Miimochodem, až teď jsem si vzpomněl na jeden bizarní zážitek z návštěvy nového Indiana Jonese. V reklamním a moralizačním brainwashingu před filmem (tradičně asi půlhodinovém – BTW nemohl bych si třeba deset korun připlatit, abych nemusel pokaždé za svoje peníze zírat na stupidní spoty „pirátství je špatné, áno, protože je špatné“ a Frankieho Žabijáků s mobilními telefony? Už mi fakt lezou krkem, dík.) se objevila taky následující věc. Netuším, co to bylo, nezapamatoval jsem si to (ale asi reklama na nějaký film).
Záběr na Jiřího Macháčka, který s mírně nablblým (ale zase nijak výrazně) poloúsměvem sedí v posteli a zírá do kamery. Po pár vteřinách udělá zcela nekomicky „Pffff…“
NIC VÍC. A polovina nabitého kina se upřímně a srdečně rozchechtala.
Připadal jsem si jako z jiné planety. Ale to je pravda pocit, který u trailerů na (nejen) české komedie v kinech zažívám často. Nechápu to, opravdu. Buď jsem na tom se smyslem pro humor (nebo s něčím s ním souvisejícím) ještě hůř, než si myslím, nebo je skutečně se spoustou lidí něco hodně špatně. Opravdu nevím.
Já mám přesně o tomhle teorii, že lidé ani nevnímají, na co se dívají – pokud si v programu přečtou, že jde o komedii, nebo uvidí na plátně Macháčka (což zjevně funguje zcela stejně), budou se prostě smát. Nejraději to demonstruji na Darjeeling Limited: základem celého filmu je mísení různorodých emocí, ale polovina lidí v sále se tím prochechtala jako bláznivou komedií, i v těch nejméně pravděpodobných scénách.
možná to jde s tebou opravdu z kopce….