Když jsem končil v IT a říkal jsem si, že bych mohl zkusit překládat knížky, bylo to mimo jiné proto, že jsem cítil potřebu mít za sebou něco hmatatelného, na co bych mohl „obyčejnému člověku“ ukázat a hrdě (aspoň trochu ;) ) říct „to jsem udělal já!“. A bylo to neuvěřitelně naivní.
Když jsem končil v IT, byl jsem docela slušně placený, byl jsem (právem, troufám si tvrdit) považován za jednoho ze dvou největších tamních odborníků a bylo se mnou tak alespoň v rámci (většiny) kolegů a šéfa jednáno.
Po čtyřech letech překládání, během kterých jsem se opravdu příliš nenudil, za sebou stále nic moc hmatatelného nemám, protože většina mé práce je nakonec zcela anonymní (překládáním knih se nedá smysluplně uživit, mimo jiné i proto, že přístup nakladatelství k překladatelům je dle mých zkušeností zcela tragický), skoro nikdo se mnou jako s odborníkem nejedná (překladatelství je už z principu dost samotářská a nespolečenská práce a odborníkem se stane leda někdo, kdo si dokáže vybudovat jméno), dvě třetiny času se pohybuji na hranici krachu a i zbylou třetinu rozhodně pod úrovní průměrného platu v ČR.
Stále častěji si říkám, že volba opustit IT opravdu nebyla z nejrozumnějších.
Ja si porad rikam, ze bych s tim IT nejradsi prastil a udelal si maly pivovarek… Nebo otevrel hospodu i s pivovarem, ale jelikoz pivu rozumim jen z hlediska chlastani myslim, ze bych zkrachoval raketove rychle :)
A tak zase pivo v Čechách snad skoro nemá šanci neuspět…;)
No to já zase řeším jinou situaci, kdy jsem po letech klasického zaměstnání loni o práci v IT přišel (maličká firmička, úzká klientela, krize atd.) a řešil jsem co dál. Uvažoval jsem taky o úplné změně oboru, ale nakonec jsem si řekl, že po 17 letech v IT (převážně jako programátor) by neměl být problém uživit se na volné noze. No zatím to poněkud problém je. Jako zaměstnanec jsem měl nadprůměrný plat vzhledem k průměru v ČR a docela podprůměrný vzhledem k IT oboru. Nicméně byla to jistota. Teď nemám jistého nic a už skoro rok se pohybuju hluboko pod průměrem ČR, často tak na úrovni životního minima. Reálně uvažuju o opětovném zaměstnání se někde, bohužel vzhledem k regionu (okresní město, daleko od Prahy i Brna) to není jednoduché.
No, to je víceméně podobná situace, jen bez té změny oboru.
Kdybys kromě či místo angličtiny překládal například z/do portugalštiny a italštiny, byla by situace výrazně nebo jen zanedbatelně odlišná? Ať co do jednáni s nakladateli, tak i z finančního hlediska. Platí v tomto oboru nějaká nepřímá úměra? Osobně znám jen angličtinou vládnoucí překladatele a lektory a vesměs mají pocity podobné Tvým.
Clouseau: To si fakt netroufám příliš hodnotit, protože tu situaci prakticky neznám. Ale odhaduju se, že by se ty zkušenosti moc nelišily – sice bude bezpochyby míň lidí, kteří takovými jazyky vládnou, ale zase bude řádově (přinejmenším) míň práce. A z pohledu nakladatelství v tom asi valný rozdíl nebude – Kč za normostranu budou patrně dávat beztak stejně a platební morálka a celkový přístup k věci patrně taky nebudou příliš odlišné, není důvod.
K těm jiným jazykům: co jsem viděla v okolí (např. mamčina kamarádka umí perfektně hebrejsky – v mládí v Izraeli žila), lidé, kteří ovládají u nás méně frekventované jazyky, mají práce relativně dost. Ale ani tam to nebývá zcela na uživení se – to je imho všude stejné. Překlady se tu uživí jenom pár lidí a zbytek to dělá na vedlejšák.
Btw. tu krásnou představu, „že po mně něco zbude“, jsem měla taky, a, byť knihy překládám a skutečně je v několika tirážích mé jméno, které mohu ukazovat, většinou se mi k překladu dostanou takové sračky, že se tím chlubí skutečně jen těžko (až na pár světlých výjimek).
Vážně uvažuju, že s tím seknu. Ve škole mám práce dost ve výzkumu a číst pětkrát a pozorně knihy, kterých bych se normálně nedotkla ani koštětem, už se mi začíná značně protivit – navíc ty prachy z toho jsou skutečně bídný.
„potřebu mít za sebou něco hmatatelného“ – taky jsem nad tím přemýšlel a nakonec to vzdal, mně se zdá, že dnešní doba tomu nějak nepřeje :)
Každopádně v tom IT, tak téměř všechny projekty, na kterých jsem se nějak podílel a byly starší než 5 let už neexistují. A taky to někdy není úplná sranda, během minulého roku jsem několikrát dospěl do stavu, kdy jsem byl jen kousek od podání výpovědi, ale aspoň jsou tam pořád ještě peníze. Ale internetová bublina (a dneska je IT s internetem svázáno snad na všech úrovních) je pryč, je krize (ať si kdo chce, co chce říká, tak v číslech objednávek to prostě je vidět, že je hůř a firmy propouští a zbylou práci hrnou na zbývající zaměstnance – firma, kde pracuji před rokem propustila 30 procent lidí). Dva moji kamarádi (pracující v oboru IT a podle mého názoru oba dost schopní) loni chtěli změnit místo a trvalo jim řadu měsíců, než našli pozici, která by se jim zamlouvala (a to mluvíme o Praze a okolí).
To s tím něčím hmatatelným co po člověku zbyde to mám asi podobně, byť asi ne v takovém měřítku.
Jako je pěkné, že jsme mutaci našli a popsali a publikovali, a že to vyjde a můžu si to přečíst, ale tomu pacientovi to zas tak k něčemu není. Tím víc člověka láká udělat nějaký skutečně významný objev nebo jít víc do kliniky a skutečně tím pomoct nějakým lidem.
Ale zatím si říkám, že jsem takové to malé kolečko v celé té mašinérii co objevuje nové souvislosti a rozšiřuje poznání, které v globále vede k nějakým skutečně viditelným výsledkům.
V té vědě je to takové specifické – my občas přijdem na něco, u čeho tak nějak „učuráváme nadšením“, jak je to strašně zajímavé, ale k užitečnosti to má značně daleko. Proto teď hodně doufám, že se mi podaří to, na čem pracuju, tj. definitivně prokázat spojitost mezi latentní toxoplasmosou a schizofrenií a možná i pomoct k odhalení diagnostické metody, která by mohla určit riziko vzniku schízy u lidí s toxkou – to by bylo konečně NĚCO. Ale upřímně: byl by zázrak, kdyby se mi to povedlo udělat fakt průkazně :(
K těm překladům z/do jiných než světových jazyků: Tam je IMHO problém, že těch překladatelů je u nás potřeba pět a půl. Je sice hezké mít třeba každý rok dvacet vystudovaných odborníků na finštinu nebo dánštinu, ale kolik knih je z těchto jazyků potřeba přeložit do češtiny? Osobně si myslím, že pokud člověk nechce do té které země odjet a pracovat tam, nýbrž chce zůstat zde, nemá moc šancí na uplatnění.
Ad „co po nás zbude“: Nedávno jsem měla tu čest setkat se s osobou, která se zabývá výzkumem TBC. V takových situacích si vždycky říkám, že ty mé obory jsou sice opravdu zajímavé, ale životně důležité ne. Sice při výzkumu často na něco přijdeme, hypotézy můžeme ověřit atd., ale jestli to někomu k něčemu bude…? Třeba právě teď jsme zkoumali, kterou pozici ve slově preferují souhláskové shluky. Bomba, co? ;)
Jelena: To zní zajímavě.
Elischka: Za souhláskové shluky dík, zase si přijdu o něco užitečnější ;)
Elischka: „kterou pozici ve slově preferují souhláskové shluky“ – to zni jako by souhlaskove shluky byly obdareny schopnosti vyhodnocovat uspokojivost pozice ve slove. :-)
A taky že jsou…
Jo, souhláskové shluky není radno podceňovat. :)
BTW, tohle je samozřejmě jenom malá součást projektu, který zkoumá rytmické aspekty mluvené češtiny. To zase abyste si nemysleli, že se fonetika zabývá jenom takovými prkotinami. :) Ale zase chápu, že třeba výzkumy týkající se léčby různých nemocí jsou pro společnost důležitější, wtz.
Běžte se souhlasně shlukovat někam jinam, tady se řeší seriozní záležitosti ;)
Elischka: no, ony se nepřekládají jenom knihy. Furt je tu ten nutnej humus v podobě různých smluv a dokumentů – a vždycky tu máš nějaké firmy, které shodou okolností zrovna s tou danou zemí jednají a, byť třeba ústní jednání jsou v angličtině, řadu dokumentů potřebují přeci jenom přeložit…
Mluvili jsme o překládání knih, takže je nesmysl tahat do toho teď „komerční“ překlady.
Myslíte si, že mnou vytvořená unikátní databáze hokejových statistik od roku 1937 do současnosti je dostatečným veledílem, na které mohu být hrdý a které po mně zůstane? A vyváží to fakt, že pracuju na Nově? :) Asi nad tim nemá cenu hloubat, dokud člověk pořád hledá cestu, ne?
Tak já předně tím „mít za sebou něco hmatatelného“ neměl na mysli žádná veledíla nebo hodnoty, přetrvávající desetiletí, s tím v zásadě začal až Eso.