Nolanů, a to celé necháte dozdobit pravým Aronofskym. Pokud ve vás nevzbuzují zmíněné ingredience odpor, pak vám bude voda z Fontány pravděpodobně velice chutnat, budete na ni dlouho vzpomínat a dost možné si zajdete ještě pro další doušek (já bych to rozhodně udělal rád).

95% (těch pět ubírám víceméně za občasnou zmatečnost)

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit