Living at the edge of the world

Hru jsem zdaleka nedohrál (byť už mám za sebou desítky vyhraných závodů a vyhrál jsem i všechny tři „hlavní“ závody, tedy X-Games Europe, Asia a America, stále mi hra tvrdí, že se nacházím zhruba ve třetině), takže asi recenze není tak docela fér, ale alespoň zběžně…

Už jsem tu na to v minulosti několikrát narážel, ale název hry a zejména pak informace typu „Colin McRae’s DiRT available in Europe“ mi stále připadají poněkud nevkusné a morbidní. Nicméně ve hře lze odemknout i „Šampionát Colina McRae“, před jehož začátkem se vám jeden z průvodců hrou asi ve dvou větách svěřuje o tom, že je pro něj tenhle závod z osobních důvodů důležitý, a po jeho dokončení se vám přehraje asi dvouminutový videomedailonek Colina McRae a docela to funguje.
DiRT 2 je vcelku příjemná hra, byť příšerně „konzolovitá“ a s původním CMR má pramálo společného (což má svoje klady i zápory, zmíním dále). Velice hezká grafika, která vypadá lépe a náročněji, než jaká ve skutečnosti je (aneb pozitivní vliv konzolí v praxi – hra prostě používá různé vizuální „finty“). Současně to vše běží naprosto skvěle – na mém čtyřjádrovém (levném) Phenomu s GeForce GTX260 jsem hru schopen hrát s maximálním nastavením v 1680×1050 v takřka stálých 60fps i s 8xFSAA a velice hratelná je dokonce i v 16xFSAA (průměr kolem 45fps). Jediným problémem v grafice je jako obvykle „next-gen“ voda, kterou se zkrátka dnešním grafikám stále nedaří simulovat dostatečně věrohodně a kaluže tak vzhledem i vlastnostmi připomínají ze všeho nejvíc rtuť.
„Amerikanizace“, kterou započal původní DiRT, tu vesele pokračuje a rozvíjí se. Původní hrou vás tuším prováděl jen jediný „frikulín“ (Travis Pastrana?), tady jich je hned několik (a pokud na tom budete jako já, tak je od sebe nebudete schopni skoro poznat, protože všichni mluví a na ikonkách vypadají skoro stejně). Rozjuchané tlachání pokračuje i během závodů, což občas působí trochu bizarně – uprostřed lítého souboje spolu najednou dva z vašich „kámošů“ začnou vtipkovat, nebo se vám některý z nich svěřuje o tom, jak se mu tahle trať hrozně líbí. Jinak vám soupeři spíš nadávají za to, když do nich narazíte, často i tehdy, když prokazatelně narazí oni do vás (ale ani jedno hra nijak nepenalizuje). Někdy to s průpovídkami ale moc nevyjde – když jedete po úzké trati pro jedno auto a klepnete při předjíždění do soupeře, začne se rozčilovat, že je tam přece dost místa pro vás oba, zatímco při dalším závodě, kdy pro změnu jedete po trati, kam se vejdou čtyři auta vedle sebe, vám některý z frikulínů zahlásí, že „tahle trať je pekelně úzká“. Inu…
Když je řeč o předjíždění – konečně tu máme rally hru, ve které je v jednom okamžiku na trati více aut, takže jste, stejně jako v reálu, nuceni občas někoho předjet (což vám soupeři ovšem příliš neusnadňují, na rozdíl od skutečných závodů, kde obvykle pomalejší vůz automaticky pustí ten rychlejší) a občas dokonce míjíte soupeře, který před vámi havaroval (na což hra upozorňuje).

Co na reálnosti rally segmenty získaly tímhle prvkem, to bohužel zase ztrácejí několika jinými. Rychlostní zkoušky jsou zoufale krátké (do dvou minut) a obvykle jsou v jedné lokaci jen dvě – byť v pozdějších fázích je hra umí spojit do jedné delší, alespoň něco. DiRT se také nezbavil prokletí předchozích CMR her – problematického navigátora, který vám poměrně běžně zapomíná nahlásit některé zatáčky, popřípadě je hlásí dost podivně a to, co vám nahlásí, pak tak docela nekoresponduje s realitou (myslím tím především to, o jak prudkou zatáčku jde). Stejně tak si tu nemůžete změnit předstih, s jakým vám zatáčky hlásí, což mělo alespoň pro mě za následek to, že s pomalejšími auty na začátku je hlásil zbytečně dopředu, zatímco s rychlými auty v pokročilejších závodech zase hlásí dost pozdě. Kromě toho, pokud někde klepnete autem o svodidla či kámen, má navigátor potřebu vám sdělovat věci jako „budeme to muset dát přestříkat“ nebo „už jsem zažil horší“, které mají podle všeho vyšší prioritu než instrukce jak dál, tudíž sice víte, co si myslí o vaší nehodě, ale netušíte, co je za další zatáčkou.
Zmíněná „amerikanizace“ hry se samozřejmě projevuje i ve výběru závodů. Klasické rally je tedy poměrně upozaděno a na jeho místě jsou v ještě větší míře než v první hře „kolektivnější“ závody typu rallycross, závody jakýchsi amerických hybridů mezi SUV a buginami a podobně. K rally má blízko jen nový režim Trailblazer, který mám z téhle hry asi nejraději – jde v podstatě o rally sprint bez navigátora, ale zato s delšími tratěmi (alespoň na poměry téhle hry) a s báječně zvýrazněným pocitem rychlosti. Jednu z tratí Trailblazer režimu jsem pro představu nahrál – musel jsem sice jet trochu mírněji, než se dá obvykle, protože mi kvůli záznamu videa hůř reagovalo ovládání, ale základní představu si z toho asi každý udělá. Rally režim pak má u mě pár bodů k dobru za to, že obsahuje chorvatské rally ve Velebitu (průsmyk Mali Alan, konkrétně – byť tedy s realitou má společný jen název a základní charakter krajiny – viz video výše).

Zmínka o ovládání mě přivádí k dalšímu aspektu „konzolizace“ (existuje takové slovo?) – v pohodě si vystačíte s klávesnicí. Analogové ovládání nebo snad dokonce volant je úplně zbytečné. Auta se chovají na každou úroveň obtížnosti naprosto shodně, což je pochopitelně výhoda i nevýhoda současně. Výhoda je to v tom, že i na nejnižší obtížnost se chovají vcelku slušně, relativně předvídatelně a ovladatelně, nevýhoda pak pochopitelně v tom, že i na nejvyšší obtížnost mají do skutečných aut dost daleko. Změna obtížnosti má tak vliv víceméně na jedinou věc, a tou je dovednost soupeřů, respektive vlastnosti jejich aut. Na vyšších obtížnostech se zkrátka auta soupeřů chovají lépe než ta vaše, takže není výjimkou z arkádovitějších her obvyklá situace, kdy stojíte na startovní čáře se soupeřem, máte naprosto shodné auto, vy ho máte nastavené na maximální akceleraci, při startu máte naprosto shodné otáčky motoru jako soupeř, a přesto na vás už během startovní rovinky získá skoro sekundu. Nemám tenhle systém umělého zvyšování obtížnosti rád, protože podle mého názoru hráče jen frustruje, ale co nadělám. S obtížností je i ten problém, že se mi zdá, že mezi výchozí Casual (druhá nejnižší) a následující Serious je poměrně velký skok, mnohem větší, než v případě dalších vyšších obtížností – vlastně jsem mezi Serious a nejvyšší Hardcore, což je tuším rozdíl tří stupňů obtížnosti, zaznamenal rozdíly dost minimální. Tedy kromě toho, že vám ubývají „flashbacky“ – další novinka naprosto k ničemu, která vám v případě fatální nehody – ale POUZE v případě fatální nehody – umožní po vzoru novodobého Prince of Persia „převinout“ čas zpátky do určitého okamžiku před havárií a pokračovat dál bez restartu závodu. Považuji to za naprosto zbytečnou věc, protože nehoda vás stejně obvykle „vyhodí z rytmu“ a kromě toho je při délce tratě minutu a půl prostě jednodušší celý závod restartovat a jet znovu od začátku (hra restarty nijak neeviduje ani nepenalizuje). Výsledkem je alespoň v mém případě to, že na Casual obtížnost se nudím a dojíždím do cíle desítky sekund před soupeřem, zatímco na Serious a vyšší mě hra na honěnou se soupeřem, jehož auto se chová za všech podmínek lépe než moje a prakticky jakákoliv chyba znamená prohru, přestane rychle bavit. Mimochodem, obtížnost nastavujete zcela volně před každým závodem.
Zmínka o restartech mi připomněla další nepříjemnou věc – hra se poměrně často a poměrně zdlouhavě nahrává. S ohledem na to, jak krátké závody jsou, strávíte tak třetinu herní doby nahráváním.
Někde výše jsem se zmínil o nastavení auta před závodem – to je standardně vypnuté a hra vám ho nastavuje sama, jak uzná za vhodné, ale můžete si zapnout volbu ručního nastavení. Samozřejmě je lepší si ho nastavit sám tak, aby to vyhovovalo vašemu stylu a trati, na které právě závodíte. Bohužel, tady přichází ke slovu jeden z největších nesmyslů v celé hře – sice máte možnost si auto před závodem nastavit, ale hra vám o trati, na kterou se chystáte, neposkytne ABSOLUTNĚ ŽÁDNÉ informace. Dokonce ani mapku vám neukáže. Nastavování tedy probíhá čistě tím stylem, že odhadujete, jaký asi povrch následující trať může mít a kolik zatáček či rovinek na ní vlastně je.
Podobně nesmyslná je ale i to, čím se hra snaží hráče udržet. Tratě budete mít prakticky všechny odemknuté za chvíli, auta jsou k dispozici víceméně ihned všechna (s výjimkou pár bonusových, o jejichž existenci ale nemáte tušení, dokud je nedostanete) a je tak jen otázkou peněz, kdy si které pořídíte (a pak budete na vyšší obtížnosti sledovat, jak vás porážejí soupeři v autech s mnohem horšími parametry, které jim hra „přifoukla“). V DiRT 2 proto odemykáte různé „liveries“, tedy vzhledy auta. Což dává ještě relativně smysl, byť jsou podle mého názoru jeden horší než druhý. Co už ovšem smysl nedává naprosto vůbec je skutečnost, že v Codemasters někdo usoudil, že dalšími věcmi, po kterých automobilový závodník pro svůj vůz touží, jsou plyšové ohavnosti, které si někteří z nás věší v autech za zpětné zrcátko (a minimálně na českých silnicích si tak koledují o pokutu, v lepším případě), a panáčcci s blimbajícími hlavami na palubní desku. A udělal z nich hlavní odměny hry. Opravdu. Tohle bych si vymyslet nedokázal. Netuším, koho to napadlo, ale zcela evidentně se někdo v Codemasters domnívá, že Colin McRae před každým závodem přemýšlel o tom, jestli si na zpětné zrcátko při závodech pověsí plyšové kostky nebo skateboard a jestli na něj bude během závodu z palubní desky blimbat obří hlavou panáček nebo panenka. A těšil se na to, že po závodech dostane od pořadatelů další plyšovou zrůdnost. A ti nejoddanější závodníci si mohou na auto namontovat ještě nějaký pěkný melodický klakson. Nebo třeba požární sirénu. Opravdu – WTF?
Jak jsem už zmínil v úvodu, DiRT 2 je přes to všechno v rámci svých omezení vcelku příjemnou hrou. Není to žádný zázrak, ale když si odmyslíme některé bizarnosti, tak asi ani nějak výrazně neurazí. O něco lepší průměr. Ovšem ještě jednou upozorňuji, že jsem dle interního ukazatele teprve ve třetině a že tohle hodnocení možná nemusí být finální. Ale tahle skutečnost současně naznačuje, že by mohlo hodnocení jít spíše dolů, protože pokud jsou následující závody složené jen z různých kombinací těch několika málo stávajících krátkých tratí, tak hrozí nuda a repetitivnost – už teď jich začínám mít po krk.

65 %

3 lidem se článek líbí.

Znelíbit