V očekávání nové bondovky znovu ožily diskuse o tom, zda je nový styl Bonda správný nebo špatný, zda je Daniel Craig skutečný Bond nebo ne a podobně. Teď své názory, vytvořené na základě Casina Royale, můžeme konečně potvrdit nebo přehodnotit v druhé Craigově bondovce Quantum of Solace.
Před pár dny jsem v jedné z diskusí napsal, že od QoS očekávám nikoliv klasického arogantního elegána s pistolí, ale naopak ještě drsnější verzi Craigova neotesaného Bonda, který byl v restartu série teprve na počátku Casina Royale „opět“ obdarován svými dvěma nulami. A musím říct, že moje očekávání bylo splněno. Pokud totiž někomu drsný a s ničím a s nikým se nemazlící Bond z Casina Royale vadil, bude mít patrně s QoS problém ještě větší. Bond, toužící se někomu pomstít za smrt Vesper, se tu totiž opravdu s ničím příliš nepáře, vrhá se do akce po hlavě a jak správně podotýká jedna z postav filmu, snad skoro každý, kdo s Bondem přijde do styku, záhy umírá – ať už přímo velmi zuřivou rukou Bondovou, nebo nějakým jeho přičiněním, přímým či nepřímým. To je ostatně i jednou z dějových rovin filmu – MI6 v čele s M mají (vcelku oprávněné) obavy, že se Bond zkrátka vymkl zpod kontroly.
Akce jako takové je ve filmu vcelku paradoxně současně málo i hodně – skoro pořád se něco poměrně dynamického děje, následkem čehož máme pocit, že je film nadupaný akcí, ale opravdu akčních sekvencí přitom zas tolik není (a to lepší se IMHO odbyde v první polovině filmu). To by ovšem mohlo vyhovovat těm, kteří si stěžovali, že u Casina Royale usínali nudou, protože se tam polovinu filmu hrály karty – myslím, že to tu nehrozí, i proto, že má QoS oproti Casinu Royale o více než hodinu kratší stopáž. Což je možná až škoda, protože bych osobně rozhodně snesl trochu více, zejména pokud by se čas navíc využil k rozebrání celé řady věcí, které se ve filmu dozvíme jen náznakem či zmínkou někde mezi řečí.
Casinu Royale bývá také jeho kritiky často vytýkána absence klasického bondovského nadhledu a vtipu. Nemyslím, že by to byla pravda – vtip a nadhled jsou tam stále, jen v trochu jiné podobě a občas ne tak přímé. To bezesporu platí i pro Quantum of Solace – máme tu celou řadu dost vtipných okamžiků (v paměti mi uvízla například báječná sekvence s ubytováním v Bolívii, ať už jde o neustále cosi španělsky drmolícího taxikáře, Bondovo opovržení původně nabízeným hotelem či posměšný způsob, s jakým posléze „shodí“ přichystanou krycí historku). To ale není vše – je tu i další rovina humoru. Nový Bond je totiž často mylně označován jako realističtější (a patrně jsem to někde použil i já sám). To ale není tak docela přesné, respektive je to zavádějící, protože pak od něj někteří podvědomě čekají i realistické akční sekvence – a těch se samozřejmě nedočkají, protože Bond má zkrátka do realističnosti velmi daleko i v tomhle „novém“ podání, pro které by byl asi mnohem vhodnější výraz „syrové“. Bond je tedy sice brutální a působí mnohem blíže představě někoho, kdo se jako agent s povolením zabíjet skutečně živí (přiznejme si, že takový Brosnanův Bond, jakkoliv ho mám velice rád, by ve skutečném světě agentů přežil tak asi pět minut), ale jeho kousky a situace, ve kterých se ocitá, jsou stále stejně nadsazené a tudíž vtipné. Nejlépe je to myslím vidět na obou úvodních honičkách – zejména ta pozdější, „střešní“, je ve své podstatě fenomenálně absurdní a neustále graduje až do velkolepého finále v jakémsi kostele, kde už jsem se skutečně smál nahlas, protože věci, které se tam odehrávají, jsou dovedené takovým způsobem ad absurdum, že jsem při nich vzpomínal na hry série Incredible Machine či kreslené grotesky s Road Runnerem. Pokud ale někdo podlehne iluzi, že sleduje realistického Bonda, budou na něj podobné scény působit jako pěst na oko a patrně je příliš neocení. Akční scény jsou současně točeny vcelku nepřehledným stylem, ovšem na rozdíl od jiných, podobně točených filmů, jsem tady měl pocit, že jde o velice pečlivě servírovaný záměr tvůrců a že má ta nepřehlednost jistý smysl – rozhodně mě tu neobtěžovala tak jako třeba ve druhém Bournovi, kde byly akční scény prostě jen nepřehledné a chaotické. V Quantum of Solace člověk i v onom chaosu vnímá jistý vnitřní řád.
Měl-li bych nové bondovce něco vytknout, pak asi to, že jsem z ní skutečně měl pocit, že to lepší nabídla přibližně ve své první polovině (možná dvou třetinách), a že zejména její finále vyznívá tak trochu do ztracena. Sice se tu koná jakési velkolepé finále, ale alespoň na mne nepůsobilo až tak velkolepě, jak možná mělo, a měl jsem z něj vcelku rozpačitý dojem. Samotný závěr filmu pak tenhle pocit jen potvrzuje – až příliš mnoho otázek zůstává nezodpovězených a jen těžko se odolává jistým pocitům ve stylu „hezké, a co jako dál?“ Nějaký důraznější a méně otevřený konec bych rozhodně viděl raději. A nepopírám – ačkoliv Quantum of Solace víceméně muselo být z větší části takové, jaké je, rozhodně bych se nezlobil, kdyby v příštím filmu Bond konečně trochu „dospěl“ (není to protimluv?) a byl méně „utržený ze řetězu“. Ani by mi nevadilo, kdyby se například začal trochu více zajímat o to, co pije (byť v Casinu byla jeho reakce na dotaz, zda chce vodku s martini protřepat či promíchat velice zábavná a v tomhle filmu zase jeho naprostá apatie k tomu, co pije, odrážela jeho skutečnou náladu). A konečně – bylo by příjemné zase zaslechnout ono klasické „Bond. James Bond.“ Že to Craig umí, to už jsme viděli v poslední scéně Casina Royale, kde z jeho podání téhle mantry běhal mráz po zádech (v pozitivním smyslu).
80 %
(Mimochodem, když jsem si šel v bondovské náladě pustit na YouTube živou verzi skladby Goldeneye, tak jsem s úžasem zjistil, že Tina Turner vyjela minulý měsíc ve svých 68 letech na další turné a evidentně je stále ve formě)
