Living at the edge of the world

Paranormal Activity je původně amatérský film z roku 2007, který se drží poslední dobou vcelku oblíbeného (čti – levného) stylu „nalezeného dokumentu“ ala Blair Witch Project nebo Cloverfield. Film posléze od jeho autora koupila společnost Paramount a dva roky na něm „seděla“, než ho s poměrně rafinovanou virální reklamní kampaní vypustila do světa. Z filmu se stal velice záhy doslova fenomén, protože se o něm začalo mluvit jako o „nejstrašidelnějším filmu všech dob“, mluvilo se o tom, že z něj lidé s křikem/pláčem odcházeli (schválně se podívejte do diskuse na IMDb), nebyli schopni ho dokoukat a podobně. Současně byl dost často srovnáván právě se zmíněným Blair Witch Project – což je film, který se mi (asi jako jednomu z mála z lidí, co znám) poměrně hodně líbil a připadal mi vcelku dost děsivý. Logicky mě zajímalo, jaký tedy potom je jeho novodobý nástupce, ze kterého lidé s hrůzou odcházeli. Text obsahuje menší spoilery.

Celý film je bez výjimky natočen jedinou ruční kamerou, kterou si hlavní pár mladých protagonistů (Micah a Katie) koupil poté, co se přestěhoval do nového domu na jakémsi poměrně luxusním předměstí (několikrát vidíme, že je kolem podobných domů spousta, hlavní hrdinové mají doma bazén atd.) Tedy žádná samota, starý dům nebo něco takového, co by jeden v podobném duchařském filmu čekal. Už nějakou dobu se jim totiž v domě dějí nevysvětlitelné věci – blikají světla, pouští se kohoutky, v noci slyší podivné vrzání či kroky atd. Koupě kamery je proto Micahovým pokusem o to vše zdokumentovat – což mimo jiné znamená, že každou noc staví kameru do ložnice a zabírá dění v celé místnosti (a části chodby). A divné věci se samozřejmě dějí. A stupňují se.
První problém, který s tímhle filmem mám, je ten, že jeho hrdinové jsou idioti. Především tedy Micah, i když Katie na tom má také svůj podíl – např. s tím, že se jí tyto (a horší věci) dějí už od dětství, že je viděla i její sestra nebo že jim za nikdy nevysvětlených okolností shořel dům, se svému partnerovi rozhodne svěřit až poté, co spolu tři roky chodí, přestěhují se do vlastního domu a tam se jim tyhle podivné věci začnou dít také. Ale dejme tomu, o tom, že vás sledují duchové, se asi nemluví úplně snadno. Nad naprosto idiotským chováním jejího partnera ale oko opravdu přimhouřit nejde. Obzvlášť ne proto, že nebýt jeho, patrně by žádný „film“ ani neexistoval, protože na jeho demenci výslovně stojí. Micah v příběhu hraje skeptika a „frajera“. Což například znamená, že si utahuje z parapsychologa, kterého si viditelně zoufalá Katie pozve, a následně jí zakáže zavolat démonologa, kterého jim dotyčný doporučí – což mu vydrží v podstatě až do konce filmu a Katie ho navzdory stupňujícímu se zájmu „nadpřirozena“ o její osobu (a stupňujícímu se zoufalství a strachu) z nějakého neznámého důvodu (ano, já vím, má to ve scénáři) poslouchá. Nebo – několik osob včetně zmíněného parapsychologa mu silně nedoporučuje realizovat jeho nápad koupit spiritistickou tabulku a pokusit se s oním duchem (ve kterého mimochodem po většinu filmu víceméně nevěří, přestože má naprosto očividné důkazy, že tu něco není v pořádku) komunikovat – včetně samotné Katie, která ho několikrát poměrně zoufale žádá, aby to OPRAVDU nedělal. Argumentují tím, že tím démona víceméně pozve „dál“. Co udělá Micah? Samozřejmě spiritistickou tabulku donese, načež se hájí slovy, že „slib neporušil, že si ji nekoupil, ale jenom půjčil“ a je velice udivený z toho, že se na něj Katie dost silně naštve. O tom, že se jim ve výsledku jeho čin nevyplatí, opět asi ani netřeba mluvit – to, jak už jsem zmínil, platí prakticky pro každý jeho krok, který ve filmu podnikne (koneckonců včetně samotné koupě kamery – teorie, že „kdybychom kameru nekoupili, nikdy by to nedošlo tak daleko“, která ve filmu několikrát zazní, působí v jeho reáliích poměrně přesvědčivě). Ostatně, možná to vidím nějak špatně, ale chodit i poté, co viděl (a na kameru zaznamenal) celou řadu nevysvětlitelných, stupňujících se a potenciálně nebezpečných jevů po bytě a pokřikovat „To je všechno, co umíš? Ukaž mi něco pořádnýho, no! Dělej! Předveď se!“ a současně tvrdit partnerce, že „Mám plán, všechno to zvládnu, mám to pod kontrolou, žádného exorcistu nepotřebujeme!“…no nevím, nepřijde mi to jako chování inteligentního člověka (byť je pochopitelně otázka, jak by se člověk tváří v tvář „strašidlu“ měl vlastně chovat). Mám dojem, že režijní záměr byl, abych se o hlavní protagonisty bál, ale upřímně řečeno, co se přinejmenším Micaha týče, tak jsem víceméně celý film „fandil“ démonovi a doufal, že buď konečně udělá něco, co Micaha „vykolejí“ z jeho role namachrovaného dementa, nebo se ho dokonce natvrdo zbaví. Prostě mám dojem, že alespoň v mém případě režijní záměr totálně selhal.
Aby to nebylo pochopeno špatně – idiotské chování jako takové bych dokázal pochopit. Ostatně, v Blair Witch Project taky udělají hrdinové několik dost přihlouplých věcí (památné zahození mapy asi vede). Ovšem mají pro ně nějaké alespoň relativně racionální ospravedlnění – bloudí v lesích, ze kterých se nemohou vymotat, cosi tajemného je pronásleduje a posléze likviduje, jsou psychicky a fyzicky na dně. V takových situacích lidé mohou jednat nelogicky. V případě Paranormal Activity tu ale nic takového není. Oba hlavní hrdinové jsou „v bezpečí“ svého luxusního domu na předměstí, nic jim nechybí, mohou přinejmenším během dne v klidu uvažovat a plánovat další postup, ani nejeví (přinejmenším tedy Micah) známky nějakých psychických problémů…prostě se jen chovají jako idioti. Od začátku filmu až do jeho konce. Ani náznaky toho, že by bylo jejich chování nějak ovládáno oním démonem, se ve filmu nevyskytují. Něco se stane, Katie navrhne poměrně smysluplné řešení, Micah ho odmítne, udělá něco „konstruktivního“ podle sebe, to mu zoufale nevyjde a situace se vystupňuje. A tak se to opakuje celých 100 minut filmu.
Což je nakonec další věc, se kterou je tu problém – tenhle film je příšerně utahaný. Prakticky celá úvodní hodina spočívá v tom, že sledujeme poměrně nudné domácí video s dvěma mladými protagonisty. Ano, sice si občas povídají o „paranormálních“ věcech, ale že by jejich rozhovory byly nějak zajímavé nebo kdovíjak budovaly atmosféru, to opravdu ne. Většina „akčních“ záběrů v první hodině filmu spočívá v tom, že sledujeme pět minut záběrů na spící lidi v ložnici, načež jednou vrzne podlaha nebo se rozsvítí světlo v chodbě (a za chvíli zase zhasne). V „lepším“ případě se ozve zavrzání (bouchnutí, zašeptání) hlasitější, takže se minimálně jeden z hlavních protagonistů probudí a jsme odměněni deseti minutami záběrů rozkymácenou kamerou na potemnělý dům a posloucháme, jak Micah, přesvědčený o tom, že to dělají „sousedovy děti nebo tak někdo“, vyvolává „narušitele“, aby se ukázal. Navzdory tomu, že má jasné důkazy o tom, že se do domu nikdo nemohl dostat (mimo jiné např. aktivovaný alarm na dveře a okna – i když je otázka, jestli vlastně funguje, protože minimálně na základě jedné scény se zdá, že ne).
I když se ale posléze dění trochu rozjede, pořád přetrvává skutečnost, že to, co se ve filmu děje, prostě NENÍ zrovna dvakrát strašidelné. Aby vás film opravdu vyděsil, musíte podle mého názoru mít a) hodně bujnou fantazii nebo být extrémně empatičtí, a to i s idioty, b) mít silnou panickou hrůzu ze setmělého bytu (uprostřed civilizace) a c) být skálopevně přesvědčeni o existenci démonů, duchů a podobných potvor. Nebo bydlet zcela sami někde na samotě. Pak možná. Pokud kteroukoliv z těchhle podmínek nesplňujete, budou vás „strašidelné“ scény (možná na pár výjimek, u kterých člověku zkrátka tak trochu přeběhne mráz po zádech) spíš nudit. Ono je to dáno i stylem a rozpočtem filmu – prakticky všechno se kvůli mizivému rozpočtu (15 tisíc dolarů) děje ve tmě, v pozadí nebo dokonce (zejména ke konci) zcela mimo kameru. Což s sebou ostatně přináší další nepříliš dobře zvládnutý prvek – zpočátku (když se nic moc neděje) s sebou Micah tahá kameru neustále na každém kroku a je pro něj na prvním místě důležitosti, občas dokonce i před Katie samotnou, s postupem času, kdy by byla nutnost ukázat třeba něco víc, ji „pohodlně“ zapomíná na stativu. Někdy to v rámci příběhu smysl dává, někdy vůbec.
„Strašící“ scény jsou navíc zoufale předvídatelné, na čemž má podíl i to, že ty, které by snad takové být nemusely, jsou poměrně jasně vizuálně (ubíhající hodiny v nočních záběrech se zpomalí do reálného času a obvykle tak v průběhu minuty k něčemu dojde) i zvukově (temné hučení v pozadí) „označené“. A ty zbylé povětšinou čekáte, protože film samozřejmě využívá celou řadu klišé – i když je sympatické, že v některých scénách si pohrává pro změnu s tím, že scéna k nějakému hororovému klišé směřuje, aby to následně nenastalo. Stejně tak mě potěšilo, že PA nestaví na laciných lekačkách – ta je v původní verzi filmu jedna (a ještě sporná). Ve verzi pro kina je na konci přidána ještě jedna (a jak už to u lekaček bývá, je ZCELA bezúčelná – nechápu, proč ji tam tvůrci dali). Mimochodem, konce filmu existují minimálně tři – původní, „nový“ pro kina a ještě jeden málo rozšířený. Viděl jsem dva z nich a o tom třetím slyšel…a ani jeden z nich mi nepřijde zrovna úžasný. Protože se filmu nepodařilo v předchozí cca. hodině a půl vybudovat dostatečně děsivou atmosféru, může asi konec filmu (odkázaný už navíc takřka kompletně na statickou kameru v ložnici a dění mimo záběr nebo někde ve tmě) zapůsobit opět leda na někoho s velmi specifickými fóbiemi. Paradoxně jsou tak první dvě třetiny filmu, v nichž se ve skutečnosti skoro nic neděje, o poznání mrazivější – méně je evidentně opět více a náhodný zvuk tří kroků uprostřed noci nebo jeden samovolný a zjevně nepřirozený pohyb dveří v bezvětrné místnosti se spícími lidmi dokáže na nervy zahrát mnohem efektivněji než pět minut bušení a vřískání hrdinů někde zcela mimo dosah kamery.
Netuším, zda mě tenhle „nejstrašidelnější film všech dob“ nechal víceméně chladným jen proto, že prostě nejsem správná cílová skupina (byť BWP, který podle mého hraje na dost podobnou strunu, mě dokázal „dostat“ naprosto s přehledem). Osobně mám pocit, že tu ale spíš než cokoliv jiného je na vině neschopnost jeho autorů vybudovat a udržet patřičnou atmosféru a představit hrdiny, do jejichž strachu z neznáma se jeden dokáže dostatečně vcítit. Což by ale možná šlo snáz, kdyby jeden z pouhých dvou protagonistů filmu nebyl od začátku až do konce zcela nevrušeně (a nesmyslně) „nad věcí“ a „v pohodě“.

50 % (za těch několik málo scén, při kterých diváka přece jen trochu zamrazí)

4 lidem se článek líbí.

Znelíbit