Living at the edge of the world

Hru Portal vyvíjela firma Valve relativně v tichosti a moc se toho o ní nevědělo. Informace se v zásadě omezovaly jen na to, že půjde o spíše logicky zaměřenou hru, ve které jsou základním prostředkem pro řešení portály, které hráč může vytvářet prakticky kdekoliv. Technologie portálů byla do Source enginu přidána až kvůli této hře a náznaky nasvědčovaly tomu, že bude časem využita i v samotném Half-life. Portály se sice už v několika hrách objevily (nejznámější hrou, obsahující portály, je asi Prey, ačkoliv tam je hráč nemohl sám generovat), ale zpracování, které si zvolili ve Valve, bylo rozhodně mnohem lákavější už z náznaků.

Portály jsou trochu matoucím konceptem, pro ty, kdo se s nimi nikdy nesetkali. Jde o to, že v podstatě otevřete trhlinu v prostoru, která vede z jednoho libovolného místa na jiné. Portálem je i vidět, takže není problém si na stěně před sebou otevřít jeden portál, na stěně za sebou druhý, a následně v nich vidět sám sebe zezadu. Stejně tak ale můžete druhý portál otevřít třeba na stropě a dívat se tím prvním na sebe shora, přičemž pokud do toho prvního vstoupíte, vypadnete stropem na místo, kde jste před chvílí stáli. Zní to možná trochu podivně, ale v praxi si lze principy portálů osvojit velice snadno. Portály lze samozřejmě používat i k přenášení předmětů a podobným dalším věcem. Speciální fintou je pak využívání toho, že z výstupního portálu objekt vystupuje takovou rychlostí, jakou vstoupil do vstupního – takže je možné překonat například širokou a hlubokou jámu tak, že si otevřete jeden portál na stěně nad sebou a druhý na dně jámy. Potom do jámy skočíte tak, abyste místo na dno dopadli do otevřeného portálu…a výstupní portál vás rychlostí, kterou jste nasbírali pádem, vymrští na druhou stranu zmíněné jámy. To je přitom je jedna z mnoha fint, které se s portály dají (a musí) dělat.
Ačkoliv je patrně potřeba si na portály trochu zvykat a mít alespoň průměrnou prostorovou představivost, jejich používání je neuvěřitelná zábava. Portál si můžete otevřít skutečně takřka kdekoliv (i když se ve hře později vyskytují speciální zdi, na kterých portál vytvořit nelze) a většina problémů se tak dá řešit mnoha různými způsoby, nejste omezeni pouze jedním řešením (přesto má každá místnost obvykle jedno zamýšlené primární řešení). Obtížnost hry je samozřejmě nastavena tak, aby vás na počátku neodradila a učí hráče zacházet s portály a s dalšími předměty v místnostech. Ani v nejtěžších částech hry (která je bohužel záměrně poměrně krátká, dohrajete ji zhruba za dvě až tři hodiny) se ale příliš dlouho nezaseknete – stačí se pořádně rozhlédnout po okolí a uvědomit si, co vám všechno portály umožňují, a řešení vám obvykle rychle dojde. Pak je ho ovšem třeba ještě realizovat, což už může být náročnější (ale podle mého názoru se autoři drželi na velice rozumné úrovni a rozhodně nehrozí žádné vyměřování portálů na milimetry a podobné věci).
Portal ale není zábavný jen samotným konceptem. Má totiž i vlastní příběh, který je na začátku patřičně tajemný a teprve v průběhu hry ho z různých náznaků odhalujete. K tomu přispívá i umělá inteligence zvaná GLaDOS, která vás celou hrou (pojatou jako série nedobrovolně podstoupených experimentů) provází, instruuje vás k tomu, co dělat, a vůbec vaše okolí i konání různě komentuje. GLaDOS je klíčovým prvkem v zábavnosti celé hry a obávám se, že vcelku hravě strká do kapsy zatím asi nejgeniálněji provedenou UI v herní historii (ano, myslím skutečně Shodan ze série System Shock). GLaDOS je totiž podobně geniálně namluvena herečkou a zpěvačkou Ellen McLain (a to ani nemluvím o stejně geniálním dabingu automatických kulometných věží, kterým propůjčila hlas stejná dabérka), ovšem na rozdíl od Shodan má ještě něco navíc – báječně úchylný smysl pro humor. Ten se ostatně projevuje v průběhu celé hry a zlatým hřebem (nebo by se spíše hodilo říct ‚třešničkou na dortu‘?!) je pak závěrečná skladba „Still Alive“ ‚internetového‘ muzikanta Jonathana Coultona, která pokračuje v nejlepší tradici herních písniček, kterou započal Terry Scott Taylor svými geniálními soundtracky k Neverhoodu a Skullmonkeys (mimochodem, na předchozím linku je k nalezení text i akordy, ovšem text nedoporučuji číst těm, kteří by si Portal chtěli zahrát, je poměrně spoileroidní). Každopádně je takřka jisté, že poté, co se přestanete smát po jejím prvním poslechu v závěrečné sekvenci hry, se vám Still Alive začerví do hlavy natolik, že ji budete muset poslouchat znovu a znovu – což je možné, protože se dá v podobě MP3 poměrně snadno vyextrahovat z herních souborů, a případně je k nalezení s celou závěrečnou sekvencí i na YouTube.
Portal tak moje očekávání nejenže splnil, ale dokonce ještě mnohonásobně překonal. Popravdě si nevzpomínám, kdy jsem se naposledy u nějaké hry takhle skvěle bavil a kdy ve mně zanechala hra takhle dobrý dojem. Obávám se, že Portal je z jistého pohledu lepší než celý oslavovaný Bioshock. Jde sice jen o pár hodin zábavy, ale zato naprosto čisté a ničím nezkalené, na které budete dlouho vzpomínat a dost možná si je budete chtít zopakovat. Nevím zatím přesně, jaký bude Portal v porovnání s Half-life 2 Episode 2, kterou teprve rozehrávám (a zatím na mě bohužel působí jako velmi nastavovaná kaše), ale bojím se toho, že z her v Orange Boxu vyjde Portal jako sice malá, ale o to třpytivější perla. Pokud je to jen trochu ve vašich silách, vřele doporučuji si Portal zahrát – není na něj potřeba mnoho času, dá se bez větších problémů rozběhat i na slabších sestavách (hypermoderní grafické efekty tu vůbec nejsou potřeba) a jde přitom o počin, který se na herním poli objevuje opravdu velmi zřídka.

100 % (a zcela nepokrytě přiznávám, že mě Portal nadchnul tak, že bych mu s chutí dal ještě mnohem víc, kdyby to šlo)

Buďte první, komu se článek líbí.

Znelíbit